„Lidem se nemají trpět hlouposti“

  - Foto: Shutterstock
„Lidem se nemají trpět hlouposti“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Že u nás slábne svoboda, to si čas od času říkáme už dlouho. Jak svoboda měřená tím, co paragrafy zákonů zakazují, tak i svoboda v myslích, ve společnosti – oceňování svobody jako aktivní, racionální postoj. A taková svoboda musí být, neboť ne každý jednotlivý projev či chování odlišné od našeho se nám jeví jako bezprostředně užitečné a sympatické.

Erik Best ve svém nedávném sloupku po právu upozorňuje, že „jen v pátek dala sněmovna zelenou třem novým omezením (zabavování zbraní ,nebezpečným‘ osobám bez soudního příkazu, vyšší pokuty za urážku úřední osoby a pravomoc policie rozpustit shromáždění)“. Ale celý trend pohybu svobody v posledních dekádách (na malém prostoru svého textu) vměstnává do vypravování, které je myslím zjednodušující.

Po konci studené války následovala vedle mírové dividendy taky dividenda svobody, říká. „Po 11. září ale okamžitě začali v ‚zemi svobody‘, jak se Spojeným státům někdy přezdívá, osobní svobody osekávat. V zemích střední a východní Evropy byl tento proces pomalejší, protože lidé měli v živé paměti represe minulého režimu. Díky vládě Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše se Česká republika konečně začíná v omezování osobních svobod na Spojené státy dotahovat, a možná je v některých ohledech i předčí.“

Vize růžového policejního státu

Je pravda, že po 11. září v USA rozbujel ohromný vnitrobezpečnostní aparát, který bohatě kompenzoval jisté zeštíhlení toho (mezi)národněbezpečnostního. Například jsou Američané vystavováni šikaně a stupiditě letištních kontrol, někteří jsou vystaveni povážlivé „Hlavě 22“, seznamu osob, jež se nepouštějí do letadla (je těžké se byť jen dozvědět, že na něm jste, natož se z něj dostat). Na druhou stranu jsou některá hypotetická omezení přefukována. Celé sledování komunikace, jemuž dal publicitu Edward Snowden, prakticky nebylo v praxi nikdy zneužito a dnes nad ním existuje v USA přísnější soudní kontrola než v některých evropských zemích. Co mi z vnějšku přijde v USA na pováženou, je expanze policejní praxe například při zabavování majetku – ale není to tím, že se o něm víc píše? Michael Brown, zastřelený ve Fergusonu, nebyl žádný milý mladík a nezvedal před smrtí ruce nad hlavu. Byla to účelově rozšířená lež, Brown naopak s policistou zápasil o zbraň. To potvrdilo vyšetřování federálního ministerstva spravedlnosti. To, co ovšem odhalilo o letité praxi policie ve Fergusonu, bylo taky otřesné, byť jiným způsobem. Policie byla městem fakticky používána a úkolována jako zdroj příjmů. Systém žil šikanózními předvoláními, pokutami za nedostavení se, pokutami za nezaplacení pokut atd. Věznice i pokladny byly plné. Ale souvislost s 11. zářím není zřejmá.

Atmosféra mezi libertariánsky naladěným publikem vedla taky až k tomu, že v době bombového útoku bratří Carnajevů na bostonský maraton sledovala část publika se zřetelnou nelibostí, jak dobře je bostonská policie vybavena a jak efektivním se ukázal zákaz vycházení. Byla to pomatenost toho druhu, jaká vedla v 80. letech ke zrodu „Reaganových demokratů“, voličů, kteří začali mít pocit, že jejich stará strana je spíš na straně zločinců než na jejich.

