KOMENTÁŘ

Růžová budoucnost nových médií?

KOMENTÁŘ
Růžová budoucnost nových médií?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Známý americký novinář britského původu Andrew Sullivan, autor jednoho z prvních široce čtených a vlivných blogů, ostrý polemik, v něčem konzervativní, v jiných ohledech zas pokrokářský (velice se zasazoval o uzákonění manželství pro homosexuály), musel z ideologických důvodů skončit jako pravidelný autor časopisu New York Magazine.

„Důvody jsou, myslím, jednoduché. Dostatečně velká skupina členů redakce a managementu New York Magazine a vlastnické společnosti Vox Media se mnou nechce být spojována a v čase snižujících se rozpočtů se ze mě stal luxus, který si nechtějí dovolit. A je to jejich plné právo. Zjevně věří, jak se ve světě mainstreamových médií stává ortodoxií, že každý autor, který není aktivně oddaný kritické teorii ve věcech rasy, genderu, sexuální orientace a genderové identity, svým spolupracovníkům působí faktickou újmu už jen tím, že spolu s nimi existuje ve stejném virtuálním prostoru. Útočení a vysmívání kritické teorii, jichž jsem se na tomto místě dopouštěl, proto není v souladu s hodnotami Vox Media. Tak chápu důvody svého odchodu. (...) Byl jsem jeden z prvních novinářů v etablovaných médiích, který se veřejně přihlásil ke své homosexualitě. Byl jsem jedním z prvních významných stoupenců Baracka Obamy. V listopadu chci volit Bidena. Když i takový konzervativismus přijde mým kolegům natolik odpudivý, že se zdráhají pracovat se mnou ve stejném časopise, tak nemám tušení, jaký konzervativismus by mohl být přijatelný.“

Mohlo by se to zdát jako další z příběhů obětí cancel culture, lidí, kteří byli v anglosaském světě z ideologických důvodů umlčeni, přišli o možnost prezentovat svoje názory veřejně a s ní i o živobytí. V Sullivanově případě to ale tak není. Zároveň s oznámením odchodu z domovského časopisu zveřejnil, že na zčásti komerční bázi obnovuje svůj blog, a během dvou dnů získal pětašedesát tisíc registrovaných uživatelů. Jen část z nich je platících, i tak to ale Sullivanovi na provoz i obživu jistě stačí. Jeho případ navíc není ojedinělý, v anglosaském světě vzniká víc podobných projektů, jakýchsi mikromédií, obhospodařovaných jednotlivci nebo malou skupinkou lidí. Předplatitelé dostávají texty e-mailem nebo si mohou poslechnout podcast, autoři často kombinují placený a neplacený obsah. Většinou jsou to lidé, kteří mají s prací v mainstreamových médiích zkušenost a současné poměry v nich jim přijdou příliš dusivé.

Jejich sólové podniky nemají vysokou režii, proto jim stačí relativně málo předplatitelů, kteří posílají nijak závratné částky. Ukazuje se tak způsob, jakým mohou novináři, publicisté a vůbec píšící lidé přežít současnou krizi, udržet si nějakou budoucnost a fungovat v ní dokonce v menším stresu a svobodněji, než byli zvyklí. Čtenáři pak mohou těžit z pestrosti názorů, věcně vedených polemik, jež se vymykají normám twitterového poštěkávání a sudičství, i z pocitu větší blízkosti k lidem, kteří pro ně píší. No nekupte to.

Velká média mohou procházet ideologickou konsolidací, zároveň prožívají dlouhodobý ekonomický úpadek, který koronavirus ještě akceleroval. Možná v nich nositelé pokroku dosáhnou monopolu, dříve silné instituce ale mohou dál ztrácet význam a vliv. Zní to všechno moc pěkně. Jenomže.

Když všechny ty optimistické předpovědi vyjdou, z ekonomické a identitární krize klasických médií vzejde nějaká nová forma novinářské práce, která uchovává některé tradiční ctnosti (třeba svobodomyslnost, schopnost kritiku formulovat i unést) a zároveň je uzpůsobena změněným podmínkám digitalizovaného světa. Tahle nová minimédia mohou do veřejné debaty vnést hodně, mohou ji dokonce udržet, vyvést zpod ideologického tlaku z různých stran (kromě levicové cancel culture se má čile k světu i ta pravicová). Nemohou ale tradiční velká média plně nahradit – jejich možnostem se vymykají dlouho připravované reportáže, zahraniční zpravodajství připravované na místě, kde se události skutečně dějí, další texty, jež ke svému vzniku potřebují zázemí velké a bohaté instituce. Novinařina zdaleka není jenom výroba názorů a rozhovorů, byť třeba stylisticky i argumentačně výborných. Někdo ty zprávy musí nejdřív zjistit, aby se o nich pak komentátoři a analytici mohli dohadovat. A v tom asi mainstream zůstane nezastupitelný, alespoň v nějaké míře. Svět velkých médií prochází krizí, je dnes výrazně menší, než býval, a bude se dál zmenšovat – nedávno se masivně propouštělo v Guardianu. Ta, která probíhající masakr jakž takž přežijí, ale mohou být po krizi (skončí-li vůbec někdy) vlivnější než dřív. Nakonec může být dopad digitalizace podobný jako v některých jiných oblastech – pomůže těm největším a nejmenším, a prakticky vyhladí střed.

27. července 2020