Co říci o novém ministru školství, o jehož kariéře ani názorech na školství nic nevíme? Pro televizního zprávaře nezáviděníhodný úkol. Ale když je to ministryně? Snadné východisko: moderátor uvede, tak jako ČT v polovině června při jmenování Kateřiny Valachové, že „po pěti letech je opět ministryní školství žena“ – a má vystaráno.

Zvykli jsme si, že rovnoprávnost mužů a žen je téma prolínající se vším. Po každých volbách je spočteno a porovnáno procento žen v zákonodárných sborech a vládách. Ministerstva práce či školství mají speciální programy a rozdávají granty organizacím zabývajícím se postavením žen a bojujícím proti genderovým stereotypům. Jsou vyhlašovány žebříčky a ceny pro podnikatelky či manažerky roku. Sledujeme poměr výdělků mužů a žen. Sociální demokracie má kvóty pro ženy ve stranických orgánech a ráda by to uzákonila pro všechny. Evropská unie vytrvale prohlubuje antidiskriminační směrnice. Má to tam na starosti Věra Jourová, jež se stala eurokomisařkou díky tomu, že je žena. A to ještě nejsme v Americe, kde se kolem několika manažerek, jako je Sheryl Sandbergová z Facebooku nebo Marissa Mayerová z Yahoo, vytvořil opravdový kult.

Celá ta pozornost věnovaná postavení žen se opírá o fakta (i když s jejich interpretací je to složitější). Jenže v jejím stínu se v posledních letech rozvíjí jiná nerovnost, rovněž doložitelná fakty a společensky významná. V médiích či z úst autorit o ní slyšíme málo. Ale je tu a dorazila i k nám. Má tuto podobu: Ve vzdělávacích systémech zemí, jež si říkají „vzdělanostní ekonomiky“, se chlapcům daří hůř než dívkám – systematicky, od základních škol po univerzity.

Hrozí utopení nebo zmizení

Ještě v prvních poválečných desetiletích byly ženy na vysokých školách vzácností. Ale s feministickou revolucí přišel tlak na to, aby se univerzity otevřely ženám a aby se ženy nebály zaměřit tím směrem své ambice. Dnes ve všech zemích OECD kromě Turecka, Japonska a Jižní Koreje představují ženy nadpoloviční většinu absolventů vysokých škol. V polovině 70. let tvořili muži 58 procent studentů amerických vysokých škol; dnes je 60 procent magisterských titulů a 52 procent doktorátů udělováno ženám. A začíná to už na předchozích stupních. Dívky mají nejen lepší studijní výsledky, ale jsou i více motivované, úspěšnějších v mimoškolních aktivitách s výjimkou sportu, mají méně kázeňských problémů. Víc chlapců než dívek je trestáno, mají problémy s drogami, nezkoušejí pokračovat na vysokou školu nebo ani nedokončí střední. Asi čtyřikrát víc chlapců než dívek spáchá sebevraždu. U černošské a hispánské menšiny v USA je rozdíl ještě markantnější – vysokoškolské vzdělání získává dvakrát tolik černošek než černochů.

Kde se to vzalo? Přinejmenším v USA lze nalézt stopy ideologicky motivovaného působení vzdělávací soustavy. Carol Gilliganová, první profesorka genderových studií na Harvardově univerzitě, vyhlásila v roce 1990, že dívky jsou v krizi: „Když se řeka života dívky vlévá do moře západní kultury, hrozí jí utopení nebo zmizení,“ prohlásila. Inspirovala řadu prací o krizi dívek, jež měly pofidérní empirický základ, ale velký vliv. Z ohrožení amerických dívek se stalo téma, jež se dostalo na obálky populárních časopisů, feministické nátlakové skupiny objednávaly studie a žádaly akci. Z postavení dívek se stala otázka občanských práv, Kongres schválil nové zákony, federální dolary tekly na výzkumné a výukové programy mající řešit dívčí krizi.

