Hvězdou sociálních sítí se minulý týden v Česku stala Milada Horáková, nemám tušení, co by na to říkala, a radši se to ani nepokouším domýšlet. Objevovaly se bannery se sloganem „Zavražděna komunisty“ a jejich různé žertovné úpravy (portrét Hitlera doprovozený heslem „Zavraždil komunisty a Hitlera“). Kromě statusů, jejichž autoři připomínali význam, charakter, osud zavražděné, se ozývaly aspoň v mé bublině početné hlasy, které způsob připomínání výročí měly za přepjatý, možná až groteskní.

Trefovaly se do iniciativy operátora O₂, který posílal zákazníkům esemesky, pokud se ocitli blízko místa nějak s Horákovou spjatého, a připomínal to i dalšími způsoby (skutečně není zrovna nejšťastnější používat v souvislosti s výročím popravy slovo „odpočet“), kritizovaná byla i bannerová iniciativa - jako projev snahy vést a opožděně vyhrát válku, která už dávno skončila. Jistou (v tomhle případě trochu oprávněnou) nechuť způsobilo zveřejnění toho, že Filozofická fakulta UK banner nevyvěsila, a související kritika - mohlo to působit jako forma nátlaku, což v souvislosti zrovna s tímhle výročím nevypadá dobře. Objevily se ale i jaksi zásadnější výhrady, především proti nápisu „Zavražděna komunisty“, pokrokovější uživatelé v tom viděli projev „primitivního antikomunismu“, jehož strašidlo touhle zemí už dlouho obchází. Jeden uznávaný hudební publicista k tomu napsal na Twitter: „... teď už je ale nicméně jasné, že budoucí český fašismus bude postavený na zarytém antikomunismu.“ Tak určitě. Aby nějaký budoucí fašismus uspěl, potřebuje téma, které dokáže zmobilizovat masy (pokud se tedy k moci nechce dostat vojenským převratem, což by vzhledem k velikosti české armády mohl být docela oříšek). A zrovna antikomunismus tedy zdejšího člověka do ulic nevyžene, člověka by to při pohledu na složení české vlády, předvolební preference, postoje různých veřejných autorit mohlo i napadnout. Ale když se radši někdo chce chystat na úlohu Julka Fučíka budoucnosti, není důvod mu bránit. Způsob, jímž akademická levice přeceňuje zhoubný vliv antikomunismu na tuzemskou společnost, je v konfrontaci s realitou až legrační. Zřejmě podobně z druhé strany působí vnímání akademické levice tuzemskými antikomunisty - příslušníci dvou nepočetných skupin lidí s jistým mediálním vlivem se budí ze sna v hrůze z narůstajícího vlivu těch druhých. No nic.

Levicověji orientovaní uživatelé to „Zavražděna komunisty“ vnímali jako útok na levici jako celek. Jako kdyby jim někdy vnucoval nějaký dědičný hřích, přitom ti komunisté před sedmdesáti lety nebyli autentičtí komunisté, v tom případě by se přece chovali jinak. A především se podle nich "strašák" komunismu používá jako kyj na levicově smýšlející lidi mladší generace, kteří pořád musejí snášet argumentaci gulagem. „Tvůj Stalin se mnou nesouvisí,“ hlásá rezolutně titulek textu Apoleny Rychlíkové. Zní to velmi sebevědomě a jistě. Jakožto jeden z možných adresátů toho sdělení mohu jen konstatovat, že nevím, proč by měl zrovna Stalin být víc můj než Apoleny Rychlíkové, taky jsem nezažil padesátá léta. A dokonce si ani nemyslím, že by paní Rychlíková a její druzi za dlouhých zimních večerů spřádali „poudačky“ o všech těch gulazích, které jednou zbudují v České Sibiři kolem Votic. A dokonce uznávám, že připomínání historických výročí souvisejících s komunismem má svá úskalí taky kvůli generačnímu předělu, není ničí chyba, nebo dokonce vina, že tu dobu nezažil, a připadá mu proto logicky vzdálenější a uzavřenější. To rezolutní „se mnou nesouvisí“ ale stejně mám za výraz zásadního nepochopení, toho, proč si podobné události připomínat.

V roli komparzu během nich jistě vystupovalo mnoho a mnoho lidí, které by nedlouho předtím třeba ani nenapadlo, že by se jednou mohli v petici dožadovat trestu smrti pro takovou ženu. Jestli existuje nějaké univerzální poučení z hrůz dvacátého století pro lidi všech přesvědčení, vyznání a orientací, je úplně jednoduché: Může se to stát. A může se to stát i mně. A jistota, že ne, že jsem z nějakého důvodu před podobným selháním ochráněný, je drobný a nevýznamný krůček k tomu, aby se nějaká varianta tehdejšího běsnění moci zopakovala.