Problémy je třeba řešit v zemích, odkud uprchlíci přicházejí, zní jeden z rétorických úhybných manévrů politiků v současné uprchlické krizi. Jakým způsobem je západní země mohou pomoci řešit? Anebo to byly západní zásahy, které krizi způsobily? Přehled zásahů v hlavních uprchlických zónách bohužel nedává mnoho důvodů k optimismu – ať už Západ zasahuje, anebo se rozhodne nezasáhnout, většinou to končí špatně.

Irák: chyby od začátku

Dnes je jasné, že americká invaze do Iráku měla katastrofální následky, které zdaleka přesahují Irák samotný. Statisíce uprchlíků destabilizovaly Sýrii, sektářská vláda v Bagdádu pak otevřela cestu íránskému vlivu a poskytla Islámskému státu motivaci. Muselo to tak dopadnout?

První vlna chyb nastala v počáteční fázi okupace. Nepřipravenost na ni je trestuhodná; asi nejfatálnějším krokem bylo rozhodnutí amerického místodržitele v Bagdádu Paula Bremera rozpustit iráckou armádu. Druhá vlna chyb nastala poté, co se po roce 2008 podařilo promrhat výsledky tzv. surge. Generálu Petraeusovi se podařilo stabilizovat Irák natolik, že statistika násilných úmrtí klesla pod úroveň Mexika. Hlavním zájmem nového amerického prezidenta ale bylo co nejrychleji se z Iráku stáhnout. Přihlížel tomu, jak se premiér Málikí stává čím dál sektářštějším vládcem, jehož čistky sunnitů činily nějakou formu povstání prakticky nevyhnutelnou. ISIL, jejž původně označil za „juniorský tým“, začal brát vážně teprve loni po pádu druhého největšího iráckého města Mosulu.

Afghánistán: soustředění se na rekonstrukci

Až odtamtud dnes proudí uprchlíci do Evropy. Americká invaze do Afghánistánu měla úplně jiný charakter. Američané se prostě připojili na jednu stranu občanské války. O legitimitě cíle – odstranit režim, který poskytoval zázemí teroristům – málokdo pochyboval. A také se ho podařilo dosáhnout, byť za cenu toho, že se al-Kajda stáhla do pákistánského pohraničí. Těch dalších více než deset let strávili vojáci zemí NATO včetně našich zajišťováním bezpečnosti pro rekonstrukci země. Stručně řečeno, nepodařilo se to. Navzdory mnoha miliardám (jen Američané jich utratili sto deset) v zemi nefunguje udržitelný stát. A ti Afghánci, kteří vsadili na spolupráci se západními silami, na tom teď asi budou nejhůř.

Libye: intervence bez rozmyslu

Příklad nejzbabranější zahraniční intervence. Libye není nástupištěm migrantů k cestě do Evropy od včerejška. V roce 2009 uzavřel italský premiér Berlusconi dohodu s libyjským vládcem Muammarem Kaddáfím, jež byla v podstatě úplatkem za to, že se Kaddáfí o problém postará. Migranty sám pochytá a odešle zpět do země původu. Od Berlusconiho za to dostal příslib 200 milionů dolarů ročně a hlídkové lodě. Nepřekvapí, že Human Rights Watch zjistila, že v uprchlických zařízeních panují otřesné podmínky a Kaddáfí nedodržuje mezinárodní dohody o zacházení s uprchlíky. Berlusconi za to byl kritizován – ale kdy nebyl?