Během několika let se ukázalo, že studie stály na chatrném základě. Jeden příklad: často citovaný poznatek psychologů manželů Sadkerových, že chlapci na základní škole vykřikují odpovědi na otázky osmkrát častěji než dívky a jsou za to chváleni, zatímco dívky napomínány. V roce 1994 Sadker připustil, že údaje pocházejí ze studie, kterou nikdy nepublikoval, protokoly z experimentů nemá a číslo osm bylo možná nadsazené. V nezávislé studii, která se pokusila jeho pokus reprodukovat, chlapci vykřikovali jen dvakrát častěji než dívky. Nemluvě o tom, že vykřikování nemusí být projevem jejich většího sebevědomí ani jim přinést lepší školní výsledky.

Je banální konstatování, že chlapci se chovají a vyrůstají jinak než děvčata. Chlapci jsou „kinetičtější“, neklidnější, potřebují vybíjet energii, učení pro ně funguje tehdy, když si mohou věci osahat a přijít na ně sami; dívky si snadněji osvojí učivo tak, jak je jim předkládáno, snadněji plní úkoly. Jsou verbálně zdatnější, dřív čtou. To se projevuje od mateřské školy, kam holčičky přicházejí vyzrálejší, co se týče jak verbálních dovedností, tak třeba koordinace těla, díky níž jsou lepší v kreslení. A projevuje se to celou dobu školní docházky. K tomu přidejme feminizaci školství, rostoucí tlak na měřitelné výsledky v testech a vzestup „žvanivých oborů“. V pubertě si pak chlapci hledají taková společensky neschvalovaná útočiště, jako jsou počítačové hry plné násilí, a na univerzitách se dozvídají, že jsou všichni potenciálně vinni znásilněním. Není pak divu, že „holčičí chování se stalo zlatým standardem. S chlapci se zachází jako s defektními děvčaty,“ jak řekl psycholog Michael Thompson.

Chlapci jako defektní děvčata?

Není hrozivějšího důkazu těchto slov než epidemie diagnostikované hyperaktivity a poruch pozornosti (známé jako ADHD, attention deficit hyperactivity disorder). Je to porucha, která má svůj biologický a vývojový základ, jenže správně ji poznat je pro laika, ale i lékaře, který vyšetřuje dítě pouhých pár desítek minut, velmi zrádné. Materiál našeho ministerstva školství „ADHD – termíny, definice, integrační praxe“ uvádí mezi projevy postiženého dítěte například:
- často vypadá, že neposlouchá, když k němu přímo mluvíme
- často ztrácí věci nutně potřebné pro plnění svých úkolů nebo činností…, zachází s nimi bezstarostně a často je poškodí
- často na všechno zapomíná při různých aktivitách během dne, dokonce často i na tyto činnosti samy (např. se zapomene najíst, nakoupit atd.)
- často si hraje s rukama či nohama nebo se vrtí na židli
- často opouští židli ve třídě nebo v jiných situacích, ve kterých se očekává sezení
- často má potíže chovat se tiše při hře nebo volnočasových aktivitách
- děti často šaškují; berou ostatním věci nebo manipulují s těmi, s kterými se zacházet nemá

Často ztrácí věci a vrtí se na židli! Kolik z nich trpí ADHD, a kolik z nich jsou prostě kluci? Taky je diagnostikováno násobně víc chlapců než dívek. V roce 1997 jich bylo asi tři procenta amerických dětí. Dnes je jich 11 procent. To znamená pětina chlapců od čtyř do sedmnácti let. A do většiny z nich doktoři cpou Ritalin, Adderall a další léky s vysoce nebezpečnými vedlejšími účinky. Kolik z nich má opravdový ADHD, a kolik z nich je obětí toho, že doktoři potřebují úřadovat rychle, farmaceutický průmysl štědře financuje výzkum a chlapci jsou považováni za „defektní děvčata“?

Kdo vydělává víc?

V posledních letech feministky vzaly na vědomí, že ve světě vzdělání mají vybojováno, a soustřeďují se na trh práce, kde nerovnost trvá. U nás se tzv. gender pay gap – procento, o něž je plat ženy nižší než plat muže – podle ČSÚ pohybuje okolo 16 procent. Nejnižší je hned po vysoké škole, ale prudce stoupá ve věku, kdy ženy odcházejí na mateřskou, zatímco muži pokračují v budování kariéry. V některých západních zemích v posledních letech padl i gender pay gap: Britský statistický úřad loni v listopadu oznámil, že nejen u nejmladších, ale i v kategorii 30–39 let je gender pay gap poprvé negativní – ženy jsou už za tutéž práci placeny lépe než muži.

