Jako národ, mezi jehož nejmilovanější hlášky patří, že „nejhorší srážka v životě je srážka s blbcem“, bychom asi o blbosti měli něco vědět. Jak už v minulosti nejeden člověk postřehl, obliba tohoto výroku zjevně není dána jen mimořádně vtipnou formulací. Souvisí s tím, že sjednocuje vypravěče a posluchače v přesvědčení, že ten blbec je vždycky někdo jiný než my. Což se hodí.

Však se taky autor tohoto výroku, Jan Werich, k tématu rád vracel. „Kde blb, tam nebezpečno,“ nabídl jednu lapidární formulaci. Jindy zase rozvedl, že „lučebním kamenem pro zjišťování pravosti daného blbce je humor: blbec skutečný nesnáší, když si někdo dělá z blbců legraci“. Tady se opět můžeme utvrdit, že my, kteří se smějeme, nejsme blbci.

Werich samozřejmě nebyl tak jednoduchý, mluvil i o boji s vlastní blbostí, ale citované výroky, jež ve veřejnosti skládají obraz milovaného vulgarizovaného „panwericha“, nenechávají na pochybách, jak oblíbený a ceněný tento styl uvažování je. Stojí na něm spousta oblíbených českých filmových a literárních děl, řada populárních herců je přímo spojena s nějakou replikou, jež buď kvalitu blbosti demonstruje, anebo ji šťavnatě komentuje (existuje někdo, kdo neumí doříct, „kdyby hloupost nadnášela…“?). Ale nejedná se jen o oblast profesionální zábavy. Tuto zálibu si nelze odmyslet od rétoriky prezidenta republiky. Výrazy „blbec“ a „idiot“ Miloš Zeman někdy opakuje s umanutým úšklebkem malého dítěte ve fázi objevování sprostých slov.

„Nedostatek informací“

Tato naše záliba nám nepřijde nijak zvláštní nebo volající po vysvětlení. Tak pro nás prostě vypadá dobrá legrace. A přitom je možné, že tomu tak docela není, že tento náš styl není univerzální, ale patří spíš k českým odlišujícím charakteristikám – podobně, jako je atypická převaha anální a fekální obraznosti v našich nadávkách. Člověk si to nepřipustí v případě televizního či prezidentského humoru, který by asi před světem do krve neobhajoval. Ale co když je s tím třeba konfrontován v případě něčeho, co považujeme za výstavní artikl? Takové filmy české nové vlny – dodnes je považujeme za bezpečnou volbu, máme-li uspořádat filmovou retrospektivu někde ve světě. V jedné filmové recenzi jsem ale narazil na to, jak se americký filmový kritik vysmívá tvrzení, že by Miloš Forman byl král satiry: „Pokud je Forman něčeho králem, pak únavných, přeplácaných literárních adaptací. Ale jeho rané filmy – nejznámější jsou Hoří, má panenko a Taking Off – byly těžkopádné pokusy o satiru a selhávají. (…) Satira, pokud má být k něčemu dobrá, je brutální a urážlivá. Dělá z publika spoluviníky, nedopřává nám jen smát se nedostatkům druhých, ale ukazuje i na naše nedostatky.“ Recenzentovi Forman zjevně nesedne, nicméně v podstatě neříká nic jiného, než že i na mamutí řetězové bouračce blbců jménem Hoří, má panenko je nápadné, že ti blbci nejsme my.

Defekt zábavy závislé na blbosti by měl být zřejmý. Blbost (hloupost, idiocie...) označuje, odborně řečeno, slabé kognitivní schopnosti a ty jsou do značné míry vrozené a nezměnitelné. Tělesně postiženým se (veřejně) nesmějeme, tak proč se nestydíme smát se duševně postiženým? Neznamená to vysmívat se charakterovému selhání, neúspěšnému souboji s vášněmi, něčemu, co můžeme ovlivnit. Znamená to smát se cizímu neštěstí, něčemu, za co dotyčný spíš nemůže, radovat se z toho, že někdo jiný v genetické loterii neměl štěstí, a my ano.

