Představa rozpadu Spojených států by ještě nedávno člověku připadala absurdní a neproveditelná – a v praktickém ohledu tak může působit i nadále (jak by se to asi dalo udělat?). Sledovat tamní dění – zvlášť přes vyhrocené střety na sociálních sítích – ale může vést k tomu, že ji pozorovatel začne vnímat jako reálnou, svým způsobem i logickou. Jako kdyby vývoj k něčemu takovému nutně směřoval – třeba k explozi, třeba k implozi.

Země jako kdyby byla ve vleku dvou navzájem se posilujících krajností, z nichž každá používá excesy protivníka k vlastní radikalizaci, dosahuje toho, že se právě z excesů stává norma – to, co z obou stran, od některých různým způsobem vlivných lidí zaznívá, by před třeba pěti lety bylo nemyslitelné. Zároveň jako kdyby vymizel ideál pravdy jako čehosi existujícího nezávisle na mínění lidí, ideálu, k němuž je možné se nějakým způsobem přiblížit, třeba pomocí pečlivé rekonstrukce událostí před soudem, jehož verdikt je pak obecně respektován.

Velmi dobře je to vidět na případu sedmnáctiletého Kyleho Rittenhouse, který přijel do města Kenosha ve Wisconsinu, kde po zastřelení místního černošského obyvatele Jacoba Blakea policií probíhají násilné bouře. Prý tam chtěl pomoci bránit místní obchody před rabováním. Za dosud ne zcela objasněných okolností zabil během dvou incidentů dva lidi, jednoho postřelil. Z událostí existují i početné videozáznamy (velice dobře je do časové osy zpracoval deník The New York Times). Vidělo je mnoho lidí, vyjádřilo se k nim mnoho lidí, na základě stejných obrazů ale vznikly dva zcela protichůdné příběhy. Ten první je o mladém rasistovi, stoupenci bílé nadvlády, který se s útočnou puškou vypravil do města, kde se protestuje, a dva účastníky těch protestů zavraždil.

Druhá story vypráví o mladém hrdinovi, který šel nesobecky bránit majetek druhých a v sebeobraně zastřelil dva zločince. Ani jeden z těch příběhů není pravdivý, respektive oba pomíjejí některá známá fakta nebo s nemístnou jednostranností vykládají, co zachytily záznamy (to, že si hodně lidí zvyklo brát amatérsky pořízená videa za jaksi neředěnou a neupravenou pravdu, ještě neznamená, že tenhle druh pramene umějí adekvátně vnímat, chápat). Nic z toho, co je o Rittenhouseovi známo, zatím nenasvědčuje tomu, že by byl stoupencem bílé nadvlády – sám je navíc Hispánec. Z druhé strany se zas nepatřičně argumentuje tím, že oba zabití měli kriminální záznamy (jako kdyby lidi se škraloupem bylo možné a žádoucí na ulicích střílet), jednoznačným způsobem se interpretuje druhý incident, přičemž motivace aktérů v něm není zdaleka jasná, přeceňuje a dezinterpretuje se vyjádření přítele jedné z obětí na Facebooku a podobně.

Především ale: okolnosti prvního zabití nejsou z videí dostatečně jasné na to, aby se dalo říct, co přesně se v danou chvíli stalo. Jsou to přitom momenty pro celou kauzu rozhodující, ve chvíli, kdy Rittenhouse zabíjel podruhé, dělo se to už v kontextu situace, v níž on i lidé, kteří po něm šli, reagovali právě na to, co s určitostí nevíme.

Oba ty výklady se během velmi krátké doby stihly ustálit, petrifikovat, stát se neměnnými, v tom ohledu je vlastně jedno, jak dopadne soud s Kylem Rittenhousem, jestli od něj odejde jako vrah, nebo jako člověk, který jednal v sebeobraně. Obě strany si budou připadat jistým způsobem vítězné – soud tu jejich pravdu buď potvrdí, nebo prokáže, že je součástí spiknutí proti pravdě, a tak i nutnost boje proti takhle pokřivenému systému. Poslouží jako legitimizace volání po krvi – ať už z těch, nebo oněch důvodů, motiv být ještě radikálnější, agresivnější. Za něco přes šedesát dní v té zemi budou prezidentské volby. Člověk si radši nezkouší představit, co by se mohlo stát, kdyby jejich výsledek byl velice těsný, ať už by vyhrál kdokoliv.