Čísla a statistiky narušují zažité představy o migraci

Po emocionální vlně přijde všední den

Čísla a statistiky narušují zažité představy o migraci
Po emocionální vlně přijde všední den

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Kde na to ti lidé berou? Tahle otázka je jednou z těch, jež člověka nad letošní migrační krizí napadají a zároveň ho hned hrozí pasovat na sobce bez špetky soucitu. Když jsem letos v dubnu při diskusním Salonu Týdeníku Echo o migraci položil s jistým ostychem tuto otázku, reakce přítomných expertů mě překvapila.

„Nemigrují nikdy chudí lidé,“ odpověděla ředitelka České mise Mezinárodní organizace pro migraci s výrazem, jaký nasazuje odborník, když uvádí na pravou míru široce sdílený omyl. A skutečně když začnete hledat, zjistíte, že pro experty je toto už nějaký ten rok samozřejmý poznatek. A co víc, platí nejen na úrovni jednotlivců, ale i celých zemí.

Nejchudší z nejchudších?

Současná migrační vlna z Afriky souvisí paradoxně s tím, že Afrika konečně začíná bohatnout. V odborné literatuře najdete grafy s křivkami znázorňujícími, od jakého HDP na hlavu začíná emigrace zesilovat a od jakého pak zase ustupovat. Přesná čísla je těžké uvést, pochopitelně nejsou pro každou zemi stejná. Roli hraje relativní bohatství vzhledem k cíli připadajícím v úvahu a spokojenost se společenskou situací v zemi. Studie z washingtonského Center for Global Development to formuluje takto: „Když začne chudá země bohatnout, míra emigrace roste, dokud země nedosáhne přibližně té úrovně bohatství jako dnešní Albánie či Arménie. Tento proces obvykle trvá několik desetiletí a teprve pak bohatství emigraci utlumí.“

Velkou roli navíc sehrává internet, mobilní telefon a sociální sítě. Ty se v rozvojových zemích rozšířily snadněji než dobré silnice nebo dobré úřady a školy. Pohled na evropskou realitu na obrazovce a zprávy od příbuzných činí myšlenku na odjezd neodolatelnou. Sociální sítě umožňují najít si trasu, zvolit cílovou zemi, porovnat ceny pašeráků a reference na ně anebo se bez nich úplně obejít. Razantně tak snižují náklady a rizika mobility. Ten pohyb nezačal až tehdy, když jsme ho my zaregistrovali jako krizi – od roku 2007 do roku 2012 se migrace ze subsaharské Afriky zdvojnásobila ze 663 tisíc na 1,5 milionu (polovina z toho zamířila jinam do Afriky). A to v době, kdy africká ekonomika začala vzbuzovat optimismus – kontinent, jenž byl druhdy synonymem ekonomické beznaděje, od počátku století zdvojnásobil tempo růstu, letos má růst o 5 procent.

Realita tedy hned v několika směrech kazí představy, o něž opíráme své morální postoje. Neutíkají ti nejchudší z nejchudších; utíkají ti bohatší, kteří si mohou dovolit zaplatit předem za cestu, a ti vzdělanější, kteří mají rozhled a ambice a mohou si dělat naději na to, že v cizině se jim povede o poznání líp. S nadsázkou by se dalo říct, že migrace je záležitost středních vrstev: nejchudší by rádi migrovali, ale nemají na to, nejbohatší by na to měli, ale tolik by nezískali. Ti mezi nimi vyrážejí.

Stejně tak neplatí, že by se dávali na pochod jen lidé ze zemí zmítaných pohromami. Lidé z takového Senegalu či Gambie jsou zastoupeni mezi migranty stejně jako uprchlíci z bojišť. Sýrie je zmítaná válkou, ale velká část Syřanů mířících do Evropy vyráží z uprchlických táborů zejména v Turecku. Jsou tedy formálně vzato na bezpečném místě a je tam o ně postaráno. Jenže tam nevidí žádnou budoucnost.

To nikoli snad obrací na hlavu, ale problematizuje dvě jistoty, o něž se opírá oficiální diskuse: že ti, kdo riskovali cestu k nám, si nejvíce zaslouží pomoc. A že podpora stabilizace a ekonomického rozvoje na místě je jediným trvalým řešením.

Poslední pomsta kolonialistů?

I mediální příběhy o uprchlících, kteří šťastně dorazili do Německa, oni i jejich děti se od první chvíle učí německy a svěřují se novinářům, že si nic nepřejí víc než pracovat, v sobě skrývají jeden morální stín. Upozorňuje na něj oxfordský ekonom Paul Collier, který se imigrací už dlouho zabývá, a je s podivem, že západní společnost, jinak náchylná k pocitům viny za to, jak dobře se nám daří, si ho nepřipouští častěji. A ten zní: připravujeme chudé země o to nejcennější, co mají – lidský kapitál. Američané si rádi pochvalují, že mají možnost prvního výběru ze světové nabídky talentů. Němci vidí v imigrantech lékaře a sestřičky, kteří se o ně postarají v jejich domovech důchodců. Chudé země investují vzácné zdroje do vzdělání, jak jim to experti Světové banky doporučují, aby pak příjemci tohoto vzdělání zmizeli a odešli za lepším. Je to jakási poslední pomsta bývalých kolonialistů. Když něco takového postihne západní zemi, mluví se o odlivu mozků a svolávají se konference na téma, jak to zastavit. Když je západní země příjemcem, pochvaluje si, jak je otevřená světu.

