Někdo patrně učinil na Josefa K. křivé udání, neboť byl, aniž se dopustil něčeho zlého, jednou ráno zatčen. Situaci z úvodu Kafkova Procesu je možné brát jako předznamenání údělu mnoha a mnoha milionů obětí totalit dvacátého století, lidí, kteří v noci zaslechli zlověstné bouchání na dveře, aby pak byli odvedeni a zpracováni mašinerií moci, neosobní a žravou. A stali se její součástí, sehráli v ní svou roli - od překvapení a pobouření na počátku ke kajícnému přijetí ve finále.

„K. věděl teď docela jistě, že by bylo jeho povinností, aby se sám chopil nože ve chvíli, kdy si jej podávají z ruky do ruky, kdy se nad ním vznáší, aby se jím probodl. Ale neučinil to, otáčel krkem dosud volným a rozhlížel se. Nedokázal se dokonale osvědčit, nedovedl odejmout úřadům všechnu práci, odpovědnost za tuto poslední chybu měl ten, kdo mu odepřel zbytek síly, které k tomu bylo třeba.“ Podobně se mohli cítit někteří z těch oddaných komunistů, které si matka strana vybrala k perzekuci a oni jí prohlašovali oddanost ještě cestou na popraviště, a možná i oni v posledním okamžiku pocítili - stejně jako Kafkův Josef K. - záchvěv zděšeného instinktivního a marného odporu.

I dneska se člověk může snadno stát svědkem podobných „procesů“. Stačí na to pár kliknutí na sociálních sítích - může se stát svědkem nějakého „procesu“, v reálném čase sledovat cestu nějakého Josefa K. od nekonkrétního obvinění k virtuálnímu noži. Nejde v nich o fyzické přežití ani ztrátu svobody - nejenom v tomhle ohledu se tragédie minulých dob opakují jako fraška. Pořád ale fraška hrozivá kvůli své absurditě a bezvýchodnosti, rychlosti, s jakou je často rozvrácen život obžalovaného protagonisty. („Každý den má Twitter nějakou hlavní postavu. Vaším cílem by mělo být se jí nikdy nestat,“ píše i na základě vlastní zkušenosti britská novinářka Marie Le Conteová). A také kvůli ochotě „obžalovaných“ doznat se a omlouvat se, i kdyby třeba nevěděli za co přesně. Symbolicky se pokořit nejenom před těmi, vůči nimž se měli provinit, ale možná především před zuřícím davem jmen, přezdívek a profilových obrázků, jež dohromady skládají tu nehierarchizovanou mašinerii odhodlanou je spotřebovat jako pohonnou hmotu. Projevit jí ještě vděk - sluší se to tak. Ty ritualizované virtuální lynče může někdo brát jako možná ošklivý, v zásadě ale nepodstatný projev doby, kdy dochází k nějakému výraznému společenskému pohybu, a proto i musí nutně docházet k výstřelkům, což ale nemění nic na tom, že ten pohyb míří správným směrem. Jenomže mašinerie tohoto typu se nezastavují jen tak samy od sebe a ani ta současná k tomu nemá důvod. Má jakousi ideologickou oporu, má i svůj „trestní zákoník“, v němž definice „zločinů“ se průběžně rozšiřují a stávají se natolik vágními, že se do nich může vejít cokoli, opírají se o nárok až totálního dohledu, do nějž se vejde nejenom veřejná činnost, ale i ta nejprivátnější sféra. Má svůj jazyk, nebo spíš pajazyk - vykloubený, popírající význam slov, která skládá do ustálených spojení, jež je třeba často opakovat. A především - je atraktivní, protože nějak vychází vstříc potřebám člověka uvyklého prožívat kus své existence jako částečka virtuálního davu.

Sam Sykes je celkem populární autor knih žánru fantasy. V červnu se o něm ale na Twitteru začalo psát jako o pachateli sériového obtěžování žen, o co konkrétně mělo jít, se dá těžko dohledat - z náznaků lze vyčíst, že Sykes měl hloupé přisprostlé řeči v přítomnosti žen, že „narušoval osobní prostor“ neznámých žen a v pánské společnosti se vychloubal svými sexuálními „úspěchy“ a dalšími plány. Sesypala se na něj řada pobouřených odsudků a stížností, že navzdory obviněním se ho ještě pořád nezřekl jeho agent (v americkém knižním průmyslu pro autora naprosto klíčový člověk), což se vysvětlovalo „bílým privilegiem“ nebo tím, Sykesova matka je známá autorka a agenta mají společného. Obviňovaný autor formuloval sebekritiku. Nejdřív se kál za to, že nezasáhl proti jiným autorům, kteří se chovali nevhodně v jeho přítomnosti (ve světě science fiction a komiksu teď probíhá větší čistka), pak se dostal k sobě. „Další lidé vystoupili s tím, že se kvůli mně cítili nepříjemně. Měl jsem nepřípadné a nemístně familiární komentáře k soukromým životům mnoha lidí. Podobné řeči, jaké jsem vedl, jsou nepřijatelné. Rozhodně. Nechť oběti promlouvají dál. Nebudu nic omlouvat a nebudu obviňovat ty, kdo mě teď nechtějí mít ve svém okruhu. Už dřív jsem přiznal, že jsem byl člověk na hovno (shitty person). Aby bolest, již jsem způsobil, byla menší, musím za to všechno přijmout odpovědnost.“ Avšak ve virtuálním světě neoslnil, mimo jiné se dočetl, že tím, že svoje omluvy píše pod statusy údajných obětí, je „reviktimizuje“. Sebekritika byla označena za projev „performativní kajícnosti“ a jedna z jeho údajných obětí mu vysvětlila, že se musí „odstranit z míst, kde by mohl způsobit další újmu“ (asi tím myslela fanouškovské srazy, festivaly a sociální sítě). Agilně se projevovali různí autoři, kteří se Sykesem kamarádili a pochopili, že je potřeba se od něho nějak distancovat. Vrcholný výkon v tom ohledu projevil začínající spisovatel David Dalglish, na přebalu jeho debutu měl Sykes doporučující citaci, tzv. blurb. Obsáhlý status ukončil oznámením, že vyzývá svého nakladatele a internetové obchody, aby blurb z přebalu a internetových stránek odstranili. „Může se to zdát jako maličkost. Možná to neznamená vůbec nic. Ale je to to jediné, co v tom svém malém koutě vydavatelského světa mohu udělat. Sam ublížil lidem, lidem, které obdivuji, lidem dost bláznivým na to, aby mě sledovali na Twitteru. Občas jsem tam s ním chatoval, sdílel jeho legrační posty. Cpal jsem je tak některým jeho obětem do tváře, aniž bych to věděl.“ Nad takovouhle prozíravou sebekritikou se musí ustrnout i srdce těch nejpokrokovějších z pokrokových. Držme proto panu Dalglishovi palce, aby mu ten blurb nesrazil vaz.