Na co si oproti tomu nikdo nemůže stěžovat, je postup svobod, jež lze nazvat hédonistickými. Pokud bude tažení za legalizaci marihuany, jež začalo referendem v Coloradu, postupovat podle trajektorie, jakou se prosadilo manželství homosexuálů, čeká ho rychlý vítězný konec. Není sexuálního projevu, který by se člověk, který chce patřit do dobré společnosti, odvážil kritizovat. Loni vyšel v jednom kanadském časopise široce diskutovaný článek popisující sexuální vztah člověka a koně. Byl empatický a, jak se v podobném kontextu s oblibou říká, „hlavně nesoudil“. Ty excesy, ze kterých se vaří titulky, že „Ameriku pobouřilo“ to a ono, se shánějí čím dál tím hůř. Naplňuje se koncept Jamese Poulose a jeho „růžového policejního státu“ – státu jako „cool rodiče“, kterému dovolíme velkou ingerenci v ekonomice a omezování různých svobod hospodářských a politických, jen když nám povolí sex, drogy a rokenrol. Takže tažení za legalizaci marihuany bizarně spadá vjedno s tažením za zákaz e-cigaret – protože ty nejsou cool. A pozdně noční televizní pořad, jakákoli hudba či nějaká ta oscarová show, která pečlivě hledí na korektnost všeho možného, se neobejde bez pořádné spršky „shit“ a „fuck“. Byla doba, kdy to byl laciný způsob, jak „nahonit“ dojem autenticity. Dnes už ani to ne, slova, jejichž původní význam je „hovno“ a „mrdat“, dávno ztratila veškerou tabuovou sílu. A při sledování letošní prezidentské kampaně se musíme ptát, zda se vize Bohumila Doležala, že jednou český premiér přivítá britskou královnu slovy „Nazdar, píčo“, naplní dříve u nás, anebo v Americe.

Nejvíc vadí nepochopitelné

U nás má trend omezování svobody myslím ještě méně společného s 11. zářím. Jde spíš o jakýsi pohyb kyvadla – lidem se svoboda líbila, ale pak se jim líbit přestávala. Stát, politici, nebo aspoň jejich většina, myslím nemají umanutý plán sešněrovat veřejný prostor v zájmu své moci. Spíš tak jako ve všem bezradně reagují na poptávku, jak se ji domnívají cítit. Ve veřejném prostoru to začalo, když nechal Paroubek zmlátit CzechTek. Před pár lety pak policie skokově změnila přístup ke growshopům, a to aniž by se změnila legislativa.

Mám podezření, že povědomí o represích minulého režimu pro většinu lidí hrálo a hraje malou roli. Je to spíš něco, co jsme si o sobě rádi navykli říkat, vůči sobě a ještě víc vůči světu. Podobně jako najdete v každém druhém článku o Německu připomenutí, že Němci jsou zvlášť citliví na ochranu osobních dat kvůli minulosti nacismu a Stasi. Kdyby měli skutečně ve dne v noci na paměti tuto lekci, asi by se tam nemohlo stát, že vláda Severního Porýní-Vestfálska hodlá trestně stíhat whistleblowery, kteří vynesli novinářům důkazy o tom, že vláda věděla, že se v Kolíně na silvestra znásilňovalo, a nařídila nezveřejňovat o tom informace.

V našich zeměpisných končinách myslím ze všeho nejvíc jde o polevení vůle ke svobodě, jež si žádá neustálou, vědomou, aktivní snahu, či přímo přemáhání. Když se přestaneme snažit, nenastává nutně aktivní represe, ale prostě samovolné poklesnutí do lenošky starých, zažitých struktur uvažování – mnohem starších než rok 1989 nebo 2001.

Pavel Švanda ve svých Pamětech esejisty popisuje kolegyně v podniku, kde pracoval, které se v listopadu 1989 postavily proti změnám: Nebyly to žádné komunistky, prostě „v jádře slušné a pracovité mladé paní s kulturním rozhledem průměrných televizních divaček... Ale ony měly dojem, že stát má dbát na pořádek a lidem se nemají trpět hlouposti.“

Česká soda by už dnes vůbec nešla natočit, říkáváme si. Proč? Kvůli spleti tlaků, které tehdy ještě nestačily zkonsolidovat své síly. Ale co by na ní přesně vadilo? Škoda Henlein? Zeman a Návrat idiota? Myslím, že víc než ty vtipy, jejichž adresa je jasná, by vadily ty nepochopitelné. Tak jako jistý nešťastník s akademickým titulem nemohl vydýchat Opráski sčeskí historje. Vždyť to ani není správně česky!

Součástí skutečné svobody je prostě ochota uvědoměle tolerovat jistou míru hloupostí. Lidé na ni mají právo a nikdy nevíme, jestli se náhodou neukáže, že mají pravdu.

13. května 2016