Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Milada Horáková – hvězda sociálních sítí

Hvězdou sociálních sítí se minulý týden v Česku stala Milada Horáková, nemám tušení, co by na to říkala, a radši se to ani nepokouším domýšlet. Objevovaly se bannery se sloganem „Zavražděna komunisty“ a jejich různé žertovné úpravy (portrét Hitlera doprovozený heslem „Zavraždil komunisty a Hitlera“). Kromě statusů, jejichž autoři připomínali význam, charakter, osud zavražděné, se ozývaly aspoň v mé bublině početné hlasy, které způsob připomínání výročí měly za přepjatý, možná až groteskní.

Bob Dylan tři míle na sever od očistce

Vypořádávat se v článku pro tisk s novou deskou Boba Dylana Rough and Rowdy Ways (Drsné a neurvalé způsoby) je docela ošemetný úkol – zvlášť pro člověka, který trochu hlubší vztah k tvorbě toho velikána (to slovo ve vztahu k úkazu Dylanova formátu zní strašně všedně, ale jiné mě nenapadá) našel až časem. Míval ho za jednoho z klasiků, s nimiž je dobré být jakžtakž obeznámen a kteří jsou hodni úcty, protože také z jejich písní se rodila hudba těch umělců, jež člověk vnímal jako bližší.

Další kolo „bitvy o Kunderu“

Milan Kundera je jediný skutečně světoznámý spisovatel českého původu, moc umělců podobného formátu (myšleno ne nutně ve smyslu kvalit díla, ale jeho mezinárodního dopadu) tahle země nemá, neměla a pravděpodobně ani mít nebude. Může to být i jeden z důvodů, proč debatování o Milanu Kunderovi v Česku může připomínat procházku minovým polem a proč je ta debata podivně zaseknutá, urputná, proč upadá do prefabrikovaných zjednodušení a někdy je i kýčovitá – docela paradoxní vzhledem k tomu, že k často citovaným pasážím Kunderova díla patří i jeho slova o kýči.

Stačí, když se řve

V loterii sociálních sítí minulý týden vyhrál patnáct minut slávy hokejový trenér prvoligového dorosteneckého týmu Technika Brno Martin Stloukal. Deník Sport totiž publikoval audionahrávku jeho promluvy ke svěřencům v šatně. Nejsem moc zorientovaný v soutěžích dorosteneckého hokeje, ale Technice Brno se asi nedaří, přinejmenším to tak podle Stloukalova monologu vypadá. Zřejmě mělo jít o jakési motivační seřvání. A mezi uživateli se věru chytlo a nastartovalo obvyklý proces polarizace.

Nic jiného mi nezbylo

Čtyři roky pracoval na knize, která vzbudila emotivní reakce ještě dřív, než ji kdo mohl přečíst. Českoamerický spisovatel Jan Novák právě vydal obsáhlou biografii Milana Kundery, zabývá se spisovatelovým životem před emigrací do Francie. Na základě Novákových rozhovorů v médiích byla ta kniha označená za primitivní a politicky motivovaný útok na slavného spisovatele, projev neochoty vnímat různé odstíny života, běh dějin, rozpornost a hloubku lidské bytosti.

Reflex a Hitler

Velké internetové společnosti jako Google, Facebook a Twitter dnes mají moc tak velikou, jakou by žádná soukromá firma mít neměla. A je vlastně jedno, jestli jí dosáhly jaksi ctnostně, jejich příběh je story o velikém podnikatelském úspěchu, geniálních nápadech, jejichž realizaci začal s chutí využívat celý svět, až se na produktech těch firem stal závislým. Anebo jestli jsou v tom příběhu taky temné kapitoly, jestli ty báječné produkty – jak naznačují svědectví některých insiderů – nejsou konstruovány, vyladěny tak, aby závislost působily a kromě generování zisku mohutně přispívaly k rozeštvávání společnosti. Tak či tak, věci dospěly až sem.

Co si počít s rasistickou klasikou?

Zraky pokrokového dneška se obracejí k osobnostem a dílům minulých let a shledávají je z různých důvodů pobuřujícími, ohrožujícími citlivost současného publika. BBC a Netflix proto stáhly ze svých internetových knihoven seriály Malá Velká Británie, Mighty Boosh a Liga gentlemanů (kvůli tzv. blackface). Ještě širší publicitu ovšem mělo rozhodnutí HBO vyřadit z nabídky streamovací služby HBO Max klasický film Jih proti Severu (Gone with the Wind, 1939).

Virvál v Bradavicích

J. K. Rowlingová, autorka globálně úspěšné knižní série o Harrym Potterovi, má účet na Twitteru a neváhá ho použít. Stalo se tak i minulý týden a výsledek to mělo předpokládatelný. Značné pobouření na straně bojovníků za práva translidí v podobě a míře, v jaké je současná vlna aktivismu chápe a prosazuje. Spisovatelka nejprve pobaveně tweetovala článek s titulkem obsahujícím výraz „lidé, kteří menstruují“, komentovala ho s tím, že bývaly doby, kdy se pro menstruující lidi používal nějaký specifický výraz – míněno „ženy“.

Bude bitva o Kunderu

Nechci to zakřiknout, ale vypadá to, že mariánský sloup v Praze teď čekají klidné časy. Kanonáda české varianty kulturní války je totiž už zaměřená na jiné cíle a dá se čekat, že by to tak mohlo nějakou dobu vydržet. Spisovatel Jan Novák totiž vydává skutečně obsáhlou monografii Milana Kundery, respektive jeho českých let. A hádat se o Kunderu, to už tady tak nějak umíme, máme to nacvičené.

