Jednou se to stát muselo - Andrej Babiš zabrousil na pole literární kritiky. Pochopitelně to bylo v kontextu poněkud vyhrocenější zdejší debaty o životopise Milana Kundery z pera Jana Nováka. AB se s Kunderou - pochopitelně - solidarizoval, taky byl u něho doma, což se hned tak někomu nepoštěstí, a pak si ještě moc hezky popovídali na večeři, v důsledku čehož předseda vlády spisovateli promptně navrátil české občanství.

Novákovu knihu pak AB má za projev charakteristického českého neduhu - úspěšným lidem v téhle zemi není přáno, o tom předseda vlády taky ledacos ví. Svůj recenzentský vstup Andrej Babiš zakončil výzvou, abychom se naučili mít jeden druhého víc rádi. Teď, těsně před dovolenou, na to asi síly mít nebudu. Ale po návratu na tom zapracuju.

Za oceánem na Twitteru vzplála bitva, intenzitou jako kdyby sugerovala možnost, že by mohla být i poslední, ale nedělal bych si zbytečné naděje. Způsobilo ji prohlášení publikované v časopise Harper's, několik desítek především amerických intelektuálů a publicistů v něm vyzvalo k toleranci odlišných názorů ve veřejné debatě, ohradilo se proti tzv. cancel culture, často úspěšné snahy postihovat lidi, kteří v článku nebo na síti projeví názor neladící s tou či onou ortodoxií. Pokrokové uživatelstvo se v reakci na to velice krotké prohlášení vskutku rozběsnilo.

Označovalo ho za projev privilegovaných bílých starších pánů (mezi signatáři je dost žen, lidí nebílých a také lidí nijak zvlášť proslulých), kteří se v čase velkých změn bojí právě a jenom o svoje privilegia. Petice byla taky označena za skrytě či otevřeně transfobní, protože ji podepsala také J. K. Rowlingová, známá to čarodějnice. A vůbec mnohé příspěvky se nesly v duchu přesvědčení, že petici o nutnosti uchování pluralitní a volné debaty je správné podepsat pouze v případě, že názory všech signatářů na všechno jsou uniformní a „správné“. Jistého vrcholu debata dosáhla příspěvkem Emily van der Werffové z vlivného internetového periodika Vox, která na Twitter dala svůj dopis šéfredaktorovi, v němž reagovala na to, že petici podepsal i její kolega Matthew Yglesias. Napsala vedení, že nechce, aby byl kvůli podpisu postihován, nicméně by mělo být známo, že se van der Werffová jako transžena kvůli jeho podpisu v redakci „necítí bezpečně“. Brzy se objevila i protipetice, v níž na adresu signatářů původní petice zaznívají výtky někdy dost bizarní a někdy vysloveně lživé. Tu nejpozoruhodnější schytal organizátor petice Thomas Chatterton Williams. Jeho intelektuální nedostatečnost byla ilustrována Williamsovým tvrzením, že rasismus existuje a existovat bude, na individuální úrovni ho ale je možné překonat. Doteď jsem nepochopil, co by na tom mohlo být špatně. Znalost historického kontextu pak „kontrapetičníci“ projevili smělým tvrzením, podle něhož „svoboda projevu bílých cisheterosexuálních autorů nebyla v masovém měřítku nikdy ohrožena“. K petici, reakcím na ně a cancel culture vůbec se shrnujícím způsobem a značně zněle vyjádřil novinář Matt Taibi: „Jejími dalšími předními charakteristikami jsou totální absence humoru, říčný entuziasmus pro vytahování kostlivců ze skříní, záliba v práskání a vytváření komitétů pro mravnost, strach z metafor (‚probuzená‘ kultura je stoprocentně doslovná), manické kolektivní pranýřování a puritánská nedůvěra v sex provozovaný v apolitickém kontextu. Probuzená (woke) varianta erotiky je napsat do Guardianu článek o ‚ejakulujících mrakodrapech‘ jako symbolech cisheteronormativní dominance. Dávná Liga mladých proti sexu ve srovnání s tímhle působí jako Led Zeppelin.“

A tím bychom se mohli vrátit k úvodu dnešní rubriky, aby literární klišé bylo naplněno a kruh se uzavřel. Čas položit si otázku, kdo je v české debatě o Milanu Kunderovi ekvivalentem Led Zeppelin? Že by Andrej Babiš? Při vší úctě bych spíš řekl, že AB a MK bych viděl spíš na Simona a Garfunkela. Nakonec i to pravidelné premiérové „čaulidi“ se dá brát jako forma mostu přes rozbouřené vody - teď nemyslím písničku, ale stavbu - tápající voličské masy po něm mohou přejít do ráje bezpečných pravd.