Rozhovor Tuckera Carlsona s ruským prezidentem vyznívá po pár dnech rázem mnohem hůř. Carlson, jehož oblíbeným terčem v posledních letech byli globalisté, kterým víc záleží na tom, co se děje tisíce kilometrů daleko, než na americké hranici, odletěl z Moskvy do… Dubaje. Na akci jménem World Government Summit. Vystoupil tam na panelu. Na otázku, proč ve svém rozhovoru s Putinem nemluvil o svobodě projevu nebo o věznění Navalného, Carlson mimo jiné řekl, že „každý vůdce zabíjí lidi, včetně toho mého. Každý vůdce zabíjí lidi, někteří víc než jiní“. Načež přišla zpráva o smrti Navalného a Carlson najednou zjistil, že je to „děsivé, barbarské a odporné“ a že by to „žádný slušný člověk nechtěl obhajovat“.

Václav Havel kdysi v eseji Příběh a totalita popisoval, jak chtěl dostat do západních médií zprávu o těžkém zdravotním stavu vězněného disidenta, ale novinář mu řekl: „Zavolejte mi, až ten člověk umře.“ Carlson je, myslím, trochu extrémní příklad této staré pravdy.

A to jeho slova z pódia v Davosu, pardon, v Dubaji, pro jeho reputaci ještě nebyla to nejhorší. Carlson svůj moskevský rozhovor doprovodil reportáží o obyčejném životě v Moskvě, v níž figuroval i supermarket. A zde Carlson předvedl užaslým divákům nevídanou vymoženost: vozíky, do kterých musíte strčit minci, abyste si je mohli půjčit, a když je vrátíte, zase ji dostanete zpátky.

Opravdu, to v Moskvě mají. Ale oni to mají i v Americe. Pravda, ne ve všech supermarketech, ale třeba v německém řetězci Aldi, jenž má v USA řadu obchodů, nejvíc – 214 – ve státě Florida, kde Carlson nyní žije. A taky na letištích, už několik desetiletí.

To není morální defekt, to je něco pro jeho kariéru vážnějšího – ztráta soudnosti. A ukazuje to nástrahy, jakým je vystaven novinář, který se vydá na dráhu celebrity budující kult. Ve standardní mediální organizaci jako Fox News by video před vysíláním vidělo víc lidí a někdo z nich by určitě upozornil na to, že to s těmi vozíky je úlet. Carlson má jistě i dnes produkční. Ale zjevně je to pro ně víc než pouhé zaměstnání, spíš služba božstvu. Nikdo z nich v sobě nenašel dost duchapřítomnosti či soudnosti, aby ho upozornil, co se chystá vypustit do světa.

Na tradiční mnichovské konferenci, jakémsi bezpečnostním Davosu, předsedkyně Evropské komise sklidila aplaus za návrh, že by v příští Evropské komisi měl být komisař pro obranu. Tedy aplaus od lidí, kteří naivně soudí, že čím více předpisů a komisařů pro nějaký obor, tím lépe se oboru povede. Vytvoření pozice vysokého představitele EU pro zahraniční politiku je z této byrokratické iluze nevyléčilo.

A zatím, jaká je realita? Ze dvou reportáží se dovídáme, že Francie, Kypr a Řecko zablokovaly nákup munice a zbraní pro Ukrajinu z unijních fondů.

Jdou tu proti sobě dvě potřeby: potřeba vyzbrojovat Ukrajinu a potřeba budovat evropskou obrannou kapacitu. To první je aktuálně naléhavé. To druhé je potřeba, žel, mělo se s tím začít už v roce 2009 po Putinově útoku na Gruzii, a když ne tehdy, tak v roce 2014 po obsazení Krymu. Místo toho se budovaly plynovody z Ruska. Takže to první by nyní mělo mít přednost.

Podle řeckého portálu Pentapostagma ovšem Francie a Řecko zablokovaly specificky nákup tureckých dronů Bayraktar pro Ukrajinu, neboť Francie chce dát prostor vlastní výrobě dronů a obě země navíc nechtějí pustit ani euro z evropského rozpočtu Turecku. Macron už několik let rozvíjí bilaterální obranné spojenectví s Řeckem proti Turecku, což je zatím jeden z mála hmatatelných projevů jeho známého projektu evropské strategické autonomie. Ukrajina se z toho jaksi vytratila, zejména jsou-li pochybnosti o tom, zda má Francie drony patřičného typu hned teď k dodání.

Prezident Petr Pavel v Mnichově oznámil, že je na spadnutí v řádu týdnů dodávka několika set tisíc kusů munice pro Ukrajinu ze třetích zemí, kterou by měli zafinancovat partneři z USA, Německa, Švédska a dalších zemí. Představte si, že tu bude eurokomisař pro obranu, někdo jako Josep Borrell. Myslíte, že takovou iniciativu spíš podpoří z unijních fondů, anebo ji zablokuje? Můžete si hodit mincí.