Od pondělka už není povinné nosit venku roušky, uživatelé sociálních sítí to zaznamenali, proces generování názorů byl nastartován. Ukázalo se totiž, že někteří lidé nosí na ulici roušky, i když se to už nemusí. Podle průzkumu publikovaného na iDNES jich je víc než polovina. Předsedu stomatologické komory Romana Šmuclera (na sociálních sítích dosáhl značné popularity, když se – odhodiv falešnou skromnost – označoval titulem „chief dental officer“) to inspirovalo k zamyšlení: „To je ta půlka, která tu vládne... Musím uznat, že v Praze fakt spousta lidí s rouškou na ulici a klidně i dvacetiletí. Je to jako 68/69. Nejdřív náhubek nasadili silou, pak už to dělali lidé sami. Tato noc nebude krátká...“ I v době inflace nesmyslných historických analogií je to výkon hodný pozornosti.

Pan Šmucler mimo jiné naznačuje, že normalizační režim po sovětské invazi už nevynucoval konformitu silou, lidé vůči němu navenek projevovali loajalitu sami od sebe, prostě proto, že byli naučení. No, páni. Lidé, kteří nosí roušku, aniž by to bylo povinné, tak ale nečiní z konformity vůči režimu, za tu roušku na ulici nebudou mít vyšší sociální kredit, nebudou mít u nikoho červený puntík, jejich děti se nedostanou snáz na školu a tak dál. Z nějakých důvodů se tak rozhodli – třeba se bojí nákazy, třeba se chtějí chovat ohleduplně k ostatním, třeba je to takhle baví, co já vím... Patří ale k výbavě toho typu osobnosti, která se dobře uplatňuje na sociálních sítích, obrátit všechno v moralizující drama. A jako bonus se prezentovat jako člověk smělý, odhodlaný dělat, co se smí, a připadat si přitom jako hrdina.

Když už jsme u toho moralizujícího pobouření. Zpráva z populární kategorie „vědci zjistili“. Konkrétně psychologové z Fairleigh Dickinsonovy univerzity a Univerzity jižní Mississippi. Podle jejich studie je veřejné projevování morálního pobouření často součástí strategie hledání partnerky, jíž je tak možné dát na vědomí svou důvěryhodnost, oddanost sociálním normám a vůbec vhodnost pro dlouhodobý vztah. Ne že by mě tohle odhalení překvapilo, některé zvlášť horoucí bojovníky za věc pokroku z něčeho podobného podezírám už dlouho. Jenom nevím, jestli si ty potenciální vztahy představují jako tak dlouhodobé, jak svými projevy signalizují.

Americký prezident Donald Trump má moc rád Twitter, to se o něm tak nějak ví. I to, že na něm publikuje statusy značně neprezidentské, pokud tedy člověk od hlavy státu čeká nějakou míru uměřenosti, integrity, velkorysosti a schopnosti svůj permanentně ublížený narcismus aspoň trochu maskovat. Řeklo by se, že na tomhle poli už může jenom těžko překvapit. A přesto se tak stalo. V několika tweetech totiž naznačil, že jeho soustavný kritik – televizní moderátor Joe Scarborough – spáchal vraždu. Scarborough uvádí ranní show Morning Joe na kanále MSNBC, do roku 2011 byl republikánským senátorem, patří k té části americké pravice, která je k Trumpovi velmi kritická. V roce 2001 zemřela osmadvacetiletá Lori Klausutisová, která pracovala ve Scarboroughově kanceláři na Floridě, podle koronera ztratila vědomí kvůli srdeční vadě a při pádu se smrtelně zranila na hlavě. Kolem její smrti bublaly nějaké konspirační teorie, neprokázalo se nic z nich a nikdo nenaznačoval, že by za ni mohl Scarborough, který byl několik set mil daleko, když se ta nešťastná věc stala. Až teď se do toho pustil Donald Trump, který se na Twitteru domáhá znovuotevření toho případu a naznačuje ledacos, protože Scarborough prezidenta kritizuje. V tomhle kontextu je úplně jedno, jestli je ta kritika oprávněná, nebo ne. Trump především dokazuje, že pomyslná příkoří, jimž měl být vystaven, jsou důležitější než třeba city pozůstalých po té mladé ženě. Zůstává vzorem internetového narcismu. Běsnícího ega, které si v reakci na zranění přece může dovolit cokoli. A může se taky spolehnout, že mu to u tábora stoupenců projde. Buď ho v tom přímo podpoří, nebo budou předstírat, že nevidí.