V komentářích k násilnostem a rabování, které se odehrávají v amerických městech, se často používá novotvar, sloveso „larp“, je to termín, se kterým je dobré se seznámit, postihuje totiž cosi pro dnešek velice charakteristického, „fenomén“, který tu s námi zjevně dlouho zůstane. Je odvozený od zkratky LARP (Live Action Role Playing), označuje druh zábavy, kolektivní hraní si, v němž každý účastník ztvárňuje nějakou roli, třeba přehrávání historických událostí nebo hry vycházející z motivů nějaké populární knihy – často fantasy.

Účastníci takových her bývají spíš mladí a často taky dost zapálení, v popkultuře často bývají zobrazováni jako trochu legrační pošukové, odtržení od reality, kteří žijí ve fantazijním světě, v němž jsou třeba za elfy, zatímco v reálu to jsou spíš osamělí fantastové, v zásadě neškodní, trochu legrační. Jistě, je to generalizace, a proto jistě i nespravedlivá. Ale může na ní taky něco být.

V posledních měsících se ale o larpu mluví v daleko temnějších souvislostech. Za larpery jsou – a domnívám se, že právem –označovány děti (zhusta bílé) z hmotně zajištěných amerických rodin, které si v ulicích hrají na revolucionáře a bojují tam za lepší svět třeba tím, že vypálí obchod, který patří chudému imigrantovi. Jako larper se zřejmě choval i Kyle Rittenhouse, osamělý sedmnáctiletý kluk, neobratný outsider, který žil ve fantaziích o tom, že se stane příslušníkem ozbrojených složek. Vypravil se do města Kenosha, kde probíhaly násilné nepokoje, chodil tam po ulicích s puškou, dostal se do situace, na kterou vůbec nebyl mentálně ani fyzicky připravený, skončilo to smrtí dvou lidí a Rittenhouseovým zatčením – úplně zbytečně.

Larper v tomhle slova smyslu je člověk, který v reálném světě přehrává nějakou fantazii, kterou si sám o sobě vytvořil (jsem neohrožený bojovník proti fašismu, jsem oběť, jsem odhodlaný obránce svobody, jsem člověk, který na rozdíl od ostatních jako jediný dokáže přemýšlet vlastní hlavou a tak dále a tak podobně). To larpování se také neprojevuje jenom v té nejkrajnější formě, již teď můžeme sledovat v Americe. Veřejný život a zvlášť sociální sítě jsou plné lidí, kteří vystupují v nějaké roli, nějaké sebestylizaci. Samozřejmě to je v nějaké míře běžné a normální, prakticky každý se snaží sám sebe v očích druhých trochu vylepšovat. V téhle éře larpu ale to předstíraní, hraní rolí získává jakousi novou kvalitu, v níž se začínají stírat hranice mezi virtuálním a skutečným světem a kdy se lidé do těch rolí, jež pro sebe vymysleli, pokládají, jako kdyby šlo o život. A nakonec o něj skutečně může jít.

Možná i s tímhle souvisí ta nesmiřitelnost, kterou člověk ve veřejné debatě a někdy i v životě začíná vnímat. Třeba to, že jednání některých aktérů kulturních válek jako kdyby nedávalo žádný praktický smysl, nebylo za ním možné vidět úvahu člověka, který chce dosáhnout nějakého společenského cíle, třeba tím, že o své pravdě přesvědčí většinu. Jakou součást larpu ale taková poblázněná neústupnost a stupňující se radikalita smysl mít může. A proto může být velice těžké s takovým „bojovníkem“, ať už je na jakékoliv straně, se domluvit. Když se člověk stane závislým na nějaké roli, na hraní si na něco, nemůže přestat hrát, nemůže třeba připustit chybu a změnit svoje chování. Protože opustit roli pro něj znamená ztratit identitu nebo snad i smysl. Žije v domnění, že role ho osvobozuje, umožňuje mu únik z reality, která je pro něj třeba stísňující. Ta role, fantazie se pro něj ale může stát vězením.