Alexej Navalnyj prohrál. Nemá cenu hledat útěchu ve sféře morálky nebo paměti. Navalnyj chtěl změnu skutečnou, politickou, ve skutečném Rusku. Chtěl, aby se co nejvíc lidí ozvalo, aby se hlásili o svá práva. Vrátil se z exilu, kde mohl bezpečně provozovat opozičnictví z vnějšku jako řada jiných, protože chápal, že nemůžete vyzývat lid, aby nastavoval krk, ze závětří.

Ale teď je mrtvý a ruský lid odevzdaný Putinovi tak jako už desetiletí ne. A Putin přestál dvě výzvy jeho moci. Navalnyj, pokud víme, už v posledních měsících svého věznění byl svolný k tomu, aby Západ vyjednával o jeho výměně za jiného vězně. Putin mu to nedopřál.

První dny po smrti Navalného nebylo jasné, kde je jeho tělo, rodině ho zatím odmítli vydat. Objevovaly se kusé zprávy a spekulace o tom, zda režim jeho smrt uspíšil, tedy zda ho přímo zabil, anebo ne. Dřív nebo později to vyjde najevo. Ale nic z toho nesvědčí, jak by bylo příjemné si namlouvat, o tom, že se ho režim bál. Režim je sebejistý a může si dělat, co chce.

Vždyť Putinův režim přestál ohrožení mnohem bezprostřednější, Prigožinovu vzpouru. Její úspěch by z hlediska Ruska i našeho téměř jistě neznamenal nic dobrého. Ale to nic nemění na tom, že to bylo ohrožení režimu, a ten ho navzdory počátečnímu váhání přestál. A definitivně mu zakroutil krkem, Prigožin je mrtvý.

Jestliže režim neohrozila vzpoura hrubé síly, jakou šanci měla vzpoura založená na svědomí a na organizování, když byla zbavena veškerých prostředků? Žádnou.

Politik bez úřadu

Navalnyj byl ve světových médiích a encyklopedických heslech označován nejrůznějšími charakteristikami – politik, aktivista, disident. Politik byl, ovšem nikdy nezískal žádný úřad – to je jen půlka politika. Slovo aktivista bylo zprofanováno výhradním používáním pro lidi jednoho politického zaměření. A Navalnyj byl taky disident, což je slovo, které jako by ho nejvíc přibližovalo naší zkušenosti. Jenže hned taky vidíme, jak hodně byl jiný než naši disidenti.

Naši disidenti bývali typicky humanitní intelektuálové či umělci, kteří nesměli vykonávat svou profesi, anebo underground – lidé, kteří programově kašlali na kariéru v režimních strukturách. Navalnyj byl právník. A politicky se začal angažovat v tehdy legální politické straně Jabloko. Ovšem jméno si udělal jako protikorupční aktivista. A šel na to velmi kvalifikovaně a profesionálně. Koupil si akcie nějaké firmy, zejména těch se státní účastí, a díky tomu (a dalším zdrojům) se dostal k informacím o tom, jak se v nich krade. Šel na to tedy vlastně trochu jako u nás nejznámější akcionář ČEZ Michal Šnobr. Rozepsal to na svém blogu na platformě LiveJournal, natáčel videa. A byl v tom úspěšný, a to nejen v cílové skupině politicky angažovaných občanů, ale i mezi normálními lidmi či příslušníky vyšších středních vrstev, lidí, kterým se v tehdejším Rusku nevedlo zle. Existuje studie, jež zaznamenala vliv Navalného reportů na kurzy akcií firem, o nichž psal.

Brzy bylo jasné, že má talent jednak na veřejné vystupování, jednak na shromažďování lidí kolem sebe. Pustil se i do regulérní politiky, v roce 2013 kandidoval na primátora Moskvy, vedl i kampaň před prezidentskými volbami, k nimž ho ovšem režim nepustil. (Když si čtete popisy úředních perzekucí, jimž byl vystaven – různé převážně hospodářské žaloby, za něž ho odsuzovali –, připomenou vám známou, ale špatně chápanou pravdu, že právní stát se rozhodně nepozná podle toho, kolik předpisů má.) V moskevských volbách Navalnyj skončil druhý za kandidátem Jednotného Ruska s 27 procenty. To byl nebezpečný výsledek, režimu bylo od té doby jasné, že ho kandidovat nesmí nechat.

Bývá zvykem říkat, že ruská liberální opozice vždycky měla podporu jen v Moskvě a Petrohradě, dvou metropolích, kde se koncentruje ruská vzdělaná, západně orientovaná střední a vyšší střední vrstva. Ale spokojit se s tím, že v politických průzkumech nikdy neměl významnou podporu, může být ošidné. Mohou být poznamenané tím, že lidé mají svou představu o tom, co je politicky reálné. Ale Navalnyj měl schopnost, ošklivě řečeno, formovat narativ – razit pojmy popisující politickou realitu, formovat představu, o co ve společnosti jde. Jedním ze sloganů, které opakoval, bylo, že strana Jednotné Rusko je „strana podvodníků a zlodějů“ (partija žulikov i vorov). A podle průzkumu centra pro výzkum veřejného mínění Levada v roce 2012 souhlasilo s touto doslovnou charakteristikou 42 procent respondentů!

Protesty, které organizoval a které byly později organizovány na jeho obranu, se neomezovaly jen na Moskvu a Petrohrad. Ještě v lednu 2022 bylo na demonstracích za něj zadrženo prý tři tisíce lidí ve stovce měst. To nebylo jen hnutí izolovaných metropolitních aktivistů.

Navalnyj byl ovšem v nějaké velmi hrubé typologii „zapadnik“. Mluvil racionálně, byl prost všeho mysticismu a mesianismu, budoucnost, jež z jeho představ vyrůstala, byla jednoznačně demokratická, civilní.

Ale byl tu taky Navalnyj nacionalista a šovinista. Je tu historie ošklivých výroků a videí, se kterou se on a jeho zastánci obtížně vyrovnávají (psali jsme v Echu o tom, jak loňský oscarový dokument o Navalném před tímto tématem kličkoval). To je důležité ze dvou ohledů – nejen kvůli tomu, jak se na něj máme dívat, jak „dokonalý“ je a zda si zaslouží náš obdiv, jak se můžeme ptát u každého disidenta, když si připadáme dost důležití na to, aby na našem názoru záleželo. Rusko je velmoc; otázka zní: Bylo by hypotetické Navalného Rusko ze zahraničněpolitického hlediska pro nás lepším, nebo horším?

Spíš než omlouvat ho tím, že nikdo není dokonalý, je důležitější si všimnout, že Navalnyj sám v tom byl evidentně nejistý. Najdete jeho otřesná videa o spreji na šváby a podobně. Najdete jeho přirovnání Krymu k sendviči, který je možné vrátit nebo nevrátit, přirovnání Gruzínců k hlodavcům. Ale najdete i uvážlivější vyjádření (v ruštině, nejen určená zahraničnímu publiku). Útok na Ukrajinu odsoudil už jednoznačně. Ale je tu třeba video z jeho vystoupení na opoziční akci Přestaňme krmit Kavkaz z roku 2011. Byla zorganizována opozicí se zjevným záměrem nějak se přiživit na nevoli vůči snědým migrantům, ale pojmout to antikorupčně, antidotačně, nešovinisticky. A Navalnyj se tam skutečně snaží apelovat na to lepší, přesvědčit posluchače, že i na Kavkaze žijí normální lidé. A později přišly zas nějaké povážlivé výroky a pak zas mluvy a vysvětlování.

Rusové mají evidentně velmocenskou mentalitu, to je realita. Otázka je, zda se mohou naučit žít s jistými omezeními, tedy s tím, že hranice se prostě v Evropě dnes nemění? Anebo si nárokovat, že se jim ostatní musejí podřizovat? Z některých národů – Němci, Japonci – to bohužel bylo nutné doslova vymlátit. Ale máme tu příklad Polska, kde se již v 80. letech v diskusích opozice (a emigrace) ustavil názor, že Polsko svá bývalá území nárokovat nemá. A tuto linii Poláci drží. Máme tu i příklad Maďarska, které si hodlá živit trianonský syndrom zřejmě donekonečna.

