Martin Weiss - komentátor ECHO24.cz

/

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Články autora

Musíme se všichni vidět v zrcadle?

Americký politickonovinářský Twitter žil v úterý nejnovějším textem z konfesijně-manifestačních textů na téma porouchaný svět amerických médií. Těchto korektiv, či přímo protestů vyšla v poslední době již řada. Své vyhození z New York Times před třemi lety popsali šéfredaktor komentářů James Bennet a pak jeho tehdejší podřízený Adam Rubenstein. Můžeme k nim přihodit i sympatizující profil vědeckého redaktora New York Times Donalda McNeila, vyhozeného z téhož periodika v roce 2021 kvůli bizarnímu obvinění z rasismu.

Tři povzbudivé příklady občanských postojů

Dnešní komentář věnujeme několika ostrůvkům pozitivní deviace. To je, pokud si správně vzpomínáme, termín, který na přelomu osmdesátých a devadesátých let začali používat slovenští sociologové a u nás ho popularizoval mimo jiné Miloš Zeman. Zatímco jazyk českého disentu odrážel výraznou přítomnost zakázaných literátů, ostrůvky pozitivní deviace přišly z prostředí moderních sociálních věd, takzvané šedé zóny, a vědecky znějící charakter toho termínu jako by usiloval o určitou ochranu, nenapadnutelnost ze strany orgánů.

Rorschachův test

Soudkyně brněnského krajského soudu Dita Řepková minulý týden připravila náročné chvilky nejednomu konzumentovi médií. Případ potyčky se smrtelnými následky, k níž došlo loni v létě na Brněnské přehradě, byl jakýmsi Rorschachovým testem pro nejednoho komentátora z lidu. Osmatřicetiletý muž se bránil proti přesile mladíků, jež předtím napomenul za jejich hulvátské chování v tramvaji. Jednoho z nich přitom nožem zabil.

Pozor na verbální trestné činy

Sociální sítě a platformy umožňující živé vysílání svádějí k siláckým řečem. Pro člověka, kterého by v životě nepozvali do televize, může být představa, že má de facto vlastní televizi, na níž může zároveň komunikovat s diváky, docela opojná. Úměrně tomu tak stoupá počet jiných uživatelů sociálních sítí, kteří se o takovém vysílání dozvědí a začnou veřejně vyzývat policii, aby zakročila. Ať konají! Od čeho ty paragrafy máme?

Jen Echo se snad ještě nezbláznilo

Je to časté téma – příběh socioprofesní skupiny, již ustavičně se měnící a globalizující se svět náhle nechal stranou. Horníci, které postihl útlum těžby. Dělníci v západních průmyslových zemích poté, co jejich továrny smetla čínská konkurence a stali se z nich voliči Donalda Trumpa a jemu podobných. Víte, co by byla modelová profese pro takový příběh z našich posledních let? Novináři.

Rok Sandry Hüllerové

Pokud jste si toho nevšimli, tak rok 2023 byl v evropské kinematografii rokem Sandry Hüllerové. Tato německá herečka hrála hlavní role ve filmech Anatomie pádu, který získal Zlatou palmu v Cannes, a Zóna zájmu, který získal druhou nejprestižnější cenu, Grand prix, i Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Svět měl možnost všimnout si Hüllerové v roce 2016 ve filmu Toni Erdmann, o němž jsme v Echu tehdy psali. Není to žádná konvenční kráska, ale nesmírně všestranná herečka, schopná dát každé roli osobitost – máte pocit, že máte před sebou člověka s jedinečným výrazem, tiky a myšlením, jakého jste nikdy jindy neviděli. Zkusmo bychom ji mohli přiblížit jako Ivu Janžurovou současného německého filmu.

