Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Skon soudce amerického Nejvyššího soudu Antonina Scalii vzbudil nejen diskusi o jeho následovníku, ale také hlubší otázky o přijímání smrti názorového oponenta. Scalia byl velikán amerického ústavního práva, všeobecně považovaný za intelektuálního vůdce konzervativní frakce soudu.
V posledních pár týdnech se nám nahromadila skrumáž neuvěřitelné nezodpovědnosti v bezpečnostních otázkách. Je to projev naprostého diletantství, anebo nezodpovědnost jako program?
Z britské euroskepse se stal tak trochu folklor unijní politiky. Britové jsou nenapravitelní potížisté, kteří stále mají nějaké výhrady a chtějí něco extra – a zároveň občas hrají divadlo.
Jakou roli hrají průzkumy veřejného mínění v politice? Lze jim důvěřovat? A jakou roli hrají a mohou hrát agentury, které průzkumy pro politické klienty připravují?
Před rokem se mluvilo o tom, že americké politické strany čeká místo prezidentských primárek korunovace. A výběr mezi dynastií Clintonů a Bushů nenaplňoval mnohé Američany nadšením. Rok ukázal, že korunovace se vskutku nekoná. A to nejen na republikánské straně, kde se Jeb Bush totálně minul s poptávkou a informační prostor opanoval Donald Trump. Něco podobného v méně seizmické verzi se odehrává i na levici.
Předsedkyně místní organizace ve Žďáru nad Sázavou usoudila, že nejvhodnějším ilustračním doprovodem titulku „Šťastný a veselý Nový rok 2016“ bude fotografie Miloše Zemana se sevřenou pěstí.
Stalo se módou ohrnovat nos nad strachem z terorismu. Argumenty (přesněji řečeno přezíravé úšklebky) se vyskytují dvojího typu: srovnání v časové řadě a srovnání s jinými typy nebezpečí. Údaje třeba z Global Terrorism Database z Marylandské univerzity skutečně ukazují, že západní svět si v posledních deseti letech mohl ulevit, zejména pak ve srovnání se vzdálenější minulostí, když ještě al-Káida nebyla.
Po hacknutí soukromého účtu premiéra Sobotky si kdekdo vzpomněl na e-maily z privátního serveru Hillary Clintonové. Kauza, která začala již počátkem minulého roku, zdaleka neskončila. V tichosti na ní pracuje FBI.
Vyhlášení chalífátu se neděje každý rok ani každé století, a tak není divu, že se v posledním roce objevila řada knih, které se Islámský stát snaží popsat a vysvětlit. Jednou z nich je ISIS: Inside the Army of Terror (Islámský stát – Uvnitř armády teroru, česky 2015).
Když si stoupnou nejvyšší představitelé zemí visegrádské čtyřky společně před televizní kamery, je na místě začít pátrat, v čem se jim zase nepodařilo dohodnout společnou pozici.
Pokud vám připadá, že zpráva, že nejméně dva z pařížských atentátníků zřejmě pronikli do Evropy vydávajíce se za syrské uprchlíky, vyvolala nesmyslnou hysterii, pak jste nedávali pozor na to, co se dělo ve Spojených státech.
Když islamisté v lednu vystříleli redakci časopisu Charlie Hebdo, bylo to právě v den, kdy vyšel nový román Michela Houellebecqa a jeho autor byl na obálce aktuálního vydání časopisu. Francouzský premiér Manuel Valls se k tomu tehdy postavil dosti odporným způsobem: „Francie není Houellebecq. Není netolerance, nenávist a strach,“ řekl tehdy francouzský premiér, samozřejmě aniž by knihu četl.
Aj Wej-wej je jedním z těch umělců, o kterých kdekdo slyšel, aniž by nutně musel vědět, co přesně dělají. Tak jako Van Gogh evokuje slunečnici, Aj Wej-wej mnohem spíš evokuje písmena „známý čínský umělec a disident“. Stojí za to o něm vědět víc? A není třeba tím případem, kdy kvalitu jeho umění trochu upozaďuje fakt, že je disident?
V listopadu se v USA zpravidla konají nějaké volby. Ty letošní byly skrovné, státní orgány se volily prakticky jen ve čtyřech státech unie. K tomu lze připočíst několik měst a pár státních či místních referend.
Dvacátého šestého června, krátce poté, co americký Nejvyšší soud legalizoval manželství homosexuálů, vyšel v časopise Foreign Policy článek „Může manželství homosexuálů porazit Islámský stát?“. „Přemýšlela jsem dnes ráno o dvou souborech fotografií – jednom z města ovládaného Islámským státem v Iráku, druhém ze schodiště Nejvyššího soudu ve Washingtonu,“ začíná autorka.
V čele sdružení stojí Roman Macháček. Jeho výhodou bylo, že v OKD už pracoval a v bytě OKD nebydlel, takže na rozdíl od jiných neměl strach.
S tím, jak každý měsíc letošního roku přinášel další a další Jobovy zvěsti z Blízkého východu – nekončící občanská válka v Sýrii, Al-Kaída se uchytává v Libyi, Islámský stát vyhlásil chalífát, uprchlická vlna graduje v krizi –, lze čím dál tím hlasitěji slyšet názor, že byla katastrofální chyba nechat padnout staré autokraty.
Americká prezidentská kampaň trvá dlouho. Považuje se za normální, že zájemci museli učinit rozhodnutí a začít pracovat někdy počátkem tohoto roku, tedy téměř dva roky před datem voleb v listopadu 2016. Velmi dobře známý politik si může dovolit „naskočit“ později, ale – jak lze nyní slyšet v případě viceprezidenta Joea Bidena – rozhodnout se je opravdu nejvyšší čas.
Kde na to ti lidé berou? Tahle otázka je jednou z těch, jež člověka nad letošní migrační krizí napadají a zároveň ho hned hrozí pasovat na sobce bez špetky soucitu. Když jsem letos v dubnu při diskusním Salonu Týdeníku Echo o migraci položil s jistým ostychem tuto otázku, reakce přítomných expertů mě překvapila.
Problémy je třeba řešit v zemích, odkud uprchlíci přicházejí, zní jeden z rétorických úhybných manévrů politiků v současné uprchlické krizi. Jakým způsobem je západní země mohou pomoci řešit? Anebo to byly západní zásahy, které krizi způsobily?
V březnu tohoto roku se na stránkách internetového deníku Echo24.cz objevil komentář tvrdící, že Donald Trump nemá reálný politický vliv a není třeba se o něj zajímat. Autor (byl jsem to já) se nemohl mýlit víc.
Asi už jste zaznamenali, že britská labouristická strana se chystá zvolit si do svého čela představitele tvrdé levice. Ale ta bezbarvá slova vůbec nedávají představu, jak bizarní rozhodnutí to představuje.
Je div, že uplynulá vlna veder nakonec nevedla k žádné vraždě. Zatím tu máme „jen“ takovou hysterii z imigrační vlny, že zpanikaření lidé hlásí policii domnělý výskyt migrantů, a člověk, který na Facebooku mluvil o koncentračních táborech pro muslimy, ohlásil kroky k vytvoření politické strany a záměr vyhrát volby.
ČT v sobotu 15. srpna v pokračování cyklu Jaro 1945 nabídla pozoruhodný pořad. Sešla se v něm témata, jež se objevují společně málokdy: nacistické koncentráky, odsun sudetských Němců a kultovní filmoví režiséři.
V roce 1969, v době rozbíhající se normalizace, ještě proklouzlo pár knih od autorů, o jejichž vydání by o pár měsíců později již vůbec nebylo možné uvažovat. Třeba překlad od Hedy Margoliové Kovályové, jež již tehdy mířila do exilu za oceán.
Miloš Zeman se podivil, proč jsou peníze pro cizí uprchlíky, ale ne pro „naše“ Klokánky.
Donalda Trumpa u nás nemáme, ale pokusme se tento americký fenomén přiblížit. Představte si Paroubkovu nafoukanost, Babišovu ochotu obvinit kohokoli z čehokoli, Rittigovu procovskou nechutnost, Troškovo přesvědčení o vlastní velikosti, Krausovu aroganci, Okamurův xenofobní primitivismus, vulgární humor Miroslava Sládka.
Jedině expert věnující se íránskému jadernému programu na plný úvazek je schopen posoudit, jestli dohoda s Íránem je dobrá, nebo špatná.
Co říci o novém ministru školství, o jehož kariéře ani názorech na školství nic nevíme? Pro televizního zprávaře nezáviděníhodný úkol. Ale když je to ministryně? Snadné východisko: moderátor uvede, tak jako ČT v polovině června při jmenování Kateřiny Valachové, že „po pěti letech je opět ministryní školství žena“ – a má vystaráno.
Řecký exministr financí Janis Varufakis v čerstvém rozhovoru pro New Statesman potvrdil, že uvažoval o vystoupení z eurozóny „od prvního dne“: „Měli jsme malou skupinu, jakýsi válečný kabinet čtyř až pěti lidí, který na papíře, v teorii pracoval na tom, co všechno je třeba udělat… Ale na to, aby se připravila celá země, je třeba učinit exekutivní rozhodnutí, a takové rozhodnutí nikdy přijato nebylo.“
