V loterii sociálních sítí minulý týden vyhrál patnáct minut slávy hokejový trenér prvoligového dorosteneckého týmu Technika Brno Martin Stloukal. Deník Sport totiž publikoval audionahrávku jeho promluvy ke svěřencům v šatně. Nejsem moc zorientovaný v soutěžích dorosteneckého hokeje, ale Technice Brno se asi nedaří, přinejmenším to tak podle Stloukalova monologu vypadá. Zřejmě mělo jít o jakési motivační seřvání. A mezi uživateli se věru chytlo a nastartovalo obvyklý proces polarizace.

Část obecenstva si ve Stloukalovi našla svého hrdinu - konečně někdo těm dnešním mladým nevychovancům zvedl mandle a zkusil jim do hlavy natlouct nějaké ty hodnoty. Kritici spíš Stloukalovo počínání vnímali jako přehnané a urážlivé - navážet se v pozici moci před mladými kluky do jejich matek není zrovna gentlemanská výchova, navíc Stloukal křičel taky rasistické urážky a ukázalo se, že k nim má sklon i na Twitteru. Obvyklý internetový sešup od hrdiny k padouchovi zvládl docela rychle.

Přesto ale část jeho nově získaných fanoušků asi vydržela. V současném Česku toho člověk k úspěchu nepotřebuje tolik. V tomhle případě stačilo, že Martin Stloukal řval. Řev je pozitivum sám o sobě, co se řve a jak, je už vedlejší. Stačí, že se řve. V případě Martina Stloukala to byl řev, který mi značně připomínal výchovné působení důstojnického sboru Československé lidové armády, jemuž jsem byl na milosrdně krátkou dobu vystaven. Řev veledůležitého lampasáka, na kterém není nic zajímavého ani osobitého, nic podstatného se jím neříká, žádná emoce nevyjadřuje - po „buzeráku“ chodí důležitý pán, tak co by si nezařval. Z opačného tábora zas zní, že řev je špatně vždycky a z principu, řev taky zkazil celý český hokej, jen kvůli němu prohráváme s Finy, kteří neřvou. No jo, no. Člověka už to ani nepřekvapuje.

V jiných zemích mají uživatelé jiné starosti. Značnou pozornost za oceánem vzbudil článek v deníku Washington Post, tedy novinách, které mají nějakou globální relevanci. Vyšel v nich článek na 3000 slov - o kus delší než hlavní rozhovor našeho týdeníku. Ta délka ale byla naprosto opodstatněná. Pojednával totiž o velice významné události: před dvěma roky kreslíř deníku pořádal u sebe doma maškarní večírek. Přišla tam i jedna žena, veřejnosti naprosto neznámá. A měla blackface. On to tedy nebyl blackface, ale jakýsi metablackface. Byla převlečena za televizní moderátorku Megyn Kellyovou, která blackface ve vysílání zlehčovala. Paní měla na kostýmu přišpendlenou vysvětlivku s nápisem „Jsem Megy Kellyová“,nebo tak něco. Dvě přítomné dámy ovšem metablackface vyhodnotily jako blackface prostý, a tak tu návštěvnici seřvaly, načež ta se omluvila hostitelům a večírek v slzách opustila. Uplynuly dva roky a pak Washington Post napsal o události článek. Na 3000 slov. Čtenář se v něm mimo jiné dozvěděl, že převlečená paní z incidentu byla potom dlouho špatná a chodila kvůli tomu na terapii. A že jedna z těch protestujících dam si na událost po dvou letech vzpomněla a uvědomila si, jak moc se jí to tenkrát dotklo, a došla k závěru, že by se s tím mělo něco dělat. Dvě autorky toho textu tu převlečenou paní vypátraly a vyzpovídaly, ta šla pro jistotu oznámit zaměstnavateli, že v Postu vyjde článek o tom, že na sobě měla jednou blackface. Zaměstnavatel ji vyslechl a pro jistotu ji vyhodil. Hezký příběh, v němž vystupují samí antihrdinové, mezi něž lze právem počítat i editory deníku, kterým tohle téma připadalo hodné zaznamenání. Článek doprovází fotografie dvou žen, které se tehdy na maškarním proti kostýmu ohradily. Dá se odhadnout, že je teď přes sociální sítě naštvaní uživatelé urážejí, protože tak to v našem krásném virtuálním světě chodí, mašina nakonec semele všechny bez rozdílu.