Mezi totalitou a totálností

Jedním z protivných rysů současné veřejné debaty v Česku i jinde je snadnost, s níž diskutéři vytahují přirovnání dneška k nejhorším totalitním režimům dvacátého století. Stačí věru málo, aby si útlocitný současník začal „připadat jak v Berlíně ve třicátých letech“, případně aby rozeznal příznaky akutně se navracejícího komunismu, v ledasčem viděl další krok na cestě ke gulagu.

Nástup „pracujících v agitaci“

Bouře v amerických ulicích se přelila taky na sociální sítě – aby ne. Ve virtuálním světě ale drama občas nabývá podobu frašky, místy i smutné. Každá skupina má „svůj“ soubor videí, které v jejím uzavřeném systému cirkulují. A všechny ty záznamy jsou jistě pravdivé – záběry nesmyslné brutality policistů pro jedny i obrazy řádění rabujících pro druhé. Do toho screenshoty největších pitomostí, které stoupenci druhé strany na sociální sítě vypustili.

Americká policie s třesoucím se prstem na spoušti

V amerických městech se tvrdě střetávají policisté a příslušníci národní gardy s účastníky masových protestů, jejichž doprovodnými jevy jsou i rabování a ničení. Země prožívá zběsilou roztržku, která probíhá v ulicích i ve virtuálním světě, kde válka slov pohání i ty reálné bitvy. To všechno odstartovalo zabití neozbrojeného šestačtyřicetiletého černocha George Floyda bílým policistou Derekem Chauvinem ve městě Minneapolis.

„Porouchaná“ dívka v nemrtvém městě

Vysoká dívka, druhý celovečerní snímek osmadvacetiletého ruského režiséra Kantěmira Balagova, je zajímavý film. To je značně ošidná charakteristika. Říct o něčem, že to je „zajímavé“, je často ten bezpečný, kultivovaný způsob, jak dát v lepší společnosti najevo, že nás něco vůbec neoslovilo, případně že to máme za naprostou pitomost. Vysoká dívka rozhodně není ten případ, je to film nesporných kvalit – vizuálních, hereckých, inscenačních.

Sundáváme roušky! Generujeme názory!

Od pondělka už není povinné nosit venku roušky, uživatelé sociálních sítí to zaznamenali, proces generování názorů byl nastartován. Ukázalo se totiž, že někteří lidé nosí na ulici roušky, i když se to už nemusí. Podle průzkumu publikovaného na iDNES jich je víc než polovina. Předsedu stomatologické komory Romana Šmuclera (na sociálních sítích dosáhl značné popularity, když se – odhodiv falešnou skromnost – označoval titulem „chief dental officer“) to inspirovalo k zamyšlení: „To je ta půlka, která tu vládne... Musím uznat, že v Praze fakt spousta lidí s rouškou na ulici a klidně i dvacetiletí. Je to jako 68/69. Nejdřív náhubek nasadili silou, pak už to dělali lidé sami. Tato noc nebude krátká...“ I v době inflace nesmyslných historických analogií je to výkon hodný pozornosti.

Výprava do srdce Islámského státu

Severská televizní tvorba, především tamní krimi, představuje pro část publika i kritické obce jakýsi „zlatý standard“. No, asi bych tím nadšením trochu šetřil. Nějaké kvality ale skandinávská televizní tvorba jistě má. Výstižně je ilustruje švédská minisérie Chalífát z nabídky streamovací služby Netflix. Napínavý příběh na téma, které bylo před pandemií považováno za velice aktuální, až žhavé: islamistický terorismus a především tzv. Islámský stát. Podáno je docela vtahujícím způsobem a s realizační jistotou. Navíc způsobem, který není nijak relativizující, nevysvětluje terorismus jako nutný důsledek útlaku muslimských menšin v Evropě, vlastně ho nevysvětluje vůbec.

Co znamená „věřit (všem) ženám“?

Před sedmadvaceti lety se někde v chodbách Russelovy budovy v komplexu amerického Senátu možná něco stalo. Tehdejší senátor Joseph Biden tam měl sexuálně napadnout Taru Readeovou, která tehdy pracovala v jeho kanceláři. S obviněním ale šla na veřejnost až nedávno. Nadělala s tím problémy Bidenově kampani a vůbec stoupencům Demokratické strany, boj proti sexuálnímu zneužívání a obtěžování je pro západní progresivní levici klíčové téma.

Někdo si nesundal roušku! Co si to dovoluje?

Po týdnech karantény můžou lidé v Česku sundat roušky – alespoň venku, na místech, kde kolem sebe mají dva metry volného prostoru. Pro někoho možná důvod k úlevě. Pro jiného ale záminka k bedlivému posuzování chování druhých a jeho promptnímu morálnímu odsudku. Z nějakého důvodu se ty roušky právě pro tohle hodí.

Alena Schillerová mizí po anglicku

Velké gaudium mezi uživateli způsobila ministryně financí Alena Schillerová, přesněji její – mírně řečeno – značně omezená schopnost komunikovat v angličtině, pozornost k tomu přivedly Hospodářské noviny, podle nichž se ministryně právě kvůli své neschopnosti komunikovat v angličtině neúčastnila videokonferencí s evropskými resortními kolegy.

Novější články Starší články