Řečníka, který v úvodu důležitého projevu cituje předválečného italského komunistického filozofa Antonia Gramsciho, si člověk zařadí snadno – asi to bude nějaký radikál, který se chystá pronést plamenné prohlášení na schůzi revoluční buňky. Možná by pak byl překvapen zjištěním, že se jedná o ministra britské konzervativní vlády. Michaela Govea, významnou postavu britské konzervativní politiky i intelektuálního života, který v důležitém vystoupení nastínil svou představu změn v britské státní službě.

A jako kdyby to nestačilo – osobností, k jejímuž odkazu se Gove nejvýrazněji hlásil a deklaroval záměr ho dál rozvíjet, byl Franklin Delano Roosevelt, americký prezident, který vedl tu asi nejlevicovější administrativu v historii Spojených států. Takhle nevystupuje představitel pravice, alespoň ne té chápané v duchu zdejší debaty, jak byla vymezena v devadesátých letech především Václavem Klausem.

V tom Goveově vystoupení je ale možné vidět pokus nějak koncepčně reagovat na politické přeskupení, jímž západní společnost v posledních letech prochází. Nakonec i v tom Gramsciho citátu – „krizi zakládá právě to, že zděděné umírá a nové se nemůže narodit: v tomto mezivládí se objevuje široká škála morbidních symptomů“ – je možné vidět výstižný popis dnešní situace.

Britští konzervativci jsou úspěšná strana – v parlamentních volbách smetli labouristickou opozici vedenou Jeremym Corbynem – především proto, že se jim podařilo přetáhnout část tradičních voličů levice v tzv. rudém pásu, lidi spíš chudší, spíš dělnických profesí, spíš z menších měst, kteří se cítí být odstrčení a vykořisťovaní ekonomickými elitami a ze strany těch v širším slova smyslu kulturních vnímají nepochopení a laciné odsudky – opovržení vůči nevzdělaným masám, které neprojevují dostatečné nadšení nad všelijakými pokrokářskými výstřelky, je jakýmsi anachronismem, koulí na noze pokroku.

Přesun důležité části dělnického voličstva k toryům byl také vyjádřením nedůvěry k elitám – podobně to bylo se zvolením Donalda Trumpa (ten ale podle průzkumů voliče ztrácí), vzestupem nových politických stran v různých zemích Evropy. Sdílená nedůvěra ale nemůže založit nějakou trvalou vazbu.

Pokud si toryové své nové stoupence budou chtít udržet, budou muset nastolit stav důvěry (navíc nový lídr labouristů Keir Starmer pro ně bude o hodně vážnějším soupeřem než Jeremy Corbyn). Znamená to taky, že tomu budou muset přizpůsobit svou praktickou politiku, skutečně reflektovat, že konzervativci se stali stranou také chudých lidí. Z hlediska tradičního rozložení sil to může působit absurdně. Na druhou stranu – spojenectví aktivistické levice a části korporátního světa se zdá být ještě absurdnější, stává se ale reálným.

Pro Michaela Govea je takovým spojujícím motivem představa rovnosti šancí a posílení role státu či společnosti v jejím nastolení, v něčem je jeho vize technokratická nebo technopopulistická, velkou úlohu v ní hraje shromažďování dat a jejich vyhodnocování, státní úředník nového typu by podle něj měl být často vzdělán v matematice a spřízněných oborech. Netroufám si odhadovat, jak moc je ta vize uskutečnitelná a jak může zafungovat. Představuje alespoň pokus tu novou realitu nějak uchopit.

Inspirativní může být i pro českou opozici, která potřebuje najít východisko ze situace, v níž na velkou část voličů zaklekl Andrej Babiš, nezmění se to, dokud opozice i tyhle lidi nějak neosloví, neukáže jim nějakou jinou možnost, než je oligarchizovaná společnost, s fasádou siláckých řečí a rádoby lidově předváděných emocí a averzí.