Může to působit jako naprostá maličkost. Ne, budu upřímný. Je to naprostá maličkost. A to jak z hlediska věčnosti, tak z hlediska dění v tom našem složitém dnešku. Ale pro mě je to maličkost důležitá, a navíc taky dost pozitivní a publikum je prý hladové po dobrých zprávách. A ještě ke všemu – na té naší mediální zahrádce teď zvesela raší okurky (když si člověk odmyslí pandemii a pár dalších věcí), takže si to snad můžu dovolit.

Zkrátka vypadá to, že z pražské Kampy po letech zmizí socha bangladéšského gurua Šrího Činmoje. Dílo, proti němuž od chvíle, kdy jsem objevil jeho existenci, vedu válku, nebo přesněji které mi strašně leze na nervy. S hrdostí vnímám, že se o jeho konec zasloužil i náš časopis. Jiří Pospíšil, předseda správní rady Musea Kampa, pro Echo 24 potvrdil, že se na odstranění sochy pracuje. Předevčírem bylo pozdě.

Zčásti i proto, že Činmojova socha se nalézá v jednom z nejhezčích koutů staré Prahy (pravda, teď už až příliš „zcivilizovaném“ a „uživatelsky vstřícném“). Na neregulovaném břehu Vltavy, jako malý kluk jsem tam chodil krmit kačeny a házet žabky. Především ale proto, že se v té soše v mých očích zhmotňovala snad veškerá nablblost dneška. Ošklivá, zlatě se tvářící věc, zpodobňující člověka, který žádný zvláštní vztah k Praze neměl a veřejné připomínání si zjevně nezasloužil. Jistě, členové a sympatizanti jeho sekty by s tím asi nesouhlasili, pro ně je duchovním vůdcem, enormně plodným spisovatelem, hudebním skladatelem a tak dále. Ale nejde o guruův fanklub, nejpříkřejší soud přítomnost té sochy na Kampě vyslovovala o současné Praze, jejích institucích, reprezentaci. Jejich smyslu pro krásu, respektive lhostejnosti k ní. Představě, že každou sochu je zřejmě potřeba plácnout do veřejného prostoru, když už ji jednou máme. Lhostejnosti vůči tomu městu, které jsme zdědili, a k tomu, jak bezmyšlenkovité a necitlivé bude vypadat to naše dědictví.

Zvlášť velká ironie je, že se ta socha nachází na pozemku muzea moderního umění. A výmluvná jsou i slova těch, kdo v roce 2009 odhalení toho díla oslavovali. Meda Mládková prý byla oklamána tvrzením, že socha představuje Buddhu, podle Pospíšila se zas v příslušné smlouvě píše, že se jedná o sochu „modlícího se mnicha“. Oficiální jméno toho díla je Socha Harmonie (člověka, který si na soše zpodobňující jakéhosi chlapíka přečte citát Šrího Činmoje, by ale mohlo napadnout, že ten chlapík na soše je Šrí Činmoj). Jenomže člověk nemusí být vzdělán v problematice alternativních náboženských směrů, aby pochopil, že umělecká hodnota té sochy je mizivá, že na to místo nepatří. Během těch jedenácti roků, co socha na Kampě stála, se nad touhle otázkou zjevně nikdo nezamýšlel, a tak tam guru strašil dál, stejně jako jiné figury na  jiných místech Prahy. Nakonec socha zmizí kvůli kontroverzní pověsti Šrího Činmoje, v jehož komunitě mělo docházet mimo jiné i k sexuálnímu zneužívání (nemůžu říct, že by mě to překvapovalo). V některých případech se každý důvod hodí. Odestane se věc, která se nikdy stát neměla, trvalo to jedenáct let. Aspoň že tak.