Severská televizní tvorba, především tamní krimi, představuje pro část publika i kritické obce jakýsi „zlatý standard“. No, asi bych tím nadšením trochu šetřil. Nějaké kvality ale skandinávská televizní tvorba jistě má. Výstižně je ilustruje švédská minisérie Chalífát z nabídky streamovací služby Netflix. Napínavý příběh na téma, které bylo před pandemií považováno za velice aktuální, až žhavé: islamistický terorismus a především tzv. Islámský stát. Podáno je docela vtahujícím způsobem a s realizační jistotou. Navíc způsobem, který není nijak relativizující, nevysvětluje terorismus jako nutný důsledek útlaku muslimských menšin v Evropě, vlastně ho nevysvětluje vůbec.

Kvůli způsobu, jakým jsou v minisérii vykresleni islamisté, vinili autory někteří pokrokářští kritici z islamofobie. Potěšeni naopak mohli být tím, že hlavními postavami na straně dobra jsou výhradně ženy, pánové jim nanejvýš přihrávají. To ale nakonec nemusí být podstatné. Chalífát je především seriál vyprávěný ve vysokém tempu, což může divákovi pomoci přenést se přes často nesmyslně vystavěnou fabuli (pokud už autor potřebuje, aby se v ději odehrál nějaký nonsens, je dobré zbytečně ho nerozpatlávat – poučka, kterou by si mnozí zdejší autoři měli vzít k srdci).

V osmi dílech vyprávějí scenáristé Wilhelm Behrman a Niklas Rockström tři propojené příběhy. Hrdinkou toho prvního je mladá Švédka tureckého původu Pervin (Gizem Erdogan), která odešla do Sýrie a připojila se k Islámskému státu, žije v jeho centru – městě Rakka – spolu se slabošským manželem Husamem (Ahmed Bozan), má malou dcerku. Je znechucená realitou teokratické krutovlády, chce se s dítětem vrátit domů, začne proto spolupracovat se švédskou tajnou službou. Tahle linie Chalífátu je nejpůsobivější, zobrazení reálií IS působí přesvědčivě (natáčelo se v Jordánsku), v příběhu Pervin je konstantně přítomno napětí – každá chyba nebo nešťastná shoda okolností může skončit její smrtí.

Další rovina minisérie ukazuje postupnou radikalizaci skupinky švédských středoškolaček pocházejících z muslimských zemí, jejichž rodiny ale vůbec nejsou nábožensky horlivé. Na scestí je svede přátelsky a „cool“ působící pomocný učitel Ibbe (Lancelot Ncube). Radikalizace je velice rychlá (autoři se prý radili s lidmi z prostředí tajných služeb, kteří podobné kauzy znají z praxe), nezdá se motivovaná nějak ideologicky či potřebou vymezit se proti evropské společnosti. Ze všeho nejvíc jako by byla poháněna potřebou zalíbit se pohlednému mladíkovi, jehož jsou dívky schopny následovat do horoucích pekel (téměř doslova). Zoufalí rodiče proti tomu zlému kouzlu moc nezmohou.

Všechny linie Chalífátu spojuje agentka švédské tajné služby Fatima (Aliette Opheim), která Pervin přes telefon řídí a snaží se zorganizovat její návrat, zároveň se snaží překazit bombový útok na švédském území a odhalit nepravosti ve vlastních řadách. Je toho na jednu osamělou bojovnici skutečně hodně a Fatimě v jejím zápase moc nepomáhá čím dál zjevnější skutečnost, že hrdinka je ta snad nejnesmyslněji jednající tajná agentka všech dob (pevně doufám, že v zobrazení práce bezpečnostních složek se autoři nechali unést fantazií a neusilovali o realistický pohled, v opačném případě jsou naděje Západu na přežití nevelké). Po velice vtahující první polovině přibývají značně podivné peripetie a vše dospěje k povinnému závěrečnému zvratu, který působí dost chtěně, dveře k možné další sérii nechávají autoři otevřené. Nakonec je i možné, že si byli nevelkých schopností hrdinky vědomi a nenápadným způsobem je tematizovali, kdoví...Při všech výhradách ale dodrželi to nejdůležitější pravidlo seriálové tvorby v době streamovacích služeb, jež umožňují tzv. „bingeování“, slupnutí seriálu na jedno dvě posezení. Udržet diváka když už ne v napětí, tak aspoň zvědavého, jak se všechno vyvine. Aby si ve chvíli, kdy se po skončení jednoho dílu načítá další epizoda, řekl: No tak jo.

Chalífát (Švédsko, 2020), scénář: Wilhelm Behrman a Niklas Rockström, režie: Goran Kapetanovic, hrají: Aliette Opheim, Gizem Erdogan a další.