V roce 2011 vypuklo v Libyi povstání. David Cameron a Nicolas Sarkozy se postavili do čela těch, kteří usoudili, že je třeba zakročit. Nakonec se z toho stala akce NATO s mandátem OSN, jež se ovšem hlásila jen k tzv. odpovědnosti chránit, nikoli nějakému konkrétnímu politickému cíli. Pro zastánce moderních humanitárních intervencí je tato apolitičnost a nezištnost zdrojem hrdosti; bohužel znamená taky abdikaci na následky. Británie a Francie se předháněly, kdo získá mediální prvenství prvního zásahu. Jenže jim už polovině intervence začínala docházet munice. To prozradil americký ministr obrany Robert Gates. USA byly v této intervenci málo nadšeným účastníkem; Obama se ji v podstatě snažil utajit před Kongresem, z té doby také pochází jeho nešťastná fráze „vést zezadu“. Mezi hlavní oponenty patřilo Německo – kdo ví, zda hrály větší roli pacifistické instinkty, anebo obava, co nastane, až tyran, který držel problém uprchlíků na uzdě, padne. Nezúčastnili jsme se ani my.

Intervence, jež se odehrávala jen ze vzduchu a z moře a nezahrnovala pozemní invazi, nakonec vedla ke Kaddáfího pádu a vraždě. Nebyl ale nahrazen žádnou silnou centrální mocí. Občanská válka víceméně pokračuje, v zemi se etablují buňky Islámského státu a stala se opět centrem pašeráků lidí. Vláda je příliš slabá, aby zařídila bezpečnost, ale dost silná, aby Evropanům nedovolila likvidovat pašerácké lodi ve svých přístavech. Evropské země, jež intervenci zpunktovaly, neměly ani vůli, ani sílu formovat poválečný vývoj.

Sýrie: zhoubná neintervence

Jestli je Libye příklad zhoubné intervence, Sýrie je příklad zhoubné neintervence. Nepokoje v roce 2011, které přerostly v občanskou válku, nezahájil Islámský stát, který tam ostatně začal pod tímto jménem operovat až o dva roky později. Ve válce, jež si vyžádala zatím možná až tři sta tisíc obětí a dnes je příčinou největší uprchlické vlny, Západ celé roky, když byl ještě čas, nenašel sílu podpořit nefundamentalistické opoziční síly. Vnější vliv přenechal zejména Íránu (podporuje Asadův režim) a Saúdské Arábii, jež financuje některé sunnitské frakce opozice. Angažmá USA je komické: jednotka padesáti opozičních bojovníků, kterou Američané nákladem desítek milionů rok trénovali, byla po svém nasazení letos v červnu promptně zajata a postřílena milicí an-Nusrá. To však byla už jen fraška po tragédii v roce 2012. Obama charakterizoval použití chemických zbraní Asadovým režimem jako „červenou čáru“, jejíž překročení by „změnilo jeho kalkulaci“ ohledně americké intervence. Když o rok později k překročení červené čáry nezpochybnitelně došlo, Obama se nechal z diplomatické šlamastyky vytáhnout Putinem, který zprostředkoval dohodu o odstranění chemických zbraní ze Sýrie. Od té doby si každý na Blízkém východě ujasnil, že Američanů se není třeba bát a nelze se na ně spoléhat. Počínající ruská intervence je logickým důsledkem. Pokud dnes evropská strategie nespočívá v přepravení všech cca deseti milionů syrských uprchlíků do Německa a jejich distribuci do jednotlivých zemí EU, pak je třeba se ptát, v čem spočívá.

Kurdistán: úspěch, o němž se mlčí

O jediné bezvýhradně úspěšné vojenské intervenci posledních dekád nikdo moc nechce vědět. Byla jí bezletová zóna nad Kurdistánem, kterou Britové, Američané, zprvu i Francouzi a několik dalších zemí udržovalo na sever od 37. rovnoběžky od konce první války v Zálivu až do invaze Iráku v roce 2003. Uchránila Kurdy od Saddámova teroru a umožnila jim přežít v na místní poměry neuvěřitelně spořádaném stavu. Tonymu Blairovi, Billu Clintonovi a Georgi Bushovi za to málokdy někdo vyjádří uznání; málokdo kritizuje Francii za to, že se na ní v roce 1998 přestala podílet. Málokdo se diví, že generální tajemník Butrus-Butrus Ghálí ji kritizoval. Zbraně nikdy nic nevyřeší, slýcháme zas a znova, jako by tato bezletová zóna nikdy nebyla.