Collier proto doporučuje zřídit v uprchlických táborech za pomoci mezinárodního kapitálu podnikatelské zóny, jež by potom, až válka skončí, mohly expandovat do mateřské země. Pro evropské země dlouhodobě doporučuje například to, aby azyl byl dočasný a zahraniční studenti se po vystudování zase vraceli domů (a vlády v případě potřeby finančně postihovaly univerzity, které na to nebudou dohlížet). Jeho odsudek evropské reakce na uprchlickou krizi je drsný: „Lidé na lodích jsou důsledkem ostudné politiky, v jejímž rámci byla povinnost zachraňovat oddělena od neméně naléhavého morálního imperativu ‚neuvedeš v pokušení‘. EU nyní nabízí Syřanům perspektivu nebe (života v Německu), ale jen když nejdřív zaplatí podvodníkům a riskují život… Tato politika je tak nezodpovědná, že má morálně blíže k vražedné nedbalosti než k ctnosti zachraňování. Hrstku lidí obdaruje, tisíce zabije a miliony ignoruje.“

Vítáme všechny cestovatele

Současná krize je tedy způsobena tím, že na jedné straně existuje a bude existovat tlak lidí, kteří se dali do pohybu, a na druhé straně je beznadějně schizofrenní, rozpolcená politika vyspělých bohatých zemí. Ty si stanovily pro přijímání uprchlíků právní rámec, daný Mezinárodní úmluvou o právech uprchlíků a navazujícími dohodami. To je ale jen minimum. Vedle toho mají úzkou, avšak vlivnou vrstvu ideologů a aktivistů, kteří považují migraci za základní lidské právo a hranice za nelegitimní přežitek. Vzpomínáte na zprávu (psali jsme o ni i na Echo24.cz) o tom, že Česká republika patří mezi země, jimž se mají migranti vyhnout? Pochází z webu W2eu.info, jakéhosi cestovního průvodce pro migranty. „Vítáme všechny cestovatele na jejich obtížné cestě a přejeme všem šťastnou cestu – protože svoboda pohybu je právo každého!“ stojí v záhlaví. Obsahuje rady, jak vyzrát na policii, a kontakty na poradce a právníky. Právě dlouhodobé úsilí takových lidí je odpovědí na otázku, kde se vzalo v Afghánistánu či Senegalu tolik lidí, kteří si píšou na transparenty slogany o lidských právech.

Tito aktivisté mají ovšem nečekané spojence v nejvyšších patrech globální oligarchie. Ti v globálním pohybu vidí zdroj levných pracovních sil. Také tato vlna dorazila i k nám, Svaz průmyslu a Hospodářská komora sní o syrských svářečích. Chovají se úplně stejně nezodpovědně jako jejich západoevropští předchůdci před padesáti lety, kdy začalo organizované lákání gasterbeiterů do Evropy. Zprávy západoevropských think-tanků, jež se v posledních týdnech vyrojily, se snaží dát tomuto prostému toužení intelektuální háv. Výmluvný je název jedné z nich od bruselského think-tanku Breugel – Skutečná imigrační kapacita Evropy. Státy jsou ale živoucí lidská společenství, nikoli výrobní jednotky s měřitelnou kapacitou. Krize volající po solidaritě probudila technokratickou fantazii, jež plodí představy o „kapacitě“ a redistribuci lidí podle kvót, aniž by těm expertům docházelo, že nevyvolávají ducha solidarity, ale spíš Adolfa Eichmanna. Je jim třeba připomenout slova švýcarského spisovatele Maxe Frische z roku 1965: „Žádali jsme pracovní síly, ale dostali jsme lidi.“

Za vzorového mluvčího syntetizujícího aktivistický i plutokratický proud uvažování lze považovat Petera Sutherlanda. Současný zvláštní představitel OSN pro migraci v roce 2012 prohlásil, že evropské národy si stále ještě „pěstují svou homogenitu a odlišnost od ostatních“ a „EU by se měla snažit ji co nejvíce podkopat“. Bývalý irský eurokomisař a šéf WTO byl mimo jiné manažerem Goldman Sachs a členem skupiny Bilderberg – ty konspirační story bojovníků proti Novému světovému řádu se prakticky píšou samy.