V takhle čisté podobě to jistě pořád neprovozujeme – anebo to tak nemyslíme. Modernější variantou je smát se neznalosti. Lidé, kteří nezastávají názor jako my, se nám jeví nápadně špatně informovaní – neumí pracovat se zdroji (koneckonců, když má příznivec bruselské integrace vysvětlit, proč část veřejnosti nepodporuje jeho plány, zpravidla odpoví, že „nemají dostatek informací“). V tom případě pak dál soustředíme pozornost třeba na to, jak nedokonalý je jejich pravopis. Můžeme plynule přejít k jeho kulturním zvyklostem a vyjádřit třeba jistotu, že určitě nosí ponožky v sandálech. Blbec nemusí být v pravém slova smyslu blbý, ale je nevzdělaný, nekulturní a neinformovaný (nemá ty informace a záliby co my).

Tady se nyní česká kultura oklikou setkává se západní. Tam v poslední době na levicovém mainstreamu vykvetl argumentační styl založený na nárokované intelektuální převaze. Charakterizují ho přívlastky jako třeba „smug“ (samolibě přezíravý) nebo „snark“ (sarkastický úšklebek). Začal být tak rozšířený, že si toho začali všímat i inteligentní levicoví kritici. „Je to způsob vedení politiky založený na přesvědčení, že život v Americe nedělí morální rozdíly nebo politické protiklady – ale neschopnost poloviny země pochopit, co je pro ně dobré,“ popsal to Emmett Rensin v časopise Vox.

Typický levicový aktivista či volič se obklopil proudem informací, jež ho ujišťují o tom, že lidé, kteří s ním nesouhlasí, nemají prostě odlišný názor, ale jsou zabednění, nejdou s dobou a nevědí, co je pro ně samé dobré. To není věc ideologie, stojí proti nim věda a fakta, pokud možno uspořádaná do přehledného grafu nebo memu sdíletelného na sociálních sítích. A není jim pomoci, protože za to nemohou. Jak dobře vědí příznivci kultury úšklebku, vědecké studie dokládají, že konzervativní lidé jsou dogmatičtější, méně otevření novým zkušenostem, uvažují jednodušeji, jsou náchylnější k předsudkům a méně informovaní než liberálové. Nejde s tím nic dělat, jedna studie dokonce tvrdí, že liberálové mají lepší amygdaly. A vzdělaní lidé vědí, jak jsou amygdaly důležité.

Dát najevo, že vím, je základní a postačující kvalifikací pro příslušnost k této kultuře. „Ti vědoucí vědí, že reforma policie, právo na potrat a odbory jsou důležité, ale nejdou dál. Důležité je signalizovat, že tyto věci víte. Důležité je vypálit směrem k těm, kteří nevědí, vtipy a linky na ty správné články. Dobrá fakta stačí. Kdokoli, kdo před nimi nekapituluje, je součástí problému a beznadějně uncool. Žádné přesvědčování, jen retweety. Obrátit oči v sloup, přidat plačící smajlík – a jdeme se dívat na drsné hlášky v talkshow Johna Olivera,“ charakterizuje ten přístup Rensin.

První rovina problému tohoto přístupu je, že řada „pouhých fakt“, o něž se opírá, prostě nejsou fakta. Řadu studií ukazujících, že konzervativci jsou hloupější než liberálové, lze interpretovat jinak anebo ukázat, že v mnoha případech to jsou prostě špatné studie. Pracují se zadáním, v němž je v podstatě zakódováno, že liberální názor rovná se lepší názor. Studie konstatující údajný dogmatismus konzervativců k tomu používá otázky související s náboženstvím. Když jiný tým vědců zkusil přidat do testu otázky související se životním prostředím, ukázalo se, že liberálové dokážou být úplně stejně dogmatičtí. U jedné studie, dovozující, že konzervativci jsou více „psychotičtí“, se dokonce ukázalo, že autoři omylem odpovědi testovaných subjektů zakódovali opačně – a pak to tři roky odmítali přiznat.

Internet a kultura přezíravosti dala vzniknout médiím nového typu, jejichž příkladem je ironií osudu právě citovaný Vox: tzv. vysvětlující žurnalistika, média specializující se na čistá fakta, která vám pomohou orientovat se v problematice dne. Vox má motto „Nejchytřejší myslitelé kladoucí ty nejtěžší otázky“ a jeho výhradně neideologické, na faktech založené texty (titulky typicky začínají slovy „Vše, co potřebujete vědět o...“) zpravidla dospívají k závěru, že politika Obamovy administrativy je ta jediná rozumná politika. Takto se prezentující médium si přímo koleduje o škodolibé vychytávaní chyb. Proslulým, ale zdaleka ne výjimečným se stalo tvrzení v článku „11 klíčových fakt k porozumění krize v Gaze“, že Gazu a Západní břeh spojuje most. Autorovo tvrzení, že Izrael na tomto (ve skutečnosti neexistujícím) mostě omezuje provoz, učinilo z této chyby legendární ukázku tendenčnosti a ignorantství v jednom.

Vox je produktem typických představitelů nastupující generace elit: mladých lidí se vzděláním z elitních univerzit, přesvědčených, že je toto vzdělání předurčuje k elitní roli. To, že je toto přesvědčení zaslepuje vůči vlastním nedostatkům – že nevědí, co všechno nevědí –, je jen částí problému. Jsou produkty systému, který se naplno rozjel po druhé světové válce a vešel ve známost jako meritokracie – společenská hierarchie založená na objektivně měřených kvalifikacích (jak už to bývá, autor tohoto termínu, britský sociolog Michael Young, ho myslel pejorativně). Kořeny má v reformách státního aparátu v různých evropských mocnostech v 19. století, ale do celých společností se rozšířil až po druhé světové válce, kdy se západní univerzity začaly proměňovat z přípravky víceméně dědičných elit na výrobny vysoce kvalifikovaných odborníků. Otevřely se širokým vrstvám a do té doby formálně či neformálně diskriminovaným skupinám, staly se nástrojem sociální mobility. O přijetí stále méně rozhodovalo, kdo jsou vaši rodiče, a stále více testy. To mělo vedle spousty pozitivních dopadů i některé problematické a jeden z nich souvisí s pojmem inteligence.

Inteligence (kognitivní schopnosti, měřené jako IQ) je jedním z nejožehavějších témat moderní meritokratické doby. Málokde se tak rozchází specializovaný vědecký konsensus s populárními představami, a to i relativně vzdělaných lidí. „Prosím vás, on ještě někdo testy IQ bere vážně?“ zní typická reakce na zmínku o IQ. Bere. Testy inteligence predikují velmi dobře úspěšnost v určitých činnostech a profesích. Kvalitní testy umějí odfiltrovat kulturní či vzdělanostní tendenčnost. Inteligence je do značné míry dědičná. Není shoda v tom, do jaké míry přesně, nicméně pokroky v molekulární genetice dědičnou komponentu potvrzují. A inteligence různých skupin (rasových, etnických, genderových) se liší. Toto všechno platí statisticky, mezi jednotlivci jsou velké rozdíly a variace uvnitř skupin jsou větší než variace mezi skupinami.

Pakliže jsou tyto celkem jednoduché poznatky často na veřejnosti potlačovány či překrucovány, má to dobrý důvod. Pro společnost založenou na myšlence rovnosti to představuje problém. A čím je meritokratičtější, tím větší.

V roce 1971 formuloval harvardský psycholog Richard Herrnstein následující sylogismus:

1. Jestliže jsou rozdíly v mentálních schopnostech zděděné a
2. jestliže jsou tyto schopnosti nezbytné k úspěchu a
3. jestliže prestiž a výdělek závisí na úspěchu,
4. pak společenské postavení (jež odráží výdělek a prestiž) bude v nějaké míře založeno na zděděných rozdílech mezi lidmi.

Americký novinář Mickey Kaus v roce 1992 v knize Konec rovnosti takto komentoval důsledky: „Existují dva vášnivě zastávané názory na Herrnsteinovu tezi. První zní, že se samozřejmě mýlí. Druhý, soukromě zastávaný mnohými z těch, kteří na veřejnosti zastávají ten první, zní, že má samozřejmě pravdu, ale jelikož by z uznání, že má pravdu, nevzešlo nic dobrého, měli bychom se tvářit, že se mýlí.“

Popírání vlivu IQ

Byť existují studie snažící se propočítat, kolik přesně vám jeden bod IQ navíc přidá na celoživotním výdělku, inteligence samozřejmě není všechno. Výchova, píle, charakter, sociální dovednosti, původ a štěstí jsou taky důležité. Ale společnost je dnes konstruovaná tak, že čím víc vliv IQ popíráme, tím větší roli hraje. Jedním z projevů je rostoucí tuhost stratifikace společnosti – lidé studují, pracují, bydlí a mluví čím dál tím víc jen s podobně vzdělanými (inteligentními) lidmi s podobnou životní zkušeností. S tím souvisí společenský vzestup lidského typu školometů či šprtů – lidí, kteří se chovají, jako by život byl jednou velkou vysokoškolskou zkouškou a převládajícím způsobem získávání znalostí byly učebnice.

Je už dnes obtížné si představit, že to někdy mohlo být jinak. Ale v předdemokratických dobách byly inteligence a vzdělanost jen relativně málo ceněné ve srovnání třeba s odvahou, ctižádostí, vybranými mravy a dalšími ctnostmi (samotné slovo ctnost se dnes nepoužívá, ctnost se nedá změřit). „Mezi dělnickou třídou se nenajde ani jeden chlapec z tisíce, který by se netěšil na den, kdy přestane chodit do školy. Chce dělat skutečnou práci, ne mrhat časem na směšné zbytečnosti jako dějepis nebo zeměpis. Dělnické třídě představa, že by člověk měl zůstat ve škole, dokud není skoro dospělý, přijde opovrženíhodná a nemužná. Ta představa, že velký osmnáctiletý kluk, který by už měl nosit domů rodičům každý týden výdělek, chodí do školy ve směšné uniformě, a ještě si nechá dát výprask rákoskou, když neudělá domácí úkol!“ To napsal George Orwell v roce 1937. Ještě dnes možná takoví lidé existují. Jenže tehdy lidé akceptovali, že existují společenské třídy a liší se. Dnes jsme naivní, máme sklon si myslet, že společnost je homogenní. Když nám dítě v reklamě nějaké charitativní organizace říká, že po ničem netouží víc, než aby mohlo chodit do školy, věříme tomu. Někteří snad opravdu věří i tomu, že integrace uprchlíků se vyřeší tím, že si v aplikaci na smartphonu přečtou německou ústavu přeloženou do arabštiny a školení o tom, jaké jsou v Německu přijatelné podoby sexuálního styku.

A myslíme si, že pokud někdo nemá stejné vzdělání jako my a nebere na vědomí poznatky, které jsou přece tak jasné, pak je to tím, že je blbý. Ne že by IQ rozhodovalo o všem a rozhodně není dědičné, ale… čím jiným by to mohlo být?

Obliba zesměšňování blbosti v Česku má asi specifické kořeny, jež nesouvisejí s nástupem meritokracie na Západě. Národní obrození bylo z velké části dílem chlapců z chudých rodin, pro něž bylo nejpřístupnější cestou k vyššímu statusu stát se knězem nebo učitelem. Národ, který vzešel z chudých poměrů, si zakládal na vnějších znacích vzdělání, tak jak se mu postupně stávalo dostupným. Odtud také to lpění na akademických titulech (všimněte si, že prezidentovi nejskalnější příznivci s oblibou říkají „inženýr Miloš Zeman“). Když Václav Černý psal o čecháčkovství, jako jedno ze synonym používal také „české podučitelství“. Úzkost z toho, že budeme přistiženi, že jsme nedovzdělaní a blbí, je v nás dost historicky zakořeněná. A v době, kdy začal točit Forman a Werich razil své bonmoty, jsme žili v systému, kde se dostávali nahoru ti nejvíce neskrupulózní, a pak ti hloupí. A protože politika byla zakázaná a byla povolena jediná ideologie, nebylo možné říct, že systém je špatný, ani ty nahoře vyměnit – bylo možné je jen označit za blbce.

Takže do éry, kdy politika v západním světě nabývá podoby signalizování intelektuální nadřazenosti, vstupujeme na nevyhnutelné srážky s blbci dobře připraveni.