Absolutně ovšem muži stále vydělávají víc. Ale je to diskriminace? Georgetownská univerzita loni sestavila přehled nejvýdělečnějších magisterských studijních oborů a těch nejméně výdělečných. V první desítce jsou například nejrůznější inženýrské obory, počítačová věda, obory související s těžbou ropy a plynu. S výjimkou farmacie (48 procent) podíl mužů mezi jejich studenty neklesá pod 67 procent a pohybuje se kolem 80. U deseti nejméně výdělečných oborů podíl žen klesá pod 50 procent jen u teologie. Psychologické poradenství? 74 procent žen. Komunikační poruchy? 94 procent žen. Sociální práce? 88 procent. Jasné rozdíly jsou i v postgraduálním vzdělávání. V roce 2009 například 70 procent doktorátů z psychologie a anglické literatury, 60 procent z antropologie, sociologie a lingvistiky bylo uděleno ženám; z fyziky, počítačové vědy a inženýrství to bylo jen okolo 20 procent, z matematiky a astronomie a astrofyziky okolo 30.

Nikdo ženám ve studiu „mužských“ oborů záměrně nebrání; naopak. Tady nastupuje argument o stereotypech a nepřejícné atmosféře. Je to tak? Možná dřív, možná někde, třeba u nás. „Kam se poděly nadějné české vědkyně? Zatímco všechny ženy světa stavěly na kafe, osamocení vědci se v záři reflektorů pokusili postavit pár ‚měkkých‘ hypotéz o příčinách tohoto nevysvětlitelného jevu,“ charakterizoval přispěvatel Deníku Referendum nedávný Hyde Park ČT o mladých vědcích. Jenže letošní studie dvou profesorek z Cornellovy univerzity ukazuje, že americké katedry technických oborů preferují ženské uchazeče o akademické pozice oproti mužům v poměru 2:1. Je to jedna zpochybnitelná studie a může zachycovat jen úplně nový trend. Muži a ženy si ale odlišné obory vybírají v naprosté většině západních zemí – včetně těch, kde jsou sexistické stereotypy mýceny nejdéle (Skandinávie).

Biologické meze

Hnutí za rovnoprávnost žen, zdá se, narazilo na mez v podobě toho, že rozdíly mezi pohlavími jsou mnohem méně sociálními konstrukty a mnohem více biologickými danostmi, než feministky tvrdily. Pokroky v genetice a biologii naopak přinášejí doklady o tom, že to, co feministky kriticky označují za „biologický esencialismus“, je zcela reálné. Nepominutelné jsou zejména výzkumy Simona Baron-Cohena (mimochodem bratrance známého tvůrce Borata, Sashi Barona Cohena). Ten při výzkumech autismu dospěl k tomu, že muži se vyznačují tzv. systemizující inteligencí, zatímco ženy tzv. empatizující inteligencí. Empatizující inteligence je schopnost rozeznat emocionální stavy druhých, adekvátně na ně reagovat, předvídat jejich jednání. Systemizující inteligence se snaží rozeznávat systémy, principy organizace, to, jak věci fungují. Tyto rozdíly jsou zřejmě dané biologicky a projevují se už od nejútlejšího věku. Je třeba zdůraznit, že nikdo nedisponuje 100 procenty jednoho typu a 0 procenty druhého (chorobná převaha systemizující inteligence se právě projevuje jako autismus). Existují ženy s převážně systemizujícím myšlením stejně jako muži s empatickým. Ale Baron-Cohen mluví o průměru, o statistické distribuci – a ta je zcela jasná.

Znamená to, že institucionální snaha dosáhnout rovného podílu mužů a žen vždy a všude narazí na biologické meze (nejmarkantnější příklad: převaha mužů v šachu přetrvává navzdory tomu, že si lze těžko představit činnost, kde by bariéry vstupu žen byly menší). Kvótami a společenským tlakem dosáhneme toho, že určitý typ žen – ty s kombinací empatické a systemizující inteligence – půjde nahoru. Ale jakmile je tento rezervoár vyčerpán, kvóty povedou k, taktně řečeno, suboptimálním výsledkům. Docílíme jen toho, že normální lidé budou mimo doslech feministek na kvóty čím dál tím víc nadávat. A že s chlapci se bude zacházet jako s defektními děvčaty.