Klišé neumírají

Institucionální paměť je užitečná věc, až na případy, kdy není. Wall Street Journal přinesl zpravodajství o naší iniciativě s nákupem munice pro Ukrajinu ve třetích zemích. Titulek „Malý bývalý sovětský satelit na lovu zbraní pro Ukrajinu“ si na sociálních sítích vysloužil kritiku, a to nejen od, pardon, obyvatel bývalých sovětských satelitů. Zdála se tak jednoznačně namístě, že se k ní připojil například i americký velvyslanec v Česku. Takže deník nakonec titulek na webu změnil a místo sovětské minulosti zdůraznil středoevropskou polohu. Ta kritika je trochu, i když opravdu jen trochu, nefér.

Balzám, který neuklidňuje

Ta část veřejnosti, která věnuje svůj čas sledování přímých přenosů z jednání Poslanecké sněmovny, si v těchto dnech dopřává velkolepou podívanou – mimořádnou schůzi na téma „Andrej Babiš je bezpečnostní riziko“. Vypadá to, jako by průzkum nespokojených vládních voličů, který si spolek mecenášů kolem prezidenta Pavla zadal u agentury STEM, konal své problematické dílo (píšeme „vypadá to“, protože politické strany si jistě zadávají své průzkumy, z nichž již mohly vyčíst plus minus to samé.

Jako zombie

Na přehlídkách uměleckých profesí, jako jsou Čeští lvi anebo Oscaři, můžete získat body příslušně progresivním politickým proslovem, ale kupodivu – no, vlastně to tak divné není – u diváků a nakonec i u profesionálů bodují filmy, které se opírají o trvalejší hodnoty než o poslední woke posedlost. Takový trhák jako Oppenheimer nezískal hlavního Oscara desítky let. A u nás „favorizovanému“ filmu Úsvit nepomohl k sošce ani výskyt intersex dítěte. Ale není to proto, že by se neziskově-nátlakový komplex nesnažil.

Veřejný život jako ustavičné zkoušení

Velkým důvodem toho, proč je mediální provoz a veřejný život tak vyčerpávající a nicotný, je, že v něm dominuje formát zkoušení. Všichni jsme stále u tabule. Ukázkový případ se odehrál na ceremoniálu Českých lvů. Pokud jste přenos nesledovali a skrumáž se k vám donesla jen nepřímo, prostřednictvím sociálních sítí, mohli jste si uvědomit příznačnou věc: udělali jste si o věci dostatečný obrázek, aniž by vám kterýkoli příspěvek událost výslovně popsal – jen z toho, kdo a jakým tónem se k věci stavěl.

Dějiny tvořené rasistickými zákony

Úniky z trestních spisů do médií jsou morem této země. Přípravné řízení je neveřejné, což chrání práva nás všech. To, že respektujeme právo novinářů na ochranu zdroje, i to, že když už informace uniknou a jsou ve veřejném prostoru, tak se netváříme, že neexistují, na tom, že je to mor, nic nemění. Je to jen nejméně špatná reakce. Nejnovější únik je docela zvláštní v několika ohledech. Zaprvé se týká novináře, Jiřího Hynka z České televize. Tedy reportéra, jehož kariéra stála na tom, že taky nějaký ten neveřejný spis musel vidět. Zadruhé, orgány činné v trestním řízení uznávají, že úniky jsou mor, a tedy je vyšetřují.

Google a Boeing, dva chátrající giganti

Katastrofická premiéra nástroje AI Google Gemini je nejen zlověstnou zprávou o tom, jak daleko už prorostla rakovina woke ideologie, je to taky zlověstná zpráva pro Google (dnes Alphabet) z čistě byznysového hlediska. Že něco takového může firma vyvinout, to jde na vrub wokismu; že to může i vypustit do světa, to je nepochybně i selhání manažerské. A vzhledem k tomu, že Alphabet je jedna z největších firem na světě (momentálně podle tržní kapitalizace šestá), je to možná i zpráva, která by měla znepokojovat i širší okruh Američanů.

