V BUBLINĚ

Držák dostává další kartáč

V BUBLINĚ
Držák dostává další kartáč

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nejjasněji zářící hvězdou sociálních sítí byl v minulém týdnu ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, uživatelé si ho všímali vskutku důkladně a pozornost to byla značně pobavená. Ministr se stal tváří bezkoncepčního, vrtkavého přístupu k opatřením proti pandemii, vyhlásil nějaká opatření, pak se ukázalo, že nejsou tak úplně populární, absolvoval pohovor u předsedy vlády a pak ta vyhlášená opatření zase změnil.

Premiér mezitím dal najevo šok z toho, co si to ta jeho vláda zas vymyslela, a resortní šéf už ohlášená opatření poněkud potupně odvolal, degradován v té souvislosti byl také šéf epidemiologického týmu Rastislav Maďar, k tomuto vývoji příhodný citát ze Švejka si můžete dohledat sami. Ministr Vojtěch ale zatím degradován nebyl a troufám si odhadnout, že ani nebude. Vlastně je to zvláštní - na postu ministra zdravotnictví bývala v české politice tradičně značná fluktuace, Adam Vojtěch ale působí jako „držák“, bez ohledu na to, kolik „kartáčů“ od premiéra dostane, bez ohledu na to, jak moc zkroušeně pak vypadá, jak moc se jeho oči lesknou tichým utrpením. Ale možná právě tohle může být i důvodem Vojtěchovy pro někoho možná nečekané ministerské výdrže. Náš pan premiér „kartáče“ dává rád. Jenomže dát někomu „kartáč“ není jenom individuální výkon, jsou na to potřeba dva (přinejmenším) a výsledek není jenom na kartáčujícím, aby byl kartáč uspokojivý, je potřeba jisté souhry, specifického partnerství. Ne každý kartáč si mistr kartáčník užije stejně. Je docela možné, že Andreji Babišovi a Adamu Vojtěchovi to v tomhle ohledu klape skvěle a premiér by byl sám proti sobě, kdyby se o tuhle rozkoš v tom zlém světě tradiční politiky připravoval.

Při vysvětlování změn ve vládním nařízení předseda vlády dvakrát použil výraz „selský rozum“, premiér je přesvědčen, že ho má, a v rozhovoru pro ČT ho přiznal i někomu dalšímu. Selský rozum. Na sociálních sítích je ten termín převelice oblíbený. Jedni se jím rádi zaklínají (často jde o absolventy tzv. vysoké školy života), druzí se mu rádi vysmívají, užívání toho termínu mají za symptom specifické formy zblbělosti. Z tohohle náporu ze dvou stran se ten ubohý výraz už asi nevzpamatuje. Je to trochu škoda. Jeho význam je totiž podle mě nepochopený. Selským rozumem je míněno přemýšlení jaksi neškolené a neakademické, uvažuje jím člověk, který se na věci spíš dívá a osahává si je, než aby o nich četl. Vyjadřován povětšinou bývá celkem jednoduchými a srozumitelnými větami, kterým často chybí „záchranná brzda“, zadní vrátka pro případ, že by bylo potřeba významově je obrátit vzhůru nohama. Možná si ho teď trochu idealizuju, nevím. V každém případě je selský rozum spíš nástroj, metoda než soubor pouček a pravd. Není to tak, že lidé, kteří ho užívají, proto taky vždycky dospějí ke stejným závěrům. To by jinak musela na vesnici, kde má být užíván v nejvyšší míře, panovat harmonická shoda v pohledu prakticky na cokoli. Jsem městský člověk, moje představy o životě na vsi nejsou zrovna založené na mnohaleté životní zkušenosti. Stejně mám ale dojem, že až taková idylka to na českém venkově nikdy nebyla.

Lidé si na sociálních sítích taky připomínali dvaapadesáté výročí sovětské okupace, pro starší uživatele to byla příležitost připomenout jejich osobní vzpomínky, ostatní mohli sdílet fotografie a audiozáznamy, pár zatvrzelých bolševiků si taky řeklo svoje. Až potud vše normální. Velmi výrazným způsobem se ale k výročí vyjádřil tvůrčí duch, jenž obhospodařuje oficiální účty pražské radnice. Našel pro příjezd vojsk Varšavské smlouvy vskutku pronikavou analogii: „Před 52 lety jsme na dlouhých dvacet let nasadili roušky.“ Škoda že si nestál za svým (anebo dostal kartáč), status byl později nahrazen jaksi obyčejnějším textem. Přitom tady byla docela slušná šance dosáhnout poct pro autora oslího můstku roku. Anebo byla v těch několika slovech skryta velmi subtilní kritika postojů české společnosti v časech normalizace. „Před 52 lety jsme si nasadili roušky a dalších dvacet let žili v naprosto mylném přesvědčení, že se přes ně nedá mluvit.“ Nebo tak něco.