Před rokem se mluvilo o tom, že americké politické strany čeká místo prezidentských primárek korunovace. A výběr mezi dynastií Clintonů a Bushů nenaplňoval mnohé Američany nadšením. Rok ukázal, že korunovace se vskutku nekoná. A to nejen na republikánské straně, kde se Jeb Bush totálně minul s poptávkou a informační prostor opanoval Donald Trump. Něco podobného v méně seizmické verzi se odehrává i na levici.

Již v roce 2014 Hillary Clintonová i Jeb Bush věnovali velké úsilí tomu, aby se stali tzv. prohibitivními favority. Přesvědčit kolegy, aby na souboj o Bílý dům raději ani nepomýšleli, má velký význam – favoritovi to v primárkách ušetří spoustu peněz, námahy a hlavně mu to umožní vyhnout se ideologickému extremismu, který je někdy mezi straníky nutný, ale před umírněným publikem ve skutečných volbách se pak musí zapírat. Se jmény postupně se zmenšujícího počtu lidí, kteří s Clintonovou stanuli na debatních pódiích, si nemusíme zatěžovat paměť. Až na jedno – senátora Bernieho Sanderse. V celostátních průzