Vlivný americký deník The Washington Post oznámil novinku ve svém jazykovém úzu: při paní o černoších a běloších jako skupinách amerického obyvatelstva se budou používat velká písmena B (black) a W (white). Jistě, je to drobný detail, nic, co by zásadně měnilo svět nebo někoho ohrožovalo. Právě v podobných „prkotinách“ se ale dají najít výstižné ilustrace dějů podstatnějších a dalekosáhlejších.

V tomto případě ve způsobu, jímž se současné progresivní myšlení někdy potkává se způsobem, jímž svět a lidi v něm vnímali rasisté dřívějších let. Psát white s velkým W? Velký čaroděj Kukluxklanu by asi souhlasil. Nejde ale zdaleka jen o to.

Jazyk je významné bitevní pole současných kulturních válek. Kdo má sílu určovat, jaká slova se ve veřejné debatě užívají, má velký vliv i na to, co se v té debatě řekne, jaké ideje v ní budou formulovány. Je proto pochopitelný tlak části stoupenců pokroku na různé jazykové inovace. Zároveň je jistě pravda, že jazyk se vyvíjí a mění a dál se vyvíjet a měnit bude. Většinou se tak ale děje směrem k větší jednoduchosti, řekněme, uživatelské vstřícnosti.

U nově prosazovaných změn to tak ale nebývá, naopak by v případě jejich prosazení komunikaci mezi lidmi komplikovaly (jeden si až říká, že právě to může být jejich nevyřčeným smyslem). Podobně i ta kapitalizace označení černých a bílých Američanů dělá jazyk složitější. Odůvodněná je tím, že obě ty skupiny mají nějakou společnou kulturní identitu, znamená to tedy, že půjde-li třeba řeč o černých Britech nebo bílých Argentincích, budou se psát s malým písmenem.

Všechny tyhle změny se opírají o údajný zájem menšin a různých marginalizovaných skupin, velice se ale prosazují věci, které jsou příslušníkům těch menšin úplně ukradené, nijak nekorespondují s jejich zájmy a míněním. Mezi černými Američany není velká poptávka po velkém B. Jen dvě procenta hispánských Američanů si oblíbila termín Latinx, který pro označení jejich skupiny používají pokroková média. Další důkaz toho, že současná kulturní válka skutečné zájmy menšin zas až tak neřeší, v mnoha ohledech je to spíš mocenský konflikt uvnitř úzké vrstvy elit.

Ty změny se prosazují ve jménu inkluzivity, různosti, zároveň ale tu různost jaksi vymazávají, rozdělují lidi do uniformních bloků – v tomhle případě podle barvy kůže, z níž dělají cosi rozhodujícího, určujícího identitu člověka, válcujícího jeho individualitu.

Rozdělení Američanů na Černé a Bílé jako kdyby potlačovalo obrovskou rozmanitost, která uvnitř těch skupin existuje, dávalo na jednu hromadu rodilé černé Američany, potomky někdejších otroků a přistěhovalce z Afriky nebo Latinské Ameriky, kteří se zase dělí do dalších skupin s vlastní specifickou kulturou a historií, z níž mohou vyplývat i odlišné pohledy na současné dění. Stejné je to i na straně bílé – není divu, že třeba američtí Židé nejsou nijak nadšeni z představy, že by měli být vnímáni jako nerozlišená součást bloku bělošství (a zdaleka nejde jenom o ně).

Je to další příklad praktických dopadů uplatňování ideologie soudobého antirasismu, který opustil dřívější ideál „barvosleposti“, snu o světě, v němž barva kůže nebude hrát roli, který formuloval třeba Martin Luther King. Nahrazován je pohybem ke společnosti, v níž z člověka bude ze všeho nejvíc vidět právě ta barva a lidé budou vedeni k tomu, aby právě ji vnímali při každé interakci. K čemu to asi tak může vést…