V amerických městech se tvrdě střetávají policisté a příslušníci národní gardy s účastníky masových protestů, jejichž doprovodnými jevy jsou i rabování a ničení. Země prožívá zběsilou roztržku, která probíhá v ulicích i ve virtuálním světě, kde válka slov pohání i ty reálné bitvy. To všechno odstartovalo zabití neozbrojeného šestačtyřicetiletého černocha George Floyda bílým policistou Derekem Chauvinem ve městě Minneapolis.

Floyda obvinil personál obchodu, že platil za cigarety falešnou dvacetidolarovkou. Podle policistů se vzpíral zatčení (kamerové záznamy to ale nepotvrzují), Chauvin mu nebezpečným způsobem zaklekl na krk a vydržel tak skoro devět minut – navzdory Floydovým zoufalým prosbám a protestům svědků, tři další policisté na místě přihlíželi. Další příklad zabití černého Američana bílým policistou za krajně podezřelých okolností, který vyvolal protesty aktivistů a také pozornost médií – odsoudily je osobnosti zleva doprava včetně Donalda Trumpa.

Floydova smrt není ojedinělá. V březnu vzbudilo rozhořčení zabití šestadvacetileté Breonny Taylorové, nemocniční techničky z města Louisville v Kentucky. Policie ji zastřelila doma, kam vtrhla na základě tzv. „no knock“ příkazu – povolení k prohlídce, které policisty opravňuje vyrazit dveře bez předchozího ohlášení. Na adresu, kde Taylorová bydlela s přítelem, měly chodit poštovní zásilky pro dealera drog (důkazy pro to ovšem byly zpochybněny), když policisté v jednu ráno do bytu vpadli, přítel Taylorové po nich vystřelil a trefil jednoho z policistů do nohy, tvrdí, že tak učinil v domnění, že byl napaden zločinci, proto taky volal na tísňovou linku. Policisté vypálili víc než dvacet ran, osm z nich zasáhlo Taylorovou, byla na místě mrtvá. Jako o lynči se psalo o zastřelení Ahmauda Arberyho koncem února. Pětadvacetiletý černoch údajně joggoval na silnici v Georgii, všimli si toho tři místní běloši (jeden z nich bývalý policista), pojali prý podezření, že Arbery může mít něco společného s vloupáními, k nimž došlo v jeho čtvrti. Ozbrojení ho pronásledovali ve dvou autech a zatarasili mu cestu, jeden z nich na něj mířil puškou, Arbery se – celkem pochopitelně – bránil, byl ale zastřelen. Pachatelé argumentovali, že se snažili o tzv. občanské zatčení – viděli prý, že ten muž porušil zákon: zastavil se u rozestavěného domu a šel se podívat dovnitř. Právně i jinak ta argumentace ale nedává smysl. Pro to, že byl Arbery pachatelem těch dřívějších vloupání, neexistovaly žádné indicie, v době smrti měl na sobě navíc jenom trenýrky a tričko, akce pachatelů, i kdyby nepoužili zbraň, zdaleka nenaplňovala kritéria občanského zatčení. Podobné případy bývají chápány jako projev přetrvávajícího rasismu americké společnosti obecně a americké policie zvlášť. Současné bouře také nejsou první, které taková událost odstartovala. Před šesti roky trvaly několik dní nepokoje ve Fergusonu ve státě Mississippi poté, co tamní policista zastřelil osmnáctiletého černocha Michaela Browna.

Rasismus ale nemusí být tou nejdůležitější příčinou podobných tragédií. Do médií a vůbec širšího povědomí se sice dostávají především kauzy nepřiměřeného užití síly policií vůči černým Američanům, zvlášť pokud je policista bílý. Jenomže podobných kauz je víc, při zákrocích policistů v amerických městech umírají lidé všech ras – často, někdy taky zbytečně a občas i za okolností přinejmenším zavánějících zločinem. Problém nemusí tolik tkvět v institucionálním rasismu (jakkoli se v řadách policie rasisté jistě najdou), ale ve sklonu řešit problémy silou, třeba i smrtící, v nedostatečných kontrolních mechanismech, pocitu beztrestnosti.

V souvislosti se současnými bouřemi se připomíná čtyři roky starý text amerického černošského lingvisty a veřejného intelektuála Johna McWhortera. Vypočítává v něm kauzy policejních zabití, které byly analogické tehdy široce a vášnivě diskutovaným případům zabití černých Američanů policií – tentokrát ale byly oběti policejní střelby bílé. Nejděsivějším takovým případem bylo zastřelení šestadvacetiletého Daniela Shavera, který v hotelu návštěvě ukazoval vzduchovku, kterou potřeboval k práci. Někdo ho viděl přes okno a zavolal policii – v hotelu prý někdo mává zbraní. Dostavilo se šest policistů, Shaver se musel svléknout a v nezvyklé pozici se k nim plazit, průběžně mu přitom vyhrožovali, že chybný pohyb bude znamenat jeho smrt. Prosil o život, policista Brailsford ho stejně zastřelil, soud ho později osvobodil a od policie odešel s penzí. McWhorter tehdy svůj text uzavřel s tím, že americká policie bezpochyby zabíjí příliš mnoho nevinných lidí, je ale k debatě, zda hlavním důvodem jsou skutečně rasistické předsudky.

