Martin Weiss - komentátor ECHO24.cz

/

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Články autora

Drama pláště a dýky ve světě umělé inteligence

Od loňského listopadu, kdy organizace OpenAI vypustila na veřejnost chatbot ChatGPT, vlna toho největšího zájmu pominula. Až teď přišla umělá inteligence s novým kusem, jaký nikdo nečekal – s nebývalým korporátním dramatem. V několika měsících po spuštění prvního chatbotu jako by pro laiky ohledně potenciálu i nebezpečí této nové technologie bylo prozatím řečeno vše. Navzdory různým varovným otevřeným dopisům se už žádné zpřítomnění existenciální hrozby umělé inteligence nekonalo.

Úzkost a pravda

Existuje teze, jejímž autorem je zřejmě Pavel Karous, že lidé nemají rádi pražské brutalistické stavby z toho důvodu, že jim zlí developeři rafinovaně implantovali přesvědčení, že ty stavby jsou projevem pozdního socialismu. Je ovšem možné, že u Karouse, který se nedávno stal aktérem happeningu „Vymítání zla z magistrátu pomocí Lenina na beranidle“, jde spíš o tzv. projekci. A že si lidé ty stavby oškliví, protože jsou ošklivé. Architekt Peter Eisenman v roce 1982 v debatě s jiným, velmi odlišným architektem Christopherem Alexanderem tvrdil, že soudobá architektura má být disharmonická, protože taková je doba.

Tahle architektonická soutěž se nepovedla

Existuje určitý segment veřejnosti sledující stavební dění v Praze, pro nějž esenci všeho zla vyjadřuje pojem developer a komplementárně k němu představuje nejvznešenější kauzu současnosti zachování tzv. brutalistických památek – před úklady developerů. Teď přichází zajímavý test – útok na stavbu, již lze zařadit mezi tzv. brutalistické památky, který není veden developerem, nýbrž městem.

Byrokracie lidská i nelidská

Je obvyklou stížností, že Česká republika není schopna přitáhnout kvalifikované imigranty. Proto je třeba maximálně přivítat, že Ústav organické chemie a biochemie AV ČR získal ke spolupráci špičkového amerického biologa Davida Sabatiniho. Jenže to přivítání bylo spíš opatrné. Sabatini totiž opustil svá dosavadní bostonská pracoviště – MIT a další dva ústavy – kvůli #MeToo kauze.

Nájezdníci, nebo okupanti?

Francouzský stratég François Heisbourg (psali jsme o jeho studii na téma „adenauerovské varianty“ ukrajinského přijetí do NATO; viz Varianta Adenauer je na stole, Echo24.cz 13. 7. 2023 – pozn. red.) je jedním z těch nemnoha vlivných Francouzů, kteří pravidelně komentují dění v angličtině. V neděli napsal na síti X, dříve Twitter, na konto současných propalestinských demonstrací v západních městech, při nichž dochází ke strhávání státních vlajek, vandalizování pomníků a podobně: „V několika evropských zemích včetně mé je zřejmě řada propalestinských demonstrantů odhodlána dokázat, že do země, kde žijí, nepatří. Daří se jim to. Politické důsledky mohou být drsné.“

Špatná předpověď pro Ukrajinu

Ukrajina by měla být jako Izrael, uvažovalo se tam prý svého času. Tak jako Izrael by měla mít hlavní spojence na Západě, ale nikdy by se jimi neměla nechat úplně vázat, aby měla otevřené ruce k dalším spojenectvím ad hoc, s jediným imperativem nezávislosti a bezpečnosti. Tak jako Izrael může být sebevědomá, vojensky silná a zároveň prosperující. Jenže když se dvě takové země ocitnou v podobné situaci, neznamená to, že je to pro ně výhodné. Útok Hamásu na Izrael jako by odbrzdil strategické přehodnocení Ukrajiny. Dávalo na sebe čekat a není pro Ukrajinu výhodné.

Dobrodružné výzvy

O víkendu zaujala internetovou veřejnost reportáž na webu Seznam Zprávy o otevření první provozovny občerstvovacího řetězce Popeyes v Praze. Nabídka pro první tři zákazníky – sendviče celý rok zdarma – není něco zbrusu nového. To, čím reportáž zaujala, byly citáty. „Rozhodli jsme se přijít, protože mi to přijde zajímavé. Milujeme jídlo obecně,“ říká jednadvacetiletý Tomáš. „Mým cílem bylo mít zdarma kuře. Nešel jsem kvůli tomu do školy. Ještě jsem se neomluvil,“ svěřuje se sedmnáctiletý Filip.

Proč Pavel řeší Lichtenštejny?

Představte si, že by se v jedné z debat před posledními prezidentskými volbami moderátor zeptal generála Pavla, zda hodlá usilovat o vydání majetku Lichtenštejnům. Asi by se z toho stal středobod mediálních kritik. Komentátoři by dávali najevo pobouřený úžas nad tím, proč se dotyčný moderátor rozhodl vtáhnout do debaty zcela irelevantní, absurdní, avšak k demagogii svádějící otázku. Dospělo by se ke konsenzuálnímu závěru, že moderátor selhal a je zcela nezpůsobilý plnit svou roli.

Drahou elektřinu už máme, teď ještě čínská elektroauta

Dva dny poté, co vláda byla nucena postavit se k oznámenému růstu regulované části cen elektřiny, a den poté, co musela vzít na vědomí, že Volkswagen nebude u Plzně stavět továrnu na autobaterie, a týden poté, co divize firmy Siemens vyrábějící větrné turbíny požádala o miliardovou státní pomoc, je dobrý den k pohledu na kořeny čínské elektromobility. Čínské elektromobily jsou v Evropě nová věc, na náš trh zatím pořádně oficiálně nevstoupily a i v západní Evropě teprve začínají. Ale z čísel o růstu exportu a vzrušení na autosalonech je zřejmé, že Číňané jsou za humny.

Pravidlo stlačené pružiny

Výsledek polských voleb přináší lekce, které asi konzervativci nebudou chtít slyšet. Přinejmenším v polském případě – zda to platí obecně, je otázka – zkrachovalo to, čemu by se dalo říkat mocenský konzervatismus. Konzervativci si například všude, a právem, stěžují na to, že veřejnoprávní a etablovaná média jsou proti nim – pokud neprodukují přímo politicky tendenční zpravodajství, tak rámují celou společenskou debatu způsobem znevýhodňujícím konzervativce. Polská vláda si tedy pořídila vládní televizi. A těžko dnes najít někoho, kdo by byl ochoten tvrdit, že se jí to vyplatilo.

S Hitlerem v zádech

Nejznámější debatní pravidla související s Hitlerem jsou dvě. Jedno deskriptivní: s trváním jakékoli stupidní debaty se pravděpodobnost, že někdo vytáhne Hitlera, blíží jedné. A jedno normativní: Ten, kdo v nějaké stupidní debatě jako první použije přirovnání k Hitlerovi, prohrává. Ale co naplat, každý zkušený mediální pracovník ví, že Hitler táhne. Takže pojďme na to.

Cynická kandidátka Spolu do eurovoleb

Petr Fiala jedním svým rozhodnutím učinil v evropské politice krok, za který si zaslouží pochválit, ale má nakročeno k rozhodnutí dalšímu, důležitějšímu. A bude to hotové neštěstí. Minulý pátek se Fiala zastal na síti X, dříve Twitter – v češtině i v angličtině – předsedkyně Evropské komise von der Leyenové. Ta se stala terčem kritiky pro svůj postoj k Izraeli, který se mnohým obyvatelům bruselské bubliny zdá moc proizraelský. V tom s ní Fiala souzní, ale jak je zřejmé z linku na zpravodajský článek, jeho podpora mířila zejména na kritiku ze strany euroúředníků.

Selhání představivosti

Co byla nejspektakulárnější válečná dezinformační operace všech dob? Nebo aspoň moderní doby, protože proslulost trojského koně už těžko něco překoná? Patrně operace Mincemeat. V roce 1943 se Spojenci chystali otevřít novou frontu v Evropě a z mnoha důvodů bylo logické, že to bude invaze na Sicílii. Britové se přesto souborem zastíracích manévrů pokusili přesvědčit nacisty, že cílem bude Řecko a Sardinie. Jejich zlatým hřebem byla operace Mincemeat, na níž se podílel i budoucí tvůrce Jamese Bonda Ian Fleming. Britové si opatřili čerstvou mrtvolu a vytvořili jí falešnou identitu jistého kapitána Williama Martina.

Pamatujete na Mosul?

Poslední den přinesl názornou ukázku, co opravdu zmůžou dezinformace. Tomu, co poslední léta řeší certifikovaní experti na dezinformace, se to podobalo málo. Nástroje, které používají specializované factcheckingové aktivity typu Demagog.cz, na to byly zcela bezzubé. Jak se odvolat na autoritativní, důvěryhodné zdroje, když tyto zdroje tu dezinformaci šířily? V úterý se rozletěla do světa ze zpravodajských portálů jako New York Times, CNN, BBC a řady dalších blesková zpráva téměř totožného znění: Izraelský zásah nemocnice zabil několik set lidí, tvrdí Palestinci.

Utlučeme je LED žárovičkami

V záplavě informací o válce v Izraeli a mezinárodní reakci na ni by nemělo zapadnout to skutečně důležité – vlajky. Izraelské vlajky vyvěšené na domech. A hlavně světelné instalace v barvách izraelské vlajky, jimiž jsou osvětleny či září ikonické budovy. I Praha se připojila s modrobílou Petřínskou rozhlednou. Samo modrobílé nasvícení popravdě není tak výjimečné, a proto si zřejmě zvláštní uznání zaslouží berlínská Braniborská brána, na níž nesvítí pouhá kombinace modré a bílé, ale přímo izraelská šesticípá hvězda.

Lipavský, mistr pilotáže

Jak kdysi řekl senátor John McCain, politika je jen showbyznys pro ošklivé lidi – a na jeho bonmot si bylo opět možné vzpomenout při adoraci, jaké se dostalo našemu ministru zahraničí za jeho návštěvu Izraele. V jakém jiném oboru lidské činnosti by mohl Jan Lipavský vybudit tak silné pozitivní parasociální vztahy, jak zní odborný termín pro intenzivní jednostrannou vazbu, jakou navazují fanoušci ke svým popkulturním idolům?

Černý den Izraele

Už v této chvíli je zřejmé, že bojovníci Hamásu, kteří v sobotu zaútočili na Izrael, zabili největší počet Židů za jediný den od holocaustu. Jejich vraždění taky představuje největší selhání izraelského bezpečnostního establishmentu od války na Jom kipur v roce 1973. V době naší pondělní uzávěrky nebylo jasné, jestli se k vpádu Hamásu z jihu nepřipojí Hizballáh ze severu. Tato pohroma má příčiny vnější, v mezinárodním dění, a příčiny vnitřní, v samotném Izraeli. Začněme těmi vnitřními.

Konec ministerstva antirasismu

Ibram X. Kendi je jednou z těch amerických progresivních celebrit, které se nám mohou zdát vzdálené a snaha přenášet sem jejich myšlenky pomýlená, byť tento intelektuál dostal různé prestižní ceny a jeho knihy doporučuje k četbě kdekdo včetně Baracka Obamy. Snaha zatáhnout rozruch kolem povstání Black Lives Matter do Evropy vyžaduje předstírání, že specifické důsledky transatlantického obchodu s otroky pro USA jsou klíčovou charakteristiku moderní civilizace, což je hloupost (jedna Kendiho kniha nicméně vyšla slovensky). Pokud by nás Kendi něčím mohl oslovit, tak ne tím, co by si asi jeho fanoušci představovali.

Poněkud demagogický komentář k drogové problematice

V nedávné potyčce, již vyprovokoval rozhovor protidrogového koordinátora Jindřicha Vobořila pro iDNES, vystupovali s nebývalou suverenitou jeho zastánci – či spíš kritici lidovců, kteří ho kritizovali. Zejména nápadné bylo, že zdůrazňovali, že Vobořil je přední expert či odborník. A to i lidé, kteří si jinak po zkušenostech posledních let s „experty“ třeba na covid nebo dezinformace zvykli nakládat s těmito termíny se skepsí a předběžnou opatrností.

Nástup hry s nulovým součtem

Určitě jste už někdy slyšeli, že Češi jsou závistiví, a možná jste přikývli. Podle průzkumu, který si na toto téma nechala v roce 2014 vypracovat Hypoteční banka, „nadpoloviční procento Čechů považuje závist za typicky český rys a tvrdí, že jsme závistivější než obyvatelé ostatních evropských zemí“. Je to takříkajíc naše uznaná špatná vlastnost. A jakmile je něco uznané jako špatná vlastnost, patří k tomu, že se jí sám snažím nepodléhat. Například teď u módního nebezpečí dezinformací studie potvrzují, že za největší nebezpečí je považují ti, kteří si myslí, že jim sami nepodléhají, zato ostatní ano. Podobně i se závistí – já nezávidím, zato ostatní, jak ti jsou závistiví!

Západ versus Čína – kdo s koho?

Počátkem září byla evropská i naše média plná zpráv o tom, jak mnichovskému autosalonu letos dominovaly čínské automobilky. Čínská elektroauta vtrhla do Evropy jako přívalový déšť – jejich podíl na trhu stoupl z půl procenta v roce 2019 na dnešních osm procent. A to je teprve začátek. Jednu takovou zprávu komentoval na Twitteru viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar slovy: „Doufám, že to nikoho nepřekvapuje. Naučili jsme je to my…“ Jeho slova lze vnímat tak, že mluvil jako Čech a Evropan, ale taky někdejší manažer koncernu Volkswagen.

