V Bělorusku bezpečnostní složky brutálně útočí na stoupence demokratické opozice, kteří protestují proti výsledkům prezidentských voleb, je nemálo důkazů jejich zfalšování. K mnohým kritikům Lukašenkova režimu se - možná překvapivě - zařadil Václav Klaus mladší, označil běloruského prezidenta za „posledního diktátora sovětského typu“ a popřál tamním lidem demokracii a svobodu. Překvapeni byli také jeho facebookoví fanoušci. A také zklamáni, což dávali silně najevo - tak už i šéf Trikolóry se zaprodal do žoldu vývozců demokracie, jejichž cílem je rozvracet stabilní a svobodné země, jako byly Ukrajina a socialistické Československo, pořádat tam barevné revoluce a pak všechno ukrást.

Snad otcovský prezident Lukašenko tento sprostý a zákeřný atak ustojí. Čtení debaty mohlo připomínat sledování boje až bratrovražedného - Klausovi mladšímu byl pro účely dovzdělání doporučován text o Bělorusku z pověstného serveru Protiproud, který vydává Petr Hájek, někdejší mluvčí Klause staršího. Přečetl jsem ho, podělím se. Jeho pseudonymní autor svůj úvod do problematiky zakončuje zvučným: „Nemám jasno, ale názor mám.“ Ta sentence by si zasluhovala širší využití než být zastrčená v jednom textu na nějakém nepříliš významném serveru. Je v ní krystalickým způsobem vyjádřený étos internetového mudrlanta, který je vhodný k užívání debatéry všech přesvědčení a konfesí, mohla a měla by se z něj dokonce stát jakási standardní otevírací floskule, kterou třeba ani není potřeba vypisovat celou, stačí zkrácenina typu WTF nebo OMG. V tomto případě NJNM. A život bude zase rychlejší, přehlednější a hezčí.

Ještě k Bělorusku. Po sítích kolovala nahrávka jakéhosi volebního funkcionáře, který členům volební komise v jednom obvodu vysvětluje, že bude potřeba ty výsledky trochu upravit. Samozřejmě nejsem schopný doložit, že to audio je autentické. Ale zní tak. A pokud by bylo dílem nějakého mystifikátora, tak ten člověk píše skutečně skvěle, protože se mu na docela omezeném prostoru podařilo výborně a s citem pro jaksi nepřepálené groteskno vystihnout jeden velmi slovanský typ: posmutnělého důležitého blba, který se snaží působit otcovsky. „Byl bych tedy nerad, abyste byli jediní, kteří se nějakým způsobem řídili zdravým rozumem, hrdostí, zodpovědností atd. a vyčnívali. Řekl bych, že jsem starší člověk. Viktor Coj byl můj současník, stihl jsem Elvise Presleyho a moc dobře znám všechny písně Scorpions. Ale dnes tady nemáme situaci, ve které bych chtěl vidět tyto vaše svědomité demarše. Proto vám důrazně navrhuji změnit protokol a podstatně změnit čísla u třetího a čtvrtého kandidáta. Jsem ochoten souhlasit s tím, že Cichanouskou zvolil poměrně velký počet lidí. Nebudu vám vysvětlovat příčiny, proč se to stalo, někdo hlasoval srdcem, někdo fantazíroval, jiný se řídil hlavou, další peněženkou, to jsou jejich problémy. Ale my máme jiné úkoly a problémy, které musíme řešit...“

Celé je to kouzelné, mně pak nejvíce oslovila funkcionářova hudební odbočka. Hezky odstupňovaná. S Viktorem Cojem (hvězda sovětského neoficiálního rocku) byl vrstevník, to neznamená skoro nic, stejně jako to, že nějakou dobu pobýval na zeměkouli současně s Elvisem Presleym (já ostatně taky). Ale od Scorpions, od těch zná všechny písničky. A já mám hned nejenom názor, ale dokonce i to jasno - na rozdíl od pána, co píše do Protiproudu. Taky vím, odkud vítr vane. Scorpions, jak jinak. Ach, ten osmdesátkový pop metal, který dokázal být nanejvýš bezděčně legrační, a jeho vrcholná německá odnož. Jako kdybych zas slyšel všechny ty svazácké týpky, dávající průchod svému vnitřnímu rebelovi a svěřující se, že jsou vlastně duchem rockeři, protože mají rádi Scorpions, přesněji Škorpíky. Jenom si vzpomenu na tu jejich otřesnou perestrojkovou píseň Wind of Change a můj názor se silou začne blížit hurikánu. Ne, ne: Nevidím za slovy toho papaláše průhled do nevinnějších časů, v nichž ještě nefixloval volby, ale užíval „dobrou muziku“. Já tam vidím jasnou a neochvějnou kauzalitu. Kdo začne poslechem Scorpions, nutně skončí u falšování voleb v Bělorusku. Nebo u něčeho ještě horšího. Jedna z jasných zákonitostí našeho jinak tak nepřehledného světa.