S tím, jak se Obamovo funkční období chýlí ke konci, se začínají objevovat čím dál otevřenější bilancující „zpovědi“ členů administrativy i prezidenta samotného. Po článku Jeffreyho Goldberga o „Obamově zahraničněpolitické doktríně“ v magazínu The Atlantic vzbudil podobný ohlas profil Obamova asistenta Bena Rhodese v New York Times od Davida Samuelse. Plný titul tohoto osmatřicetiletého muže zní náměstek poradce pro národněbezpečnostní otázky pro strategickou komunikaci a psaní projevů.

Formální rolí úřadu poradce pro národní bezpečnost je koordinovat práci ministerstva zahraničí, obrany a dalších úřadů podílejících se na zahraniční politice. Poradce byl vždy vlivná role, ale to proto, že měl přístup k prezidentovi; samotný úřad byl malý, za prezidenta Kennedyho měl 20 pracovníků, v době první války v Zálivu v roce 1991 dvakrát tolik. Pod Obamou jich má skoro 400 a často dubluje či přebírá práci zmíněných úřadů; někdy před nimi i tají své iniciativy. Za jeho nejvlivnějšího a Obamovi nejbližšího činitele – kolegové mluví o jejich „splynutí myslí“ – je považován právě Rhodes. Jeho pozice jako by napovídala, že strategie se odvíjí od psaní projevů – což odpovídá i tomu, že Rhodes nemá žádnou formální kvalifikaci v zahraniční politice, jeho nejvyšším dosaženým vzděláním je magisterský titul z tvůrčího psaní. Zatímco někteří národněbezpečnostní poradci (Kissinger, Brzezinski...) měli na kontě zásadní spisy v oboru, Rhodes má na kontě jednu publikovanou povídku a jeden nepublikovaný román.

Podobně jako novinář Goldberg, tak i Samuels je vůči svému subjektu vstřícný, ale zachovává si tolik integrity, aby text zůstával zajímavý a substantivní. Z textu se tak stává jakési veliké „fuck you“ od poradce Rhodese Washingtonu na rozloučenou. Článek totiž vzbudil pozornost tím, že v něm Rhodes otevřeně mluví o tom, jak manipuluje novináře a zahraničněpolitickou debatu. Což novináři nikdy neslyší rádi. A ta manipulace je popisována na případu loňské jaderné dohody s Íránem, což je ve Washingtonu stále velmi kontroverzní téma.

Íránská lež a střed oblouku

Zde je na místě tento spor aspoň zkratkovitě popsat. Oficiální linie Bílého domu zní, že smlouva – oficiálně Společný shrnující plán akcí (JCPOA) – je minimalistickou dohodou, jež si neklade jiný cíl než aspoň o desetiletí pozdržet okamžik, než Írán případně získá jaderné zbraně. Že se k ní otevřela příležitost po zvolení „reformistického“ prezidenta Rúháního v roce 2013. Kritici tvrdili, že ve skutečnosti má Obama rozsáhlejší záměr: smířit se s Íránem a „vrátit ho do hry“ jako mocného hráče v regionu, protiváhu tradičních amerických spojenců, které Obama nemá rád. Což by bylo podle nich špatně nejen pro Izrael (Írán se s chutí použít tu jadernou bombu na něj netají), ale i pro celý region, který Íránu nedůvěřuje, a přinejmenším Saúdská Arábie by usoudila, že si jadernou zbraň musí pořídit taky. A že tento Obamův záměr je starší než zvolení Rúháního. A že dohoda je jen tak dobrá, jak silné jsou možnosti Írán penalizovat v případě jejího porušování. A že ty se po přijetí dohody, kdy Írán získá víc než 130 miliard dolarů, rozplynou. Proti nim se ozývali různí obhájci Bílého domu, často s nápadně stejnými argumenty ve stejnou dobu.

Rhodes teď v Samuelsově profilu přiznává, že kritici měli pravdu, že Bílý dům lhal. „Je to střed oblouku,“ říká Rhodes o dohodě a vysvětluje, jak se cíle administrativy sbíhaly u Íránu. „Můžeme dělat věci, které jsou v rozporu s konvenčním myšlením, jako že se to nelíbí AIPAC (izraelské lobbistické organizaci v USA – pozn. red.), že se to nelíbí izraelské vládě, že se to nelíbí zemím v Perském zálivu. Znamená to možnost lepších vztahů s našimi protivníky. Znamená to nonproliferaci. Takže všechna tato vlákna, která prezident splétal … téměř desetiletí, se všechna sešla u Íránu.“

Jednání začala tajně v Ománu a základ dohody byl ve skutečnosti hotov tři měsíce před Rúháního zvolením. Tehdejší ministr obrany Leon Panetta měl na starosti držet Izraelce na uzdě ujišťováním, že kdyby se potvrdilo, že Írán je na dohled jaderné bombě, je prezident Obama odhodlán zabránit tomu vojensky (to tvrdí i Obama ve zmiňovaném Goldbergově profilu). Panetta ale dnes přiznává, že ve zpětném pohledu už Obamovi nevěří.

Manipulace byla snadná, přiznává Rhodes. „Vytvořili jsme ozvěnovou komoru. (Novináři) říkali věci, které potvrzovaly ty informace, které jsme jim dali k opakování.“ Rhodesova asistentka, která měla na starosti Twitter, se vyloženě posmívá tomu, jak otrocky ji papouškovala jedna konkrétní novinářka. „Laura Rosenová byla jako můj RSS feed,“ přirovnává ji k webovému formátu pro sledování a šíření novinek na internetových stránkách. Rhodes sám si nebere servítky. „Všechny noviny mívaly zahraniční redakce. Dnes je nemají, telefonují nám, abychom jim vysvětlili, co se děje v Moskvě a v Káhiře… Průměrný věk reportéra, se kterým mluvíme, je 27 a jeho reportérská zkušenost spočívá v motání se kolem politických kampaní. To je propastná změna. Nevědí doslova nic,“ říká, aniž by si uvědomoval, jak tato nezkušenost zrcadlí jeho vlastní. Má ovšem částečně pravdu a je ironické, že žádné médium neilustruje tuto realitu lépe než Vox, web chytrých mladých lidí produkujících „vysvětlující novinařinu“, jež je Obamovým největším mediálním fanouškem. Nesmrtelnost si tito „nejchytřejší myslitelé kladoucí nejtvrdší otázky“ získali, když psali o (neexistujícím) mostě mezi Pásmem Gazy a Západním břehem.

Restrukturalizace amerického narativu

Stejnou logiku – z nepřátel budou přátelé a washingtonskému konvenčnímu myšlení pomůžeme na smetiště dějin – sledovalo i otevření se Kubě (jednání o něm vedl osobně Rhodes a tajil ho před ministerstvem zahraničí) a samozřejmě reset ve vztazích s Ruskem. Jenže na Íránu, Izraeli a Kubě aspoň mnoha lidem v Americe záleží a odmítají být zticha. Katastrofa jménem reset je dnes víceméně zapomenuta a zpravidla se nevypočítává mezi případy dokumentující to, co dnes pojmenovává čím dál tím víc lidí, i Samuels  – intelektuální rigiditu Obamovy zahraniční politiky. Někteří ho v tom dokonce přirovnávají k Bushovi, což je mezi liberály povážlivá urážka. „Je jasné, že ho svět zklamal,“ říká v Samuelsově článku o Obamovi nejmenovaný washingtonský činitel. Je to trefná formulace, jež připomene výrok samotného Obamy ve starším profilu v New Yorkeru: „Teď ani nepotřebuju žádného George Kennana,“ ale lepší strategické partnery. George Kennan byl jedním z intelektuálních otců americké politiky zadržování SSSR za studené války. Obama všechno správně vymyslel sám – jen realita nechce spolupracovat.

Rhodesův profil je plný komplimentů spolupracovníků, kterým často uniká jejich dvojznačnost. (Rhodes se prý podobá Holdenu Caulfieldovi z románu Kdo chytá v žitě. Vzpomene si někdo, že Holden ze všeho nejvíc nesnášel přetvářku a faleš?) Je taky plný metafor a termínů, jež činí z politiky obdobu literárního díla – autor ji formuje svou vůlí a fantazií. „Narativy, jež vytváří, hlasy vysokých činitelů, komentátorů a reportérů, jejichž práci zručně tvaruje a skrz něž promlouvá jako břichomluvec… jsou jen barevnými body mnohem větší vize toho, kdo jako Američané jsme a kam jdeme, kterou Rhodes a prezident společně formulovali posledních sedm let. Když jsem se ptal Jona Favreaua, Obamova hlavního autora projevů v kampani v roce 2008 a Rhodesova blízkého přítele, jestli o svém psaní a politice někdy uvažovali jako o části větší restrukturalizace amerického narativu, odpověděl mi: ,Tak jsme viděli všechno, co jsme dělali.‘“

Vymyslel jsem ruský systém

Když pozorovatel zvenčí uvažuje, koho Rhodes se svou rolí připomíná, dostaví se šokující krátké spojení: jméno Vladislav Surkov. Nikdo mu v ambici formovat politickou realitu jako umělecké dílo, ve víře v manipulovatelnost většiny lidí, v opovržení kdekým a v samolibém užívání si toho všeho není tak blízko jako kremelský vezír, duchovní otec putinovské „suverénní demokracie“, „politický technolog veškeré Rusi“.

Surkov je ovšem proti němu zloduchem vpravdě shakespearovských rozměrů. Už počátky jeho kariéry jsou barvitější: drzý a chytrý jedničkář a oblíbenec sovětských učitelů, který přitom poslouchal Pink Floyd, později student metalurgie i dramatu, ze studia vylučovaný pro rvačky, vojnu dost možná strávil u rozvědky. Tíhl k bohémě, ale našel se v public relations; poprvé na sebe upozornil, když vymyslel Michailu Chodorkovskému inovativní kampaň na jeho banku. Témuž Chodorkovskému, kterého později pomáhal novému pánu, Vladimiru Putinovi, prezentovat jako škůdce a zločince, jenž se na fotografiích objevuje zásadně za mřížemi. „Jsem autorem nebo jedním z autorů ruského politického systému. V Kremlu a ve vládě jsem měl na starosti mezi jinými ideologii, média, politické strany, náboženství, modernizaci, inovaci, zahraniční vztahy a moderní umění,“ charakterizoval své portfolio při jedné přednášce. Umělé politické strany, jejichž jediným úkolem je, aby Putin vedle nich vypadal rozumně, z jednoho místa sponzorované ideologicky nepřátelské organizace, které proti sobě před zraky veřejnosti naoko bojují, totální kontrola nad médii, jež určují, čím bude národ žít, čeho se bát a v jakých kategoriích myslet – to všechno Surkov když ne vymyslel, pak dovedl k dokonalosti.

Obamovy a Rhodesovy ideové kořeny jsou snadno představitelné – fádní dieta typických amerických studentů. Jistě hltali Noama Chomského, pokrokové historiky jako Howarda Zinna a kritiky Reaganovy politiky. Jediné, co Rhodes zná ze zahraniční politiky, je válka v Iráku. „Irák je jeho jednoslovná odpověď na jakoukoli kritiku,“ píše o Rhodesovi Samuels. Surkovova škola je zlověstnější a komplikovanější. Je to prožitek toho, že žádné ideologie neplatí, že všechno je jen PR a moc. A po prokouknutí následuje nuda a jediným vykoupením z ní je být na vrcholu, moci si zahrávat se stvořením reality samotné.

U Američana i Rusa jako by politika byla extenzí literárních ambicí. Surkov publikoval (pod pseudonymem) víceméně autobiografický román (jeho hrdina je charakterizovaný jako „vulgární Hamlet“, který vidí do všeho, ale není schopen skutečných citů). Peter Pomerantsev ve své knize o Rusku Nothing Is True and Everything Is Possible cituje z povídky, již Surkov vydal v předvečer anexe Krymu: „Byla to první nelineární válka, válka všech proti všem… V primitivních válkách devatenáctého a dvacátého století bylo obvyklé, že bojovaly jen dvě strany. Dvě země. Dvě skupiny spojenců. Nyní se střetly čtyři koalice. Ne dvě proti dvěma nebo tři proti jedné. Ne. Všichni proti všem… Několik provincií se připojilo k jedné straně. Několik dalších k jiné. Jedno město nebo generace nebo gender se připojilo k další. Pak změnily strany, někdy uprostřed bitvy. Jejich cíle byly velice různé. Většina jich chápala válku jako součást procesu. Nikoli nutně tu nejdůležitější část.“

Lze odhadovat, že pro přemýšlení o mezinárodní politice bychom si z ní odnesli víc než z jediné publikované Rhodesovy povídky Zlatá rybka se usměje, vy se usmějete na ni.

Účinnost Rhodesových narativů nepřekračuje obvod Washingtomu DC, a to ještě stěží – nadpoloviční většina Američanů podle průzkumů dohodu s Íránem neschvaluje a v Senátu proti ní hlasovala většina 56 senátorů ze sta; Obamu zachránilo jen to, že na její zastavení bylo kvórum 60. A hlavně, jinde ve světě realita tvrdošíjně odmítá kooperovat. V syrské občanské válce, jejíž přenechání ruskému a íránskému vlivu Obama považuje za svůj „moment osvobození“, již dávno zahynulo násobně víc lidí než v Bushově irácké válce.

Můžeme si opakovat, že Rusko má nemoderní ekonomiku a je v krizi. O to je nápadnější, jak ze své slabé pozice dokáže Kreml doma držet moc pevně v rukou a Západ udržovat dezorientovaný. Oproti tomu čím dál tím víc lidí nevěří, že Amerika pomůže, ani se nebojí, že potrestá. Jak může Surkov, milovník avantgardního umění, podporovat Noční vlky s jejich vzýváním Stalina a Bohorodičky? Jednoduše – podívejte se, kolik emocí a napětí dokázal jejich průjezd naším územím vyvolat. To je jeho odměna. Surkovův nihilistický génius rozumí strachům a touhám zmatené postmoderní duše líp než kdekdo.