Systematická služba dívkám

Naše země donedávna procházela jinou historií, komunisté nejprve mnoho tradičních vzorců společenského chování změnili, pak zase „vynechali“ feministickou revoluci. A naše hospodářství ani dnes nepřešlo od průmyslu ke službám tolik jako většina západních zemí. Dorazí k nám ty trendy taky, tak jako víceméně všechno ze Západu?

I u nás ženy začaly být vzdělanější než muži. Podle údajů ČSÚ mezi vysokoškolsky vzdělanými ve věkové kohortě 45–54 let převažují muži. V kohortě 35–44 let se poměr vyrovnává a mezi mladšími již převažují ženy. Podobný pohyb, ale v opačném gardu, lze naopak pozorovat u podílu lidí s pouhým základním vzděláním.

Ale známe odpověď mnohem podrobnější. V rámci projektu financovaného Technologickou agenturou ČR tým pod vedením Petra Matějů a Pavla Zeleného provedl loni šetření osmi tisíc žáků maturitních ročníků, o nichž si zjistil (z hlediska vzdělávání) úplně všechno: jejich osobnostní charakteristiky, plány, zázemí, inteligenci, známky a vysvědčení, výsledky státních maturit i přijímacích zkoušek na vysokou školu. A z jejich analýzy vyplývá, že naše školství systematicky, na každém stupni slouží lépe dívkám než chlapcům. Zjistili, že dívky dosahují ve srovnání s chlapci výrazně lepších známek z českého jazyka, lepších známek z matematiky, ve srovnání s chlapci se výrazně častěji hlásí ke studiu na gymnáziu a častěji než chlapci aspirují na dosažení vysokoškolského vzdělání – a to vše při kontrole faktorů jako čtenářské dovednosti, matematické dovednosti, socioekonomické a kulturní prostředí.

Například vliv socioekonomického prostředí, z něhož žáci pocházejí, je velký – podle analýzy dat z testů PISA patří u nás k nejsilnějším na světě – a Matějů zdůrazňuje, že zejména u chlapců vliv neúplné rodiny vystupuje z dat brutálně. Ale i tak, srovnáme-li třeba chlapce a dívky ze stejného prostředí či stejně ovlivněné jakýmikoli faktory, tvrzení z předchozího odstavce stále platí.
Co naplat, když jsou dívky prostě lepší, šlo by říci. Jenže leccos ukazuje, že to takhle říci nelze. Srovnání školních známek s provedenými testy, testy PISA a s výsledky maturit totiž například ukazuje, že chlapci jsou v nich úspěšnější, než by napovídaly známky, které jim učitelé dávají (nebo spíš učitelky – na základních školách je jich 84 procent, na středních 60). Například z deváťáků, kteří podle testu čtenářské dovednosti patří mezi nejlepší čtvrtinu ve třídě, má jedničku z češtiny deset procent chlapců; dívek 29 procent. U matematiky je rozdíl jen o něco menší. Totéž platí pro studenty maturitních tříd. Je pravda, že známky se dávají i za jiné věci než za znalosti. Ale je tady i zajímavý poznatek ze státních maturit. Některé jejich části se hodnotí přímo na škole, jiné se posílají k hodnocení do centra. Čím méně je hodnocení ovlivněno školou, tím lepší výsledky chlapci mají.

Trnitá cesta na vysokou

Když už jsme u maturity, k ní jde letos 75 dívek ze sta, ale jen 66 chlapců. To ale není konečný poměr šancí dívek a chlapců na pokračování ve studiu. Naše střední školství je extrémně diverzifikované a selektivní – tam, kde my máme gymnázia několika druhů, průmyslovky, obchodní akademie, učební obory s maturitou a bez ní, mají v mnoha zemích prostě střední školy a diverzifikace se částečně odehrává pod jejich střechou. Cesta k dalšímu vzdělávání tak pro mnohé studenty není nástupem na střední školu definitivně zavřená. V ideálním světě by bylo nejlepší jít tímto směrem. Jenže ambiciózní rodiče mají (bohužel asi oprávněné) podezření, že zrušení gymnázií by znamenalo nivelizaci kvality směrem dolů. A politici tuší, že zabejčený ambiciózní rodič je politická síla, s níž si není radno zahrávat.

