Anders Tegnell, švédský epidemiolog, který byl tvůrcem opatření proti pandemii covid-19 v zemi, řekl v rozhovoru pro tamní rozhlas, že kdyby věděl dříve, co ví dnes, postupoval by jinak. Nevolil by tak mírnou formu omezení veřejného života, ideální míra restrikce podle něj byla někde na půl cesty mezi švédskou variantou a daleko přísnějšími omezeními v jiných zemích. Jsou to dost důležitá slova – nejenom ve švédském kontextu.

V mediální debatě o pandemii se švédským příkladem velmi často argumentovalo, byl uváděn jako alternativa šetrnější vůči lidským právům a svobodám i ekonomice země oproti tvrdým omezením v jiných zemích Evropy. Anders Tegnell se v „uvolňovacím“ táboře těšil reputaci proroka, který nepropadl uzavíracímu šílenství a prováděl svou zemi časem pandemie bez zbytečného autoritářství. Velké úctě se těšil i doma, světová média třeba pobaveně referovala o Švédovi, který si nechal vytetovat Tegnellův portrét – snad ho teď nebude muset předělávat na podobiznu Romana Prymuly.

Švédský zázrak se nekonal, země má dnes ve srovnání s podobnými státy velice vysoký počet mrtvých, ministryně financí odhaduje ekonomický propad na sedm procent – Švédsko je jedna z nejvíc globalizovaných ekonomik na světě, těžko se dalo čekat, že tamní hospodářství bude rezistentní vůči vnějším vlivům. Bylo by to povzbudivé, kdyby švédská cesta fungovala líp, perspektiva případných dalších uzavírek a karantén by díky tomu působila snesitelněji. Nevypadá to tak.

Vůči argumentaci Švédskem jsem byl docela skeptický, nepovažuji to ale za projev nějaké své bystrozrakosti, schopnosti odhadnout průběh nákazy a chování virů, nakonec jsem se nejvíc řídil instinktem – předpokládám, že většina účastníků zaujatých „covidových“ diskusí to dělala podobně.

Anders Tegnell si zaslouží uznání za to, že otevřeně promluvil o tom, co považuje za své chyby. Není to dnes zvykem, častější je spoléhání se na krátkou paměť, jež člověku umožní pružně proměňovat stanoviska tak, aby nebyla v příkrém rozporu s realitou.

Tegnellova schopnost sebereflexe je tomuhle sklonu protikladná. Připomíná směšnost neotřesitelné sebejistoty všech těch pandemických debatérů na všech stranách tehdejšího názorového rozdělení, nakonec často založenou na potřebě hrát roli, kterou si pro sebe člověk vymyslel už dřív, dodržovat nějakou sebestylizaci a podepírat ji různými informačními fragmenty – pro všechny možné postoje se jich vždycky najde dost.

Sebejistoty, která si odmítá připustit, že svět je tajemné a nepoznatelné místo, že jaksi „defaultní“ stav člověka je nevědění, které se dá umenšit jen s velkým úsilím, jehož výsledky ale mohou být dost sporné. Viry lidské debaty zjevně nijak nevzrušují a přizpůsobit se jim nehodlají. Je potřeba s tím počítat i nadále.