Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Žádného prezidentského kandidáta neznali Američané tak dobře jako Donalda Trumpa – až na to, že ne jako politika. Byla o něm napsána řada knih, z nichž si člověk může udělat představu, proč ho většina novinářů tak podceňovala. Potvrzuje se, že Donald nemá trpělivost ani zájem zvládat komplikovaná politická témata ani schopnost řídit velkou organizaci.
O pojmu společné evropské armády sní eurofilové už desítky let. O tom, že je to představa mlhavá a nepraktická, svědčí to, že se za ni postavil před pár lety Miloš Zeman. Aby nemusel mluvit o uprchlické krizi premiér Bohuslav Sobotka téma jistě zmíní během zítřejšího summitu s německou kancléřkou Angelou Merkelovou.
Jako národ, mezi jehož nejmilovanější hlášky patří, že „nejhorší srážka v životě je srážka s blbcem“, bychom asi o blbosti měli něco vědět. Jak už v minulosti nejeden člověk postřehl, obliba tohoto výroku zjevně není dána jen mimořádně vtipnou formulací.
Se zpožděním jsem narazil na článek v Deníku Referendum z 9. srpna, ale stojí za zaznamenání, jelikož jeho titulek obsahuje bezpochyby nejbizarnější myšlenku o odchodu Británie z EU, jaká se v českých médiích vyskytla
Jean-Claude Juncker se prý chystá na ofenzivu s takzvaným evropským sociálním pilířem. Jeho jádrem má být starší iniciativa eurokomisařky pro zaměstnanost Marianne Thyssenové. Je na ní pozoruhodných hned několik věcí. Na prvním místě ta, že je určena pro země eurozóny.
Nedávno skončené nominační konventy amerických politických stran nebyly ty nejkatastrofálnější v dohledné historii. Kvalit roku 1968, kdy se v Chicagu bojovalo v ulicích, nedosáhly. Oba nicméně ukázaly strany méně sjednocené za svým kandidátem, než bývá zvykem.
Hnutí Úsvit opět prokázalo svou extremistickou povahu, když podalo trestní oznámení na ministra Dienstbiera za to, že uvažoval o tom, že by ze státního rozpočtu finančně přispíval na cenzuru.
Uplynulý týden byl smutný i kvůli tomu, co se stalo v americké politice. Není to náhlý, šokující, palčivý žal z bezprostředního zážitku, který odejde. Je to melancholický, až tragický zármutek, který se setřásá obtížně.
Číst si v amerických mainstreamových médiích shrnutí projevů Donalda Trumpa znamená leccos se dozvídat o těch projevech, ale taky o kategoriích, v nichž uvažují autoři těch shrnutí. V jednom takovém shrnutí Trumpova projevu na republikánském konventu se uvádělo, že projev „byl charakterizován ještě temnějším jazykem než při kampaňových mítincích“.
Mark Galeotti patří k mezi přední současné analytiky Ruska. Několik let učil na New York University, publikuje v anglosaských i ruských médiích. Teď se stěhuje do Prahy.
Byl to tak zpackaný puč, že pochopit ho bude asi hodně dlouho nemožné. Že Turecko se rázem stává zas o něco nebezpečnějším faktorem v evropském sousedství, to je naproti tomu bohužel jasné ihned.
Mohlo by se tomu říkat třeba argumentace ad Putinum: to či ono je špatně a nemá se dělat, protože je to přesně to, co chce Kreml, a jediný, kdo se bude radovat, je Vladimir Putin. Je to neštěstí. Striktně vzato to může být v určitém smyslu pravda. V jiném smyslu to ale znamená, že si zakazujeme myslet a vydáváme se na milost právě Putinovým vrtochům. Prakticky každé západní noviny a každý komentátor zabývající se mezinárodní politikou (anebo ani se nezabývající) dodal svůj příspěvek do sbírky.
Žijeme v éře nedůvěry a vzpoury proti „establishmentu“, „elitám“ či „expertům“. V červnu britští průzkumníci YouGov zjišťovali, čím názorům lidé při rozhodování o hlasování v referendu naslouchají.
Britové si odhlasovali odchod z Evropské unie. Co to znamená pro budoucnost EU a pro naše postavení v ní? V Salonu Týdeníku Echo o tom diskutují ředitel Knihovny Václava Havla a bývalý velvyslanec ve Velké Británii Michael Žantovský, europoslanec za ODS Jan Zahradil, který v Evropském parlamentu zasedá ve společné frakci s britskými konzervativci, a předseda výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny Ondřej Benešík z KDU-ČSL.
Hned den po britském referendu se sešli v Berlíně ministři zahraničí zakladatelských zemí Unie. Formát byl stejně symbolický jako lokalita – Berlín. Pocit, že Německo, Francie, Belgie, Lucembursko a Itálie mají speciální odpovědnost za integraci, je stále živý.
Vláda Petra Nečase byla tou nejeuroskeptičtější za dobu trvání samostatné České republiky. Sobotkův kabinet rád zdůrazňuje, že po době nečasovského temna opět vedeme dialog a jsme uznávanými partnery, účastníky hlavního proudu evropské integrace. Jenže navzdory její apriorní snaze se jí podařilo dostat se s Bruselem do ostřejšího střetu než kdy vládě Nečasově.
Mainstreamová levice současného západního světa lapá po dechu. Ačkoli je velkou finanční krizi posledních let snadné převyprávět jako selhání kapitalismu, voliči se k levici neobrátili.
Brusel, Evropský parlament. Europoslance z polské vládní strany PiS náhle vytrhne z hovoru pohled na neoholeného muže středního věku s delšími vlasy stojícího v hloučku opodál. „Vidíte támhletoho? To je Kijowski! Ten, který řídí KOD!“ ukazuje rozčileně. „Ještě před rokem byl nic, bezvýznamný člověk, a teď najednou svolává desetitisícové demonstrace proti vládě. Určitě má peníze od Sorose. Co tu dělá, kdo ho sem pozval? Před rokem byl nula, a teď jezdí do europarlamentu!“
Při sledování diskuse ve společnosti člověka napadá, že by tu mohla mít slušný úspěch strana s programem zrušení této země. Ne masový, na volební vítězství to není. Ale jako podnik na slušnou a dlouhodobě spolehlivou obživu by to muselo obstát.
Snad nejlepšího blahopřání se novému londýnskému primátorovi dostalo od člena konkurenční politické strany. „Jeden syn pákistánského řidiče autobusu gratuluje druhému,“ napsal na Twitteru Sajid Javid, ministr, který má v Cameronově vládě na starosti podnikání. I konzervativní baronka Sayeeda Warsiová se připojila „jako dcera pákistánského řidiče autobusu“.
S tím, jak se Obamovo funkční období chýlí ke konci, se začínají objevovat čím dál otevřenější bilancující „zpovědi“ členů administrativy i prezidenta samotného. Po článku Jeffreyho Goldberga o „Obamově zahraničněpolitické doktríně“ v magazínu The Atlantic vzbudil podobný ohlas profil Obamova asistenta Bena Rhodese v New York Times od Davida Samuelse. Plný titul tohoto osmatřicetiletého muže zní náměstek poradce pro národněbezpečnostní otázky pro strategickou komunikaci a psaní projevů.
Že u nás slábne svoboda, to si čas od času říkáme už dlouho. Svoboda ale musí být, i když ne každý projev či chování se jeví jako bezprostředně užitečné a sympatické.
Facebook zablokoval přístup správcům účtu Echo24.cz, a to poté, co se na Facebooku objevil odkaz na článek „Ministr Pelikán žádá za vtipy o sexuálních menšinách kriminál“.
Evropská unie trpí zvláštním vztahem ke Spojeným státům – je to komplex lásky a nenávisti. Na jedné straně je antiamerikanismus jediným oficiálně tolerovaným šovinismem zdvořilých evropských kruhů. Odsuzování americké ekonomiky, zahraniční politiky, náboženství či trestního práva je běžnou rétorickou vycpávkou. Někdy řečníci používají jako zaměnitelné pojmy „americký“ a „anglosaský“, jako by už Británie byla z EU vyloučena.
Máme rádi, když se staneme svědky něčeho historického a tzv. Panama Papers čili Panamské dokumenty, složky z právnické firmy Mossack Fonseca, jsou co do objemu dosud největším únikem tajných informací, vedle něhož se Snowdenovy dokumenty krčí jako Říp pod Montblankem – jedenáct a půl milionu složek o dvou stech tisících firmách, které panamští právníci pomáhali zakládat a spravovat.
Je příznačné, že Andrej Babiš, někdejší obdivovatel newyorského miliardáře Michaela Bloomberga, neodolal kouzlu Donalda Trumpa. Ve svém vyjádření z počátku března sice pro jistotu dodal, že pro Bloomberga by hlasoval nejraději, ale to byla celkem neškodná pojistka vzhledem k tomu, že Bloomberg právě tehdy ohlásil, že se definitivně rozhodl nekandidovat.
V roce 1993 sledovala většina tehdejší mediálně-politické „pražské kavárny“ přípravy ke spuštění první soukromé televize se skepsí. Sliby, s nimiž přicházela, se zdály legrační a Vladimír Železný, někdejší tiskový mluvčí neúspěšného levicově elitářského Občanského hnutí, nepravděpodobným vůdcem populistické televizní revoluce. Rok s rokem se sešel a tytéž kruhy si mohly jen bezmocně zoufat (a zoufaly) nad Železného úspěchem.
Kritizovat Evropskou unii je správné – a sám to dělá –, ovšem ne za cenu jejího zničení. „Máme teď v Evropě vážné problémy,“ říká v rozhovoru Edward Lucas.
V prosincové debatě republikánských prezidentských kandidátů dostal Donald Trump otázku na modernizaci tzv. jaderné triády. Tedy jaderné bombardéry, rakety a ponorky – tři nosiče atomových zbraní, jimiž USA disponují. To Trump ale netušil, přestože mu to moderátor v otázce napověděl, a reagoval zamotanou odpovědí, již zakončil slovy: „Myslím, že jaderná, prostě ta síla, ta devastace je pro mě velmi důležitá.“
Skon soudce amerického Nejvyššího soudu Antonina Scalii vzbudil nejen diskusi o jeho následovníku, ale také hlubší otázky o přijímání smrti názorového oponenta. Scalia byl velikán amerického ústavního práva, všeobecně považovaný za intelektuálního vůdce konzervativní frakce soudu.