Na Paula Kruegera, amerického sci-fi autora filipínského původu, taky prasklo něco ošklivého. Měl se dopouštět „sériového zneužívání“, nic konkrétnějšího se ale na síti neobjevilo. Z některých náznaků by se mohlo zdát, že nebyl zrovna ideální partner nebo že vedl indiskrétní řeči - těžko říct, co to dnes konkrétně znamená. Omluvil se promptně a poníženě, ale nepomohlo mu to, jeho twitterový účet je už dnes zrušený. Bylo fascinující sledovat v reálném čase, jak se to na Kruegera sype. Kamarádi se distancují (byl jsem jeho přítel, a legitimizoval tak jeho jednání, omlouvám se), neznámí a ničeho neznalí projevují odhodlání stát na té správné straně (Kruegera neznám, nevím, o co jde, ale rozhodně stojím na straně obětí), někdejší čtenáři promptně vyřazují knížky z knihoven a apelují na ostatní, ať udělají totéž, vrcholného výkonu asi dosáhl mladý autor, který se kál za to, že jeho rozepsaná kniha byla „těžce inspirována“ tou Kruegerovou - jinými slovy se omlouval za to, že plagoval, ale ne kvůli plagiátu samému, ale kvůli opisování z „otráveného“ zdroje. Na to, aby Kruegera opustil jeho agent a jeho kariéra v literatuře byla fakticky skončená, stačilo osmačtyřicet hodin. Velice výmluvné byly reakce na otázky těch, kdo se domáhali vysvětlení, oč vlastně kráčí. V odpovědích se dozvěděli, že sama skutečnost, že takovou otázku položili, je projevem jejich selhání, jejich ochoty „znehodnocovat žitou zkušenost obětí“, které si zaslouží apriorní důvěru, byť by člověk třeba nevěděl, kdo jsou a co říkají. Tohle myšlení nepředstavuje nějaký úlet ve světě soudobého twitterového aktivismu, ale jeho základní princip. Umožňuje víru v dogmata, která jsou zároveň neotřesitelná (jejich zpochybňování je v očích věřících důkazem jejich pravdivosti) a zároveň vágní, významově proměnlivá, vnitřně rozporná.

Pokud by se někdo chtěl řídit všemi velmi rozhodně formulovanými a také vynucovanými imperativy, které byly v pokrokářském diskurzu formulovány během posledních měsíců, dospěl by k paralýze. Musí se vyjádřit! Nesmí na sebe svým vyjádřením strhávat pozornost (pokud je bílý)! Musí se vyjádřit dostatečně procítěně! Ale ne moc procítěně, aby to nepůsobilo jako divadlo! Musí být upřímný! A zároveň musejí jeho slova obsahovat předepsané rétorické figury a stanoviska! Nesmí být zticha, protože „ticho je násilí“! Měl by být zticha a pozorně naslouchat, co říkají druzí, především ti marginalizovaní. Jenomže už dávno nejde o marginalizované lidi, kteří by třeba potřebovali, aby policie fungovala transparentněji a zodpovědněji, bez sklonu k násilným excesům, jejichž oběťmi se stávají právě oni. Virtuální čistky s dopady do reálného světa provozuje dav z větší části bílý a z větší části pocházející z privilegovaných rodin. A nesmyslnost, protichůdnost jeho principů je dost možná vyjádřením nevědomého záměru. „Spravedlnost“ podle virtuální mašiny potřebuje, aby provinění byla formulována co nejmlhavěji a pravidla aby byla protichůdná a nesmyslná, umožní to, aby byla nastolena ta správná „kafkárna“. V níž může být kdokoli obviněn z čehokoli a pak za to být spravedlivě potrestán. Protože kola se nesmějí zastavit a něco mašinu pohánět musí.