Cukr a bič nahradil multikulturalismus

Tomu, že by přistěhovalci mohli spasit evropské důchodové systémy a ekonomiku, nenasvědčuje vůbec nic. To by totiž museli pracovat. Eurostat k tomu má úhledné tabulky. Ukazují souhrnnou „míru aktivity“ – procento lidí participujících na pracovním trhu. Ta je u občanů EU 76,5 procenta, u přistěhovalců ze zemí mimo EU 71,4 procenta. Tento celkem malý rozdíl ovšem maskuje velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, přičemž téměř u všech zemí s dlouhodobou imigrací „západoevropského“ typu je tento rozdíl větší. Belgie: 74 vs. 56,8 procenta. Dánsko: 81 vs. 67,3 procenta. Německo: 82,7 vs. 66,8 procenta. Francie: 77,5 vs. 64,8 procenta. Švédsko: 86,7 vs. 70,4 procenta. Jak se mohou tak lišit od průměru? Vyrovnávají ho země jako my (77,7 vs. 84,8 procenta), jejichž typickými cizinci jsou Ukrajinci dovezení agenturami do montoven. Podrobnější pohled na čísla vzbuzuje ještě víc pesimismu. „Osmačtyřicet procent imigrantů v produktivním věku nepracuje,“ popisuje situaci ve Švédsku ekonom Tino Sanandaji. „I po patnácti letech jejich míra zaměstnanosti dosahuje jen 60 procent. Dvaačtyřicet procent dlouhodobě nezaměstnaných jsou imigranti. Osmapadesát procent celkové hodnoty sociálních dávek je vypláceno imigrantům. Pětačtyřicet procent dětí se slabými výsledky ve školních testech jsou děti imigrantů. Přistěhovalci vydělávají v průměru necelých čtyřicet procent výdělku Švédů. Od roku 1980 zaznamenalo Švédsko největší nárůst nerovnosti mezi zeměmi OECD.“ Sanandaji je sám imigrant – Kurd narozený v Íránu, který se do Švédska přistěhoval v deseti letech –, ale varuje, že takhle to nejde dál. Mimochodem, to, že imigranti sami patří ke kritikům současné imigrační vlny, není nic výjimečného ani nepochopitelného. Hlavně ta většina z nich, která nemá diplom z University of Chicago jako Sanandaji. I ekonomové, kteří umějí vyčarovat statistiky, podle nichž imigrace ekonomice celkově prospívá, uznávají, že škodí domorodcům v nejnižších patrech ekonomiky – a imigranti bývají mezi nimi.

Co by se muselo stát, aby radostné vize ekonomů měly šanci na uskutečnění? Museli by se, obrazně řečeno, z přistěhovalců stát Švédi. A to je nemožné ze dvou důvodů: zaprvé na to dnešní západní společnosti nemají ideologii a žaludek. Ve Spojených státech, typické přistěhovalecké zemi, býval „tavící tyglík“ národů docela drsná záležitost. Společenský tlak na asimilaci byl velký – jak cukrem jazykových a jiných kurzů a asimilujícího školství, tak bičem posměšků, předsudků i neformální diskriminace vůči těm, kdo neuměli anglicky a projevovali se jinak. Ta éra skončila. Vytlačil ji multikulturalismus, který nechce vidět, že kultura nejsou jen kroje, ale i vztah k zákonu, rodinné vzorce, vzorce chování na veřejnosti, jiný výklad morálních pojmů.

Druhý důvod jsou samotná čísla. Známý americký ekonom pracovních trhů George Borjas to formuluje jako pochybnost, zda „to, co činilo pracující ve vyspělých zemích produktivnějšími, zůstane zachováno i po přílivu milionů přistěhovalců“. Anebo jinak, ve formulaci komentátora Roberta VerBruggena: „V jakém momentě začne imigrace likvidovat svůj smysl tím, že na novém místě znovuvytvoří právě ty problémy, kvůli nimž imigranti utekli?“ V západoevropských zemích žije okolo dvanácti procent lidí narozených v cizině. Někde ta hranice je a zkušenost posledních let přímo křičí, že jí bylo dosaženo.

Západoevropané to ve skutečnosti vědí velmi dobře a navzdory tomu, že u nás přistěhovalecké komunity tohoto typu nemáme, to velmi dobře víme i my. Jedním z nejlepších důkazů skutečného postoje k imigraci je totiž nevole vůči rozšíření EU. To už jsme zapomněli, že nám většina států Unie hned po našem vstupu uzavřela pracovní trhy až do roku 2011? Zapomněli jsme, že když porážky referend o euroústavě vyděsily evropské elity, jedním z kroků, kterými reagovaly, byl signál, že další rozšiřování Unie se zpomaluje, ne-li zastavuje? V posledních letech se nestalo nic, z čeho by vyplývalo, že se evropské společnosti v tomto ohledu změnily. Po vzedmutí emocionální vlny, kdy se po pár dní Němci a pár ostatních dojímali nad vlastní velkodušností, gratulovali si k morální převaze nad východoevropskými polofašisty a fotili si selfíčka s uprchlíky, přijde všední den. Všechny dávno známé problémy se vrátí, jen daleko horší.