Nikdo se nebude smát

Zatímco k posuzování prvních nominantů prezidenta Pavla na Ústavní soud se Senát obtížně rozhýbával, slyšení nejnovějšího nominanta je nastavené nadmíru výtečně. Senátoři, novináři i další hráči se začali o osobu soudce Nejvyššího soudu Pavla Simona ihned zajímat. A jeho rozhodovací praxe v oboru odškodňování za nesprávný či nezákonný postup státu se některým nelíbila. Ještě větší množství čtenářů se jistě seznámilo s tím, že Simon ve svých kurzech pro čchi-kung skupinu Orel v hnízdě učí „pracovat s energií“ a po čtyřicítce ejakulovat rozvážně. Nečekejme, že by se senátoři kandidáta vyptávali na Orla v hnízdě.

Drogová akce klín

Mágové politického marketingu asi znají americký termín „wedge issue“, který by se dal přeložit třeba jako štěpící téma – politické téma, u kterého se ostře rozcházejí zájmy a postoje nějakých skupin jinak víceméně soudržné politické koalice. Zabýváte-li se politickou černou magií, toužíte po tom, takové téma najít a vrazit ho jako klín (wedge) do nepřátelské politické koalice. Občas překvapíme i sami sebe, když na takové téma narazíme ve vlastní politické koalici nebo třeba jen společenské bublině. Jako třeba s drogovou politikou teď.

Povinnost bít na poplach

Vláda uvažuje o tom, že by opět vyslala na zastupitelský úřad do Moskvy velvyslance. Není na tom nic zvláštního, velvyslance jsme tam měli i po downgradu diplomatických vztahů po Vrběticích a ještě dlouho po začátku ruské agrese vůči Ukrajině. Jenže záměr vyvolal kritiku. A to, jak je u nás obvyklé, ze symbolických důvodů. Že bychom ruský režim neměli takto odměňovat. Vždyť by se velvyslanec při předávání pověřovacích listin musel setkat s Putinem! Tato námitka, již vyslovil bývalý ministr Petříček, se stala zvláště populární na sociálních sítích.

Krátkozraké pohřbívání Visegrádu

Na visegrádské uskupení se stalo módou v posledních letech plivat. Zpravidla se to odehrává podle schématu Viktor Orbán, Jarosław Kaczyński či nějací jejich straníci mají nějaký výrok, ten se ocituje a s poukazem na něj se deklaruje: Nechci být s nimi v jednom spolku! Předchází to ukrajinskou válku a je to typická politika pro éru sociálních sítí. Symbolické zaujetí stanoviska, které celkem vzato není nutné, není motivované nějakou nutností něco dělat, jen deklarovat a sbírat lajky.

Švédský model

Minulý týden dopadla v mezinárodním informačním prostoru bomba. Anebo taky nedopadla – jak se to vezme. O studii švédské pandemické strategie, kterou publikoval švédský, v posledních letech v USA působící autor Johan Norberg, moc slyšet nebylo. Na druhou stranu data, která komentuje, jsou k dispozici už nějaký ten měsíc. A jediný možný jejich výklad je ten, že Švédsko prošlo covidovou pandemií s menšími škodami než všechny známé země. To ticho lze vysvětlit vedle pochopitelné nechuti vracet se ke zlému snu minulých let taky tím, že švédský přístup byl mnohými autoritami ve světě sledován s nevolí.

A takový to měl být hezký win-win

Který státnický projev byl dějinami zdiskreditován nejrychleji? Chamberlainův „mír pro naši dobu“, řeč, kterou 30. září 1938 oznámil přijetí Mnichovské dohody? Pokud bychom se dívali z většího dějinného odstupu, pro který pár desítek let není dlouhá doba, mohl by mu konkurovat projev, kterým Bill Clinton v roce 2000 přesvědčoval Kongres, aby podpořil vstup Číny do Světové obchodní organizace. Tento krok, který znamenal, že čínské zboží bude mít snazší přístup na západní trhy a zároveň umožní členským zemím přístup na trh svůj, americký prezident doporučil notorickým sloganem „win-win“.

Přežije tradiční západní kultura v srdci Afriky?

Už to tak vypadá, že Jevgenij Prigožin je mrtev, zřejmě na Putinův pokyn. I když ti nejnezávislejší mezi komentátory by neměli opomenout ani hypotézu, že Prigožinův pilot zkolaboval následkem vedlejších účinků covidové vakcíny. Objevila se na webu RT a je pro ně jako dělaná. Tak či onak bychom si měli zvykat, že pravdu se hned tak nedovíme, že transparentnost státní správy a vládnutí byla jedním z těch dočasných průvodních jevů mylně považovaných za trvalou součást konce dějin.

Novější články Starší články