Otázka, kam by se ubíral Navalnyj, je teď bohužel hypotetická ve všech myslitelných ohledech. A Putin je silný. Kdysi bylo možné si říkat, že to, že Putin se vyhýbá vyslovení Navalného jména, je důkazem slabosti. Tehdy možná bylo, v parametrech režimu, jaký si Putin přál udržovat, tedy s jistou mírou svobody projevu.

Moc, která je směšná, nemůže přežít?

Ta doba je dnes pryč. Když se probíráte kariérou Navalného, vidíte, že média, ze kterých promlouval – Novaja gazeta, Dožď TV, Echo Moskvy –, to všechno je pryč. Doba, kdy Navalnyj dokázal svým videem o majetku Dmitrije Medveděva (46 milionů zhlédnutí na YouTube) přivést do ulic tisíce lidí, se nevrátí. Lidé si brali s sebou kachničky a tenisky, v reakci na to, že Medveděv si nechal na své usedlosti vybudovat ostrůvek s domečkem pro kachny a v on-line obchodě si koupil během tří měsíců dvacet párů tenisek. Bylo to opojné, protože moc, která je směšná, nemůže přežít, že? Jak je vidět, může. A nastolila podmínky, v nichž nový Navalnyj pokud možno nemůže vyrůst.

V Rusku nicméně zůstává dost lidí, které Navalného příklad zasáhl, přiměl je k tomu, aby se zajímali o politiku. Z jeho videí, a nejen těch dramatických vzkazů posledních let, ale právě z těch „obyčejných“, ve vás zůstane jeho nakažlivý optimismus – až se stydíte, že byste kdy mohli ztratit naději, že se dá něco dělat. Takových lidí je málo a jsou nezfalšovatelní.

Politické prostory Ruska a Západu jsou pro dohlednou budoucnost nenapravitelně rozděleny. Navalnyj se v posledních letech v západním prostoru zkoušel pohybovat – obracel se přímo na západní politiky, třeba když jim poslal seznam 35 ruských oligarchů k sankcionování. A koneckonců i tím, že se stal hostem Německa po pokusu o otrávení novičokem. Ale měl to snad odmítnout?

Navalného síla byla v tom, že na rozdíl od řady jiných opozičníků se nezapletl s režimem, nebyl z těch, kteří se dali k opozici, až když jejich kariéra, jež do té doby Kremlu nevadila, narazila. Velmi dobře chápal, že pokud by se měl zařadit po bok Berezovského, Chodorkovského, Kasparova či jiných emigrantů, je jeho politická mise u konce. Co mu mohly přinést kontakty se Západem? Nejdřív holý život a pak už ani to ne. Americký národněbezpečnostní poradce Sullivan varoval v rozhovoru v roce 2021, že když bude Navalnyj ve vězení zlikvidován, bude to mít „následky“. Jaké? Žádné to mít nebude. Tahle bitva se musí vybojovat v Rusku.

Navalnyj vstoupil do dějin. Tam zůstane zapsán jako ten, o němž lze používat bez uzardění ta zprofanovaná havlovská slova o „životě v pravdě“. Když američtí konzervativci chtějí vystihnout unikátní politický styl Ronalda Reagana, používají termín „happy warrior“, veselý či šťastný válečník. Nikoho jiného ta slova nevystihují přesněji než Navalného.

Pokud jste celebrita, můžete se zamyslet nad tím, co dělat, abyste nedopadli jako Bono, frontman skupiny U2, který se dnes hlásí k Navalnému stejně vehementně, jako se před pár lety nechal fotografovat s Putinem a Medveděvem. A pokud jste český antisystémový aktivista, jenž si chce zachovat špetku důstojnosti, odpusťte si slogan, že Brusel je nový Kreml. Aspoň dokud nesedíte v trestanecké kolonii.