K podobným závěrům tehdy došel afroamerický profesor ekonomie na Harvardu Roland Fryer. Byl pobouřen případy policejního násilí proti černým Američanům a chtěl do debaty přispět rozborem dat. Spolu se svými studenty analyzoval informace o užití síly policií v několika amerických městech. Výsledek ho překvapil. V případech užití smrtící síly neodhalil nějaké neadekvátně velké zastoupení černých Američanů coby obětí střelby policie (ať už oprávněné, nebo ne). Dokonce mu vyšlo, že policie pravděpodobně vystřelí jako první při zatýkání či pronásledování bílého podezřelého. Častěji než vůči bílým ale policie používá vůči Afroameričanům nesmrtící síly – třeba nasazování pout i v situaci, kdy se podezřelý nevzpírá, užití různých chvatů a podobně. Právě tahle rozšířená zkušenost s chováním policie pak podle Fryera formuje vztah značné části černých Američanů k ochráncům zákona.

Amerika je z evropského nebo spíš západoevropského hlediska násilná země. Počet vražd je tam výrazně vyšší, 4,96 na sto tisíc obyvatel, v zemích EU je to kolem jedné (s výjimkou postsovětských zemí). V Rusku je ovšem počet vražd oproti USA skoro dvojnásobný. Víc než tisíc lidí ale podle dat shromážděných deníkem Washington Post loni zemřelo při policejním zásahu, rozdíl v tom ohledu proti zemím Unie je obrovský. Dá se to vysvětlovat různě – volnou dostupností zbraní, rozšířením násilné kriminality v některých místech, existencí početných gangů, americká pravice i levice mají o kořenech kriminality svoje představy. Nadměrné užívání síly ze strany policie se tím často omlouvá. Její práce je extrémně nebezpečná, je pod neustálým tlakem. Policista, který někoho za sporných okolností zabije, také od soudu často odchází s osvobozujícím rozsudkem, protože porotu přesvědčí o tom, že jednal ve strachu o život. Jenomže otázka, zda ten strach byl oprávněný, jako kdyby nebyla relevantní. Policista by přitom měl být vůči strachu rezistentnější než „civil“, měl by být taky schopný vyhodnotit situaci, ve které se právě nachází, je také pod přísahou, která ho nějakým způsobem zavazuje. Navíc – při všem respektu k obtížnosti a nebezpečnosti policejní práce – být policistou v Americe není extrémně ohrožující. V žebříčku profesí podle nebezpečnosti jsou policisté čtrnáctí – za lesními dělníky (první místo), šoféry, pokrývači, farmáři, rybáři a dalšími. Americká policie není centralizovaná, většina spadá pod jednotlivá města, tomu odpovídajícím způsobem je různá kvalita výcviku.

Právník a konzervativní publicista David French v té souvislosti píše, že policisté někdy operují v přesvědčení, že každá situace se může rychle změnit k horšímu, nejsou ale schopni vyhodnotit, za jakých okolností je ta hrozba intenzivnější – pronásledování ozbrojeného lupiče je přitom jistě nebezpečnější než honička za sprejerem. Pravděpodobnost, že soud projeví pochopení, samozřejmě zbytečnému užití síly napomáhá. Stačí přesvědčit porotu, že se báli. French zmiňuje extrémní příklad, policistu Jeronima Janeze, který při dopravní kontrole zastřelil černého Američana Philanda Castileho (v autě byla i jeho přítelkyně a pětiletá dcera). Castile Janeze upozornil, že má u sebe legálně drženou zbraň, policista po něm chtěl doklady, Castile mu dopředu řekl, že si pro ně sáhne do kapsy saka, když tak učinil, Janez do něj vystřílel pět ran. U soudu argumentoval tím, že se bál o život, protože v autě cítil marihuanu a uvědomil si, že člověk, který ohrožuje život dítěte v autě kouřením, klidně ohrozí i život policisty.

Člověk, který se stal obětí policejního excesu, to ale má u soudu těžší, pokud se chce na policii či městu domáhat satisfakce za porušení svých práv. Brání mu v tom princip tzv. kvalifikované imunity, který zvyšuje práh dokazování, mimo jiné ukládá, že žalobce musí doložit nějaký minulý precedentní rozsudek v situaci analogické té jeho – ta požadovaná stejnost s precedentem často bývá velmi detailní. French v té souvislosti uvádí případ muže, kterého bez předchozí výstrahy zastřelil policista, když se šel s legálně drženou pistolí v noci podívat ze dveří svého bytu; měl pocit, že tam někdo je. Ten policista tam ukrytý čekal, připravený k zásahu, jenomže si popletl adresu. Pozůstalí soud prohráli – nenašel se odpovídající precedent.

Na Dereka Chauvina, který zabil George Floyda, směřovalo dřív osmnáct stížností, majitelka klubu, kde si přivydělával jako člen ochranky, říká, že se tam projevoval násilnicky a výbušně. Takoví lidé by u policie neměli sloužit. Jenomže vyhodit je bývá docela obtížné, velkou zásluhu o to mají vlivné policejní odbory, které se za podobně ušpiněné policisty pravidelně stavějí a daří se jim dosáhnout jejich návratu do služby.

Je docela možné, že se tahle praxe díky současným bouřím dočká změny. Republikánský senátor Justin Amash už oznámil, že předloží návrh na zrušení kvalifikované imunity, mluví se o změně zákona, jež by umožnila trestání policistů, kteří na místě nezasáhnou proti excesům kolegů, a dalších věcech. Nějaká reforma výkonu policejní služby je téma, na kterém by se mohli shodnout lidé, kteří třeba vnímají rozdílně podobu současných protestů v Americe. Ta země by potřebovala nějaké sjednocující téma.