Nemálo lidí, řekněme, „vyšší střední“ generace kouká na nové společenské trendy jako zjara, případně je jimi otřeseno či zděšeno. Mladí lidé, kteří těm trendům a módním ideologiím propadli, na ně mohou působit cize jako bytosti z jiné planety. Pomoci se zorientovat v jejich světě může britský seriál Můžu tě zničit, dílo mladé černé Londýňanky Michaely Coelové, která seriál napsala, režírovala a hraje v něm hlavní roli. Při psaní vycházela z vlastních zkušeností, podobně jako její hrdinka se i ona stala obětí sexuálního útoku a dost obtížně se s tím traumatem vyrovnávala. Anglosaská kritika přivítala seriál s nadšením tak jednohlasým a bezvýhradným, až to může působit podezřele, jako kdyby v něm vnímala především dílo, které klade ty správné otázky a podobně správným způsobem na ně odpovídá, aby vyvodilo ta správná poučení. V nějaké míře, možná značné, to tak skutečně je. Pokud by někdo potřeboval obraz soudobého uvažování o mezilidských vztazích, Můžu tě zničit poslouží dobře.

Arabella (Michaela Coelová) zažívá společenský vzestup a taky dost stresu. Vydala úspěšnou knihu, založenou na jejích twitterových statusech (z pár náznaků je zřejmé, že to muselo být vskutku svěží dílko), stala se dost populární, občas ji na ulici zastaví cizí člověk, aby jí řekl, jak moc pro něj její psaní znamená. Teď ale pracuje na další próze, to však už jde dost ztuha, užívá si velkorysou zálohu, moc toho ale nenapsala. Vrací se z Itálie, kde zažila románek s citlivým drogovým dealerem Biagiem (Marouane Zotti), snaží se hnout s nástinem děje knihy, který potřebuje odevzdat, místo toho ale nakonec vyrazí s kamarády na tah, probudí se s obrovskou kocovinou a oknem. Ze stop na svém těle a fragmentů vzpomínek pochopí, že byla znásilněna a že jí někdo v klubu něco hodil do pití. Seriál zachycuje způsob, jímž se s tím traumatem vyrovnává - individuální i skupinová terapie, aktivismus a taky různé úlety a tíživé psychické stavy, do kterých ji vědomí traumatu vrhá. Kromě protagonistky seriál sleduje i její přátele Kwameho (Paapa Essiedu) a Terry (Weruche Opiaová), podobně jako Arabella to jsou potomci přistěhovalců z Afriky, kteří přijali za svůj londýnský životní styl. Všichni se setkají s nějakou formou sexuálního útoku - způsob, jakým se v seriálu vrší aktuální témata, může působit až únavně, probrat se musí prostě všechno. Gay Kwame tak při jednorázovém sexu domluveném přes virtuální seznamku zažije překročení předem stanovených hranic, Terry zase podvedou partneři v „trojce“. Sex je v seriálu zobrazený relativně často, většinou je v něm ale nějaký zlý element, tělesná láska jako kdyby byla minové pole, kde skoro vždycky někdo šlápne, kam nemá, bouchne to a teče krev.

Svět, v němž se hrdinové pohybují, může působit skutečně cize - slovníkem, někdy taky tématy, která se těmi divnými větami řeší, způsoby, jimiž se v něm definuje trauma a jimiž se překonává (nepochybně drahý kurz, během něhož účastníci malují a zároveň do sebe lijí červené víno? Oh la la!). A někdy taky legračně a absurdně. Jeden si jenom není jist, jestli si to ti lidé i autorka, která je stvořila, vůbec uvědomují. Skoro bych ale řekl, že ano. Seriál Můžu tě zničit je tím správným způsobem angažované dílo, v tom se kritika nemýlí. Zároveň ale autorka často velmi nenápadným způsobem projevuje pochopení právě pro tu absurditu, směšnost a bezradnost, kterých si její postavy třeba nejsou vědomy, vnímá mnohoznačnost situací, které ty figury mohou mít za zcela jednoznačné. Nakonec jsou to taky obyčejní mladí lidé, kteří si možná myslí, že mají život přečtený, ale jejich recepty se mohou ukázat k ničemu, dokud si nepřipustí taky nějakou odpovědnost za svoje volby. Jejich příběhy jsem sledoval někdy pobaven a někdy iritován, hledisko jejich autorky mi bylo dost vzdálené. Rozhodně ale patří mezi tvůrce schopné ukázat nejenom „výklad života“, ale někdy i jeho výkladům se vzpírající ambivalenci.

Můžu tě zničit (UK, 2020), scénář, režie, hlavní role: Michaela Coelová, produkce: BBC a HBO.