Je jistým způsobem obdivuhodné, že v těchto horkých letních měsících, kdy rozpálená lebka přehřívá a zpomaluje mozek uvnitř a hrdlo touží být svlaženo, si zdejší uživatelé vybrali k ostrému sporu téma intelektuálně náročné - stav českých humanitních věd a vysokých škol, na nichž jsou vyučovány. Zasloužil se o to i náš týdeník, který otiskl rozhovor s děkanem Filozofické fakulty UK Michalem Pullmannem. Rozhovor měl ohlas.

Především ty jeho pasáže, ve kterých děkan a historik mluví o „demokratickém aspektu“ stalinských čistek (dělníci se v nich mohli postavit a stavěli proti elitám) a vůbec souznění komunistického režimu a části obyvatelstva, jíž existence v diktatuře vyhovovala, protože podle Pullmanna vycházela vstříc jejím hodnotám a prioritám (viz Pullmannem zmiňovaná „uklízečka ze Žďáru“, jíž příliš nechybělo, že se nemůže podívat do Alp).

Na rozhovor reagoval otevřeným dopisem Michal Klíma, podle něhož je skutečnost, že v čele FF UK stojí právě Pullmann, „ostuda“. Část uživatelů s ním souzněla. Druhá část naopak vnímala protesty proti Pullmannovu vyjádření jako projev mentální zpožděnosti zdejší veřejné debaty, v níž je prý dominantní zjednodušující a k černobílému vnímání náchylný antikomunismus, neschopný rozeznat nuance života v totalitě a popírající, že s ní mohli být někteří lidé ztotožněni, nebo že byli se svým životem v ní spokojeni. No. Táboru Pullmannových kritiků, k němuž se počítám, bych si dovolil doporučit vážení slov - jasně, na sítích to nedělá prakticky nikdo, ale stejně... Jedna věc je někoho kritizovat - třeba drsně a z morálního hlediska -, jiná je dožadovat se pro něj nějakého postihu, odvolání z funkce a podobně. V současnosti člověk zděšeně sleduje dění v anglosaském intelektuálním světě, kde řádí z řetězu utržený ideologický dozor, je proto dobré si s jeho postupy nezahrávat, i kdyby se to odůvodňovalo ideovými motivy jiného typu. Tímhle způsobem se té skutečně toxické „cancel culture“ čelit nedá a nedá se jí tak ani předcházet.

Ke slovům děkana Pullmanna a jeho obhájců se obšírněji vyjádřili jiní, třeba Adam Drda v textu pro Revolver Revue. Přijde mi pro ně charakteristické, že tu anoncovanou zvýšenou vnímavost, ochotu přemýšlet víc do hloubky a třeba i nesmlouvavěji vůči české společnosti v nich prostě nenacházím. Třeba je to moje chyba. Viz ten „demokratický aspekt“ stalinských monstrprocesů, který Pullmann identifikuje v tom, že se během nich mohli dělníci postavit proti elitám, přispět k potrestání vedoucích pracovníků (v duelu s Michalem Klímou na DVTV o nich Pullmann víckrát mluví jako o zkorumpovaných). To pobouření zčásti způsobilo užití slova „demokratický“, pro většinu lidí k demokratičnosti patří i svoboda - a ta za Stalinových časů věru nevzkvétala. Ta sovětská kampaň proti inženýrům a hospodářským vedoucím pracovníkům také nebyla spontánní, byla naplánovaná shora jako propagandistické vysvětlení vážných hospodářských potíží, do nichž se SSSR v té době dostal. Pokud ale někdo chce slovo „demokratický“ chápat čistě jako „umožňující podíl na moci“, něco na Pullmannových slovech být může. Ne že by lid dostal moc rozhodovat o sobě a své politické i jiné reprezentaci, mohl se ale podílet na té zběsilé represi. Přidat se k řádící moci, mít na ní podíl tím, že taky někoho udá. Z pomýleného přesvědčení, někdo ze zištných důvodů, někdo kvůli vyřizování účtů, velice často taky ze strachu a jaksi preventivně - udávat raději promptně sám než zaplatit za nečinnost tím, že mě udá někdo jiný. V tomhle smyslu je udávání „demokratické“ jaksi obecně, umožňuje udavačovi překračovat hranice třídy, vzdělání, společenského postavení. Je to vrcholně „demokratická“ disciplína, za těch správných podmínek si jsou před jazykem či perem udavače všichni rovni, všichni stejně zranitelní. Chudý a bezmocný chlapík může udáním zamířit vysoko, sestřelit jím veledůležitého inženýra, uctívaného pana doktora, majetného Žida... Jak rovnostářské. A pokud udavač díky své činorodosti vystoupá výš, může se najít jiný, kdo napráská pro změnu jeho. Takové demokratické perpetuum mobile.