Milan Kundera je jediný skutečně světoznámý spisovatel českého původu, moc umělců podobného formátu (myšleno ne nutně ve smyslu kvalit díla, ale jeho mezinárodního dopadu) tahle země nemá, neměla a pravděpodobně ani mít nebude. Může to být i jeden z důvodů, proč debatování o Milanu Kunderovi v Česku může připomínat procházku minovým polem a proč je ta debata podivně zaseknutá, urputná, proč upadá do prefabrikovaných zjednodušení a někdy je i kýčovitá - docela paradoxní vzhledem k tomu, že k často citovaným pasážím Kunderova díla patří i jeho slova o kýči.

Přesvědčit se o tom mohl i Jan Novák, autor prvního českého spisovatelova životopisu, který právě vyšel v nakladatelstvích Argo (vydávám tam i já, kdyby v tom někdo chtěl vidět možný střet zájmů) a Paseka. Ještě před vydáním se životopis i jeho autor stali předmětem ostrých a někdy taky moralizujících odsudků. Méně známý spisovatel okopává kotníky autorovi slavnějšímu a talentovanějšímu, případně na něj kydá hnůj především proto, že mu závidí podobně jako všichni ostatní, kdo se o Kunderovi kdy vyjádřili kriticky. Novákova kniha je prý sekernická, jejím jediným smyslem je Kunderu za každou cenu očernit, vychází vstříc vlivným Kunderovým nepřátelům, jimž slavný spisovatel vadí z politických důvodů. Zamlada byl zapálený komunista, a proto dnes vadí, „primitivní antikomunismus“ se na něm potřebuje vybít.

Vůbec sám záměr napsat Kunderův životopis je pro některé Novákovy kritiky svým způsobem odsouzeníhodný. Spisovatel o svém životě mluvit nechce a nijak se k němu nevyjadřuje, už dlouho žije v ústraní, důsledně se vyhýbá veřejným akcím, chce, aby za něj mluvilo jen jeho dílo. Vytahovat na veřejnost privátní věci někoho takového je až násilné a je to také projevem naprostého nepochopení. Milan Kundera jistě není jediný světoznámý spisovatel, který o sobě nemluví do médií a vůbec žije stranou veřejného zájmu - podobnou existenci vedl třeba J. D. Salinger nebo Thomas Pynchon, velice populární současná spisovatelka Elena Ferrante používá pseudonym a svoje soukromí důsledně střeží. Ta Kunderova izolace je ovšem značně atypická, nepostavil mezi sebe a svět neprostupnou zeď. Z ústraní se vždy snažil kontrolovat svůj veřejný obraz a do značné míry se mu to daří. Ani svoje dílo za sebe nenechává mluvit volně, jeho poselství průběžně modifikuje podle momentální potřeby, často svoje texty po vydání upravuje, určuje, co z jeho tvorby by mělo být považováno za součást jeho díla, a co už ne. „Říkat v souvislosti s Milanem Kunderou něco jiného, než by sám rád slyšel, nemůže být ničím jiným než zlovolným pokusem jej pošpinit. Pozoruhodné jsou na tom mimo jiné dvě věci: jak dokonale tento sdílený předpoklad konvenuje obrazu, který o sobě Milan Kundera po léta usilovně vytváří, a jak pilná, předvídavá a vstřícná dokáže být určitá skupina domácích literárních vědců, pokud jde o preventivní retuš všeho, co by snad s Kunderovým autoportrétem mohlo neladit,“ napsal před dvanácti lety do Revolver Revue Marek Vajchr. Styl zdejší debaty o Kunderovi se od té doby nijak výrazně nezměnil. Přetrvává v ní nemístný imperativ nekritičnosti (jakkoli nebývá artikulován úplně natvrdo), kombinovaný s apelem na vnímavost k nečernobílosti a složitosti života, k tomu, že lidé obecně a velcí spisovatelé zvlášť se ve svých životech chovají rozporně. To je jistě pravda. Dospělí lidé si toho také bývají vědomi a není třeba jim to polopatisticky připomínat. Ta slovní válka o Milana Kunderu ale jako kdyby to popírala. Jejím cílem na straně „strážců majestátu“ se zdá uchovat spisovatelův obraz čistě bílý a rozporů prostý, nedopustit, aby byl potřísněn odstíny šedi, nebo dokonce černi.

Ta debata má i trochu paranoidní dimenzi, již spisovatel některými svými výroky přiživoval. Vychází často z předpokladu, že když jde o Kunderu, věci se nikdy nedějí jen tak. Nestane se, že by třeba někdo jen za sebe vyjádřil a pokusil se vyargumentovat svůj názor na uměleckou hodnotu jeho knih - pro velkou část spisovatelových obhájců tím projevuje nějakou charakterovou vadu a často také naplňuje nějaký širší zlovolný záměr. Někdo potřebuje zlikvidovat Kunderu, někdo má svůj plán. Když před dvanácti lety týdeník Respekt zveřejnil informace o udání agenta chodce Miroslava Dvořáčka na studentských kolejích v Praze, jehož se měl Kundera dopustit, mluvil spisovatel o „atentátu“ načasovaném tak, aby se kryl s knižním veletrhem ve Frankfurtu. O dalekosáhlém a politicky motivovaném spiknutí proti Milanu Kunderovi mluvila loni v rozhovoru pro časopis Host spisovatelova manželka Věra.

Do téhle atmosféry vstoupil svou životopisnou knihou Jan Novák, pragmatický autor (což nemyslím v pejorativním smyslu), který ví, že jeho kniha bude mít už díky svému tématu značný ohlas včetně toho negativního. K tomu tématu přistoupil s „americkou“ profesionalitou, dlouhou dobu strávil rešeršemi písemností a rozhovory s mnoha a mnoha pamětníky. Napsal obsáhlou knihu zaměřenou především na čtenáře - inteligentního laika, pro něhož literatura ani historie nejsou předmětem profesionálního zájmu. Jistě i s myšlenkou na zahraniční publikum, které potřebuje vysvětlit reálie poválečného Československa trochu podrobněji než „domácí“, daří se mu ale dosáhnout toho, že ty explikace nepůsobí jako těžkopádná osvěta. Novákova kniha je velice vtahující a živě napsaná, obraz kulturního života padesátých a šedesátých let je podaný velice barvitě, sjezd spisovatelů v Novákově podání působí skoro napínavě. Novákův protagonista má v sobě skutečně víc z antihrdiny než hrdiny, životopisec občas neskrývá, že ho Kunderovo chování nebo postoje v určitých situacích až iritují. Novákův Kundera má možná blíž k románové postavě, která ve všech ohledech odpovídá autorovu konceptu, je velmi konzistentní, ve veřejném i osobním životě se chová prakticky stejně. Živí lidé - zvlášť ti, jejichž dráhu životopisec popisuje s časovým odstupem - mají sklon nezapadat do konceptů tak důsledně. Novákova biografie ale není nějaký přímočarý „atentát“, ani politicky motivovaný „odstřel“.

Jan Novák Kunderu rozhodně nepopisuje jako jednorozměrně zlého komunistu a zlého právě proto, že byl komunistou, autor sice nijak neskrývá svůj odpor k poúnorovému režimu (proč by taky měl), některé zapálené straníky (třeba Jana Trefulku nebo Vítězslava Nezvala) ale líčí se značnou sympatií. Kunderův portrét v jeho podání je víc psychologizující, líčí člověka až chorobně váhavého, zároveň chladně racionálního, vždy kalkulujícího, chápajícího mocenskou konstelaci a možnosti svého uplatnění v ní. Určující ambicí Novákova Kundery je stát se „autorem vlastního života“, dosáhnout kontroly nejenom nad ním, ale i nad způsobem, jímž ho vnímají druzí, taky proto se vždy snaží udělat ten správný dojem, trefit se do očekávání publika. Rubem téhle cílevědomosti může být právě váhavost Novákova Kundery, jako kdyby se často prokalkuloval až do stavu ochromení. Novákovo líčení spisovatele, který si propočítává svou dráhu složitou dobou, je často přesvědčivé. Vždycky ale ne - místy se životopisec nechává svým konceptem unést a v jeho duchu interpretuje i situace, u nichž se třeba nabízí jiné vysvětlení. Některé teorie o Kunderově psýše si pak Novák asi mohl odpustit. Interpretace a hodnocení způsobů, jimiž se Kunderův život otiskoval do jeho psaní, občas působí dojmem značně zjednodušujícím. Čtenář, který se do Novákova Kundery pustí odhodlán najít důvod, proč knihu odmítnout, asi bude úspěšný – tenhle způsob čtení vede k žádoucímu výsledku prakticky vždycky. A kniha Jana Nováka přitahuje tento typ pozornosti už teď. Autorovy občasné „úlety“ ale Novákovu biografii v žádném případě neznehodnocují jako celek. Zvlášť v českém kontextu v mnoha ohledech vyčnívá a ve svých silnějších pasážích je velmi evokativní a působivá.

Je jisté, že o Milanu Kunderovi se dá vyprávět i jiný příběh, než je ten Novákův. Nová kniha si také nedělá nárok na definitivnost, není důvod, proč by se z ní měla stát „oficiální verze“ příběhu nejslavnějšího českého spisovatele. Nepochybně se objeví další pokusy nějak se vypořádat s Kunderovým životem a dílem - kdyby se tak nestalo, byla by to hodně nelichotivá výpověď o, řekněme, potenci zdejšího intelektuálního prostředí. A Milan Kundera se v české literatuře bude tyčit dál - pro někoho jako její vrcholný projev, pro jiného jako úkaz ojedinělý a v ledasčem taky sporný. Optimista může chovat naději, že jednou zdejší debata o Milanu Kunderovi překoná tu mnoho let trvající neurotickou fázi. Zatím se ale nezdá, že by se ta chvíle blížila. Také je možné, že čas střetů a slovních válek vystřídá doba zapomnění a lhostejnosti. Bylo by to hořké a groteskní, svým způsobem i docela kunderovské.