A na gymnázia, otevírající cestu na vysokou školu, jde 20 žáků ze sta – jenže ze sta dívek 25, kdežto ze sta chlapců jen 16. Matějů se Zeleným naznačují, jak se vede těm ostatním. Srovnáním naměřeného IQ a výsledků u maturity zjišťují, jak který typ školy zúročuje intelektové schopnosti studentů. Vedle gymnázií jsou v tom nejproduktivnější umělecké, hotelové, pedagogické a zdravotní střední školy – kromě hotelovek všechno školy s převahou dívek. Průmyslovky a technické učební obory, kde mají převahu chlapci, dopadají nejhůř. Všimněme si, že právě to jsou obory, jejichž forsírování slibují krajské politické reprezentace, mohutně lobbovány (v nemalé míře zahraničními) zaměstnavateli. Těm ovšem záleží jen na jejich továrnách; nám by mělo záležet na celé společnosti.

V cestě na vysokou školu dnes škola, ale i rodiče podporují víc dívky než chlapce. „Podpora školy vykazuje dle vnímání studentů výrazné genderové rozdíly ve prospěch dívek,“ shrnují Matějů a Zelený výsledky výzkumu. „Rozdíly jsou zřejmé v celém spektru intelektových předpokladů. Silně korelují s přístupem ke školní klasifikaci.“ Stejný rozdíl vnímají chlapci a dívky doma, ale je menší. To všechno znamená, že chlapec musí být k tomu, aby se dostal k maturitě a pak na vysokou školu, nadanější – ve škole i doma slyší „Na ten gympl/ na tu vejšku nemáš“ častěji než dívka. Matějů a Zelený kvantifikují tento rozdíl u studentů zapsaných na vysokou školu 4,4 bodu IQ. K tomu připočtěme, že chlapci častěji než dívky nedokončují střední školu, vzdávají maturitu a vypadávají z VŠ. Především technické školy naberou hodně studentů, aby je pak v prvním ročníku nemilosrdně prosely.

Jde-li nám o ty nadanější, diskriminace (říkejte si tomu, jak chcete) chlapců znamená nevyužití potenciálu. Jde-li nám o to, aby naše nadprůměrně průmyslová ekonomika prosperovala, aby byla inovativní, nemůžeme si dovolit mrhat žádnými talenty, tím méně talenty v oborech, ke kterým jsou muži přirozeně disponovanější. Ale stejnou starost musíme mít i o ty méně nadané. Zkušenosti ze západních zemí ukazují, že právě muži z méně kvalifikovaných vrstev se hůře přizpůsobují změnám v ekonomice než ženy.

Pracovních míst, kde člověku stačí ochota a svaly, ubývá. Nových pracovních míst, které dnešní ekonomika málo kvalifikovaným lidem nabízí – ve zdravotnictví, ve službách, v péči o zákazníky – se mnohem úspěšněji ujímají ženy než muži. V USA i v Evropě zaznamenali, že poslední velká recese byla drsnější k mužům než k ženám. I u nás v krizových letech 2009 a 2010 dopadala nezaměstnanost víc na muže. Po oživení, taženém poptávkou německého průmyslu, se ale trend zase vyrovnal. Ne všude tomu tak bylo. V USA už zase pracuje stejné množství žen jako v roce 2007; půl milionu mužů to o sobě dodnes říci nemůže.

Má to svoje drastické společenské důsledky – především to pohání krizi rodiny. V extrémních případech, jako jsou nejhorší americká černošská ghetta, připadá na 100 žen jen 50 mužů se zaměstnáním. Ženy takové muže nepotřebují – a muži, i ti, kteří by stáli o rodinu, to cítí. Muži bez zaměstnání a bez kultivujícího vlivu rodinných závazků vypadnou ze společnosti, propadají nejrůznějším sociálním patologiím. A chlapci vyrůstající v rodinách bez otců jsou ve větším ohrožení, že půjdou v jejich stopách.

A tak se snažíme dohánět Západ v pozornosti věnované uplatnění žen, které má už ovšem vlastní pozitivní dynamiku. Problém, jenž na svou pozornost čeká, je ve skutečnosti postavení chlapců.