O provaze v domě oběšencově

Když v roce 2022 Luiz Inacio Lula da Silva v brazilských prezidentských volbách porazil Jaira Bolsonara, ve světových médiích se rozhostila úleva. Bolsonaro byl populista, v jehož podpoře někteří rozeznávali ruské prsty. Komentátoři nás ovšem nevarovali, že z Luly se stane světově nejviditelnější exponent názoru, že za válku na Ukrajině mohou obě strany (a hlavně USA).

Macron a ti druzí v neznámém světě

Chtěl Macron rozpoutat třetí světovou válku? Ale ne, je to jen ukázka toho, jak lopotně se Evropa učí strategickému uvažování. Je to nezvyk, staré návyky se odbourávají pomalu, nová pravidla se obtížně ujímají. Byť je někdo občas tápavě či pregnantně formuluje, zpravidla zapadnou jak kámen do tůně. Záblesky poznání přicházejí z nečekaných míst, může to být stejně dobře impulzivní poznámka na Twitteru jako paper od nějakého stratéga z think-tanku.

Zázrak s mincí

Rozhovor Tuckera Carlsona s ruským prezidentem vyznívá po pár dnech rázem mnohem hůř. Carlson, jehož oblíbeným terčem v posledních letech byli globalisté, kterým víc záleží na tom, co se děje tisíce kilometrů daleko, než na americké hranici, odletěl z Moskvy do… Dubaje. Na akci jménem World Government Summit. Vystoupil tam na panelu. Na otázku, proč ve svém rozhovoru s Putinem nemluvil o svobodě projevu nebo o věznění Navalného, Carlson mimo jiné řekl, že „každý vůdce zabíjí lidi, včetně toho mého. Každý vůdce zabíjí lidi, někteří víc než jiní“. Načež přišla zpráva o smrti Navalného a Carlson najednou zjistil, že je to „děsivé, barbarské a odporné“ a že by to „žádný slušný člověk nechtěl obhajovat“.

Lanovka nebude, vrchnost rozhodla

Možná jste slyšeli o tom, že by v Praze měla být nová lanovka. Nejen kolejová jako ta na Petřín, ale visutá jako na horách. Nebyla by to turistická atrakce, spojila by přes Vltavu Podbabu s Trojou a Bohnicemi. Projekt již byl zadaný. Ale lanovka zřejmě nebude. Odbor ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Prahy jí vydal negativní stanovisko v rámci posuzování vlivů na životní prostředí. Tento úkon je známý též jako environmental impact assessment čili EIA, anebo taky „proč už na Západě nejde skoro nic postavit“.

Šťastný válečník Alexej Navalnyj

Alexej Navalnyj prohrál. Nemá cenu hledat útěchu ve sféře morálky nebo paměti. Navalnyj chtěl změnu skutečnou, politickou, ve skutečném Rusku. Chtěl, aby se co nejvíc lidí ozvalo, aby se hlásili o svá práva. Vrátil se z exilu, kde mohl bezpečně provozovat opozičnictví z vnějšku jako řada jiných, protože chápal, že nemůžete vyzývat lid, aby nastavoval krk, ze závětří. Ale teď je mrtvý a ruský lid odevzdaný Putinovi tak jako už desetiletí ne. A Putin přestál dvě výzvy jeho moci. Navalnyj, pokud víme, už v posledních měsících svého věznění byl svolný k tomu, aby Západ vyjednával o jeho výměně za jiného vězně. Putin mu to nedopřál.

Zlatý věk podcastů

Před nedávnem jsme zde psali o delegitimizační spirále, jež provází střídání moci v Polsku. Poslední týden přinesl další eskalaci. Poslanecký klub PiS v Sejmu schválil rezoluci, podle níž jsou všichni státní zástupci, jež jmenoval či bude jmenovat nový nejvyšší státní zástupce Bodnar, nelegitimní. Rezoluce se soustřeďuje na téma zneužití veřejných prostředků – novým lžiprokurátorům se dává na vědomí, že budou muset vracet všechny služební požitky a budou finančně zodpovědni za škody, které způsobí. „Náklady toho puče neponesou občané.“

Tón, který (ne)zazněl

Již jsme zde před časem psali o tom, jak nové systémy produkce a distribuce umění mění povahu toho, co je to originál. S tím, jak se převažující metodou distribuce stalo streamování, přišla i možnost majitele práv dílo změnit – a to i pro lidi, kteří si přístup k němu koupili na placených platformách, a mají tedy pocit, že cosi vlastní. Ukazuje se, že nevlastní nic moc.

Carlsonova procházka staletími

Donald Trump Jr., syn bývalého amerického prezidenta, napsal loni 7. října, krátce po vpádu Hamásu do Izraele, na síti X: „Jak je možné, že jsem během pár hodin viděl víc videí z této války v Izraeli než z Ukrajiny za téměř dva roky?“ První, bezprostřední reakcí čtenáře může být, že takového idiota aby pohledal. Pokud se něčím ukrajinská válka vyznačuje, tak intenzivní saturací videí z bojiště. Od aktérů z místa, od nahodilých civilistů, od rozvědek a státních i nestátních propagandistů, z obou stran. To snad může nevidět jen slepý.

Kdo za to může

V Praze začal padat kus Libeňského mostu. Tento případ má ovšem to plus, že je za něj někdo osobně, zřetelně a nepopiratelně odpovědný. A to někdejší náměstek primátora pro dopravu Adam Scheinherr. Dokonce kvůli své vizi, že most se nemá bourat, šel do politiky. A prosadil ji. Nevyšla – na to nepotřebujeme NKÚ, ÚHOS, soud ani žádný jiný orgán, protože je to evidentní. Historici debatují o roli osobnosti v dějinách, ale málokdy je to tak průzračné jako tady – nebýt Scheinherra, už by se skoro jistě stavěl nový most. Politici bývají odvoláváni z nějakých nemastných, neslaných důvodů. Špatně komunikuje.

Všichni lidé nechtějí svobodu

Když se zeptáte modelového českého konzervativce anebo liberála, co je nejdůležitější hodnotou, řekne nejspíš, že svoboda. A když budete jen poslouchat, co sám od sebe říká, bude tam ta svoboda figurovat ještě spíš. Není to možná pro konzervativce všude úplně typické, ale dává to smysl v zemi, kde máme ještě v živé paměti dobu nesvobody. Dá rozum, že se slovo tradice neříká tak často, protože jsme si nebyli jistí, co máme přesně po té době nesvobody konzervovat. Jiní to mají jinak. Svoboda ano, jistě, ale sociální jistoty jsou taky důležité, řeknou třeba.

„Chci mír“ pro liberály

Senát neratifikoval Istanbulskou úmluvu, což považujeme za správné. Ti, kdo to nepovažují za správné, jsou zklamaní, to se v politice stává a není třeba se jim posmívat a jejich porážku si vychutnávat. Ale čeho si nemůžeme nevšimnout, je to, jak intenzivně a emocionálně se některé vrstvy k úmluvě upnuly a jak je to svedlo ke zcela iracionálnímu uvažování.

Taková malá občanská válka

Imigrační krize a různé související kongresové plány a kompromisy tvoří už aspoň čtyři desítky let jakýsi soundtrack americké politiky – člověk si není jistý, jakou mu má věnovat pozornost. Je to teď vážnější? Začněme zajímavým detailem z rozhovoru, který vedl nedávno web Politico s veteránem amerických politických průzkumů Markem Pennem, jehož jméno zná každý už od jeho práce pro Billa Clintona. Hlavním tématem rozhovoru byly šance pro případného třetího, nezávislého kandidáta v prezidentských volbách.

Snění o perestrojce

Nedávno byla po roční uzávěře opět zprovozněna stanice pražského metra Jiřího z Poděbrad a na sociálních sítích bylo v určitých kruzích možné získat dojem, že jde o nejvýznamnější pražskou architektonickou realizaci posledních let. Ten obdiv byl snad autentičtější než v době, kdy se metro, notně oslavované oficiální propagandou, otvíralo. Přitom pokud jde o to, co je vidět, nešlo o nic víc než o pouhou údržbu původního stavu. Což by snad mělo být normální. Nadšení však bylo větší než u nějaké rekonstrukce starší stavby, na niž si lze vzpomenout. Je opravdu hlavolam, co je na stanicích pražského metra tak úchvatného.

Amerika odsouzená k souboji gerontů

Od roku 2016 to budou už třetí americké prezidentské volby za sebou, kdy budou mít voliči na výběr ze dvou kandidátů, které nesnášejí. Trump i Biden jsou v průzkumech podpory takzvaně pod vodou, tj. víc lidí jim nedůvěřuje, než důvěřuje. Nicméně už to vypadá tak, že pokud jednaosmdesátiletý Biden nebo sedmasedmdesátiletý Trump neukončí do listopadu svou pozemskou pouť, budou muset Američané volit mezi nimi. Odhaduje se, že 70 až 80 procent Američanů se aktivně vyhýbá politickému zpravodajství a hovorům o politice. Ti zbývající to vynahrazují svou rostoucí náruživostí.

Méně másla a více děl

Na přímou otázku, zda OSN někdy zaznamenala, že se pod Gazou staví tunely, odpověděl 10. ledna mluvčí generálního tajemníka OSN Stéphane Dujarric, že ne. „Zdá se mi, že všechna tato infrastruktura byla vybudována velmi utajeným způsobem,“ vysvětloval. Je to pozoruhodný výkon ve lhaní. Pokud se někdo nechce smířit s tím, že mluvčí generálního tajemníka OSN lže, musí se vypořádat s ještě pozoruhodnějším výkonem ve schopnosti nevidět. Tunely se v Gaze stavějí už dlouho, jejich výstavba akcelerovala po roce 2001 a zejména 2008, kdy Hamás plně uchvátil moc.

Volby a víra

Výměna vlády v Polsku rozhodně není nudná. Ministr vlády odvolal vedení státní televize. Soud ale odvolání odmítl zapsat, protože je to v rozporu s obchodním zákoníkem. Pak zase policie zatkla přímo v sídle prezidenta dva politiky PiS, kteří byli podle ní pravomocně odsouzeni. Ale podle nich ne, protože jim Duda udělil milost. Jenže ta milost zas podle dalšího soudu neplatí. Policie nezatkla ty dva přímo prezidentovi před nosem jen díky tomu, že byl v jiné budově, z níž mu východ zablokoval nepojízdný autobus – prý náhodou. Nejnověji se dovídáme, že nový generální prokurátor oznámil jinému prokurátorovi, že už není prokurátorem a ani jím nikdy nebyl.

Právo na názor bez razítka

Současná vládní „line to take“, řečeno termínem strategických komunikátorů, k tragické střelbě na filozofické fakultě zní: Udělali jsme všechno správně a víc vám bohužel nemůžeme říct, protože informování o případu si vyhradil dozorující státní zástupce. Při absenci přesnějších informací tedy diskuse ponouká k vyjadřování možná zcela zbytečných a nemístných spekulací a sporů mimo mísu.

Z komunikační kuchyně

Platívalo, že když chcete ovlivňovat publikum, tak o tom nemluvíte, ale prostě to děláte. Lidem se zpravidla nezamlouvá, když jim prozradíte, že se je snažíte k něčemu přimět. Rádi si myslí, že si názor utvořili sami. Samozřejmě existovalo povědomí o reklamních technikách či třeba velkých osobnostech reklamy, ale o tom vědělo jen specializované publikum. Ale dnes jsme odborníci všichni. Dnešní eskamotér či kouzelník by asi měl přímo při vystoupeních ukazovat, jak své triky provádí. Dřív jen odborníci mluvili o tom, jak který politik komunikuje. Oni sami nás buďto přesvědčili, nebo nepřesvědčili. Dnes pomalu nemine dne, aby nám nějaký politik nekomunikoval to, jak komunikuje.

Novější články Starší články