komentář Ondřeje Štindla

Západ v čase „kulturní revoluce“?

komentář Ondřeje Štindla
Západ v čase „kulturní revoluce“?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Revoluční nálady na současném Západě – především v anglosaském světě je často popisováno pomocí historických analogií – jsou v posledních týdnech srovnávány s kulturní revolucí v komunistické Číně ve druhé polovině šedesátých let. A nějaké důležité podobnosti by se našly. Než se  k nim ale dostaneme, je namístě shrnout, v čem to srovnání vůbec nesedí.

Samozřejmě v měřítku zkázy, kterou ta dvě hnutí přinesla. Kulturní revoluce v Číně měla statisíce, spíš miliony lidských obětí, nic ani vzdáleně srovnatelného se na současném Západě neděje – jakkoli mohou být mediální čistky a internetové lynče lidsky hluboce odpudivé. Čínská kulturní revoluce probíhala navíc v zemi, kde už existovala komunistická totalita, dala by se označit za pokračování bojů ve vedení komunistické strany jiným způsobem

Předseda Mao se po katastrofální kampani „velkého skoku“ cítil být ve vedení země odstavený, rostl vliv pragmatičtějších „kádrů“. Snažil se obnovit svou moc tím, že stranický aparát obešel, obrátil se k mládeži, kterou vyzval, aby v zemi obnovila správný revoluční étos, zatočila s představiteli starého myšlení, kteří jsou komunistickými revolucionáři jen naoko, ve skutečnosti udržují při životě různé formy buržoazních přežitků. Současní „kulturní revolucionáři“ žádného svého Maa nemají, jejich hnutí nemá jasného vůdce, nepěstuje kult osobnosti v tradičním slova smyslu. Neexistuje jedna tvář, která by je reprezentovala.

I čínská kulturní revoluce ale měla rysy jakési spontánnosti, pohybu zdola, jakkoliv byla vyvolána účelově – mohla působit jako autentický projev revolučně naladěné mládeže, bouřící se proti zkostnatělým starým. Probíhala také chaoticky, Čínu dovedla na pokraj občanské války, v níž mohli jedni kulturní revolucionáři pálit do druhých (občas k tomu také docházelo). A tady už jsme u těch podobností – týkajících se spíš analogických psychologických procesů než srovnatelných skutků a srovnatelné zkázy.

Píšu-li o „kulturních revolucionářích“ dneška, nemyslím tím lidi, kteří se zasazují o reformu policejní práce v Americe, protestují proti tomu, že tamní bezpečnostní sbory nesmyslně nadužívají násilí včetně toho smrtelného. Ale o těch, kteří prosazují různé revoluční představy, ideologické ovládnutí odvětví, v nichž mají vliv, vynucují si konformitu a trestají vybočení z ní – není nijak překvapivé, že tahle aktivistická vrstva je většinově bílá a původu spíš buržoazního – starou terminologií řečeno.

Ti „kulturní revolucionáři“ dneška často podléhají jakési davové psychóze, která se ovšem projevuje především ve virtuálním světě. Mají někdy podobně fanatickou potřebu odhalovat nepřátele ve vlastních řadách, nutit je do ritualizovaných sebekritik, které jim ale stejně nepomůžou, protože revoluce odpuštění nezná. Smyslem čínské kulturní revoluce bylo vymýtit čtyři formy starého – kulturu, zvyky, ideje, myšlení, chování. Nějaký podobně dalekosáhlý koncept se dá vytušit i za slovy soudobých ikonoklastů, kteří se – možná ne úplně uvědoměle – pokoušejí nastolit jakousi „tyranii přítomnosti“, v níž bude společnost očištěna od nezdravých minulých vlivů. A podobně jako zfanatizovaní čínští studenti před půl stoletím se i dnešní bojovníci za spravedlivější svět dostávají do „spirály čistoty“, cyklu pokračujícího odhalování dalších a dalších úchylkářů, v němž revoluce nakonec nutně požere i většinu svých dětí, z velkého hnutí se stane hromádka soupeřících sekt a sektiček.

Čínská kulturní revoluce přinesla zemi obrovské ztráty a rozvrátila ji, zle ji poznamenala na desítky let. A taky neuspěla – poměřováno jejími deklarovanými cíli. Komunistický režim poblázněné revolucionáře nakonec zpacifikoval, aby se stát nerozpadl úplně. I v tomhle může být nějaké memento pro dnešek.

Ideologie současného antirasismu má velký destruktivní potenciál. Dřívější kritika rasismu se opírala o univerzalistické chápání člověka, jejím ideálem byla „barvoslepá“ společnost, v níž barva kůže nebude hrát roli. Současná pokrokářská ideologie ale implikuje pravý opak – nápravu rasismu (nepochybně existujícího) má přinést permanentní soustředění se na rasový rozměr prakticky každé interakce mezi lidmi, kteří jsou vyzýváni, aby permanentně analyzovali dění kolem sebe z rasového hlediska, zkoumali (pokud jsou bílí) svoje privilegia a způsob, jímž jakékoliv jejich vyjádření může působit na barevné lidi v doslechu.

Důsledné naplnění těchto představ nemůže vést k nějaké rasové harmonii, spíš k permanentnímu konfliktu. Také v tom se „kulturní revolucionáři“ dneška mohou přiblížit „úspěchům“ těch dávných čínských, pokud si prosadí svou. Soudobí radikálové se ovšem častěji hlásí k tradici francouzských jakobínů. Asi by jim někdo měl říct, že ani ti nedopadli zrovna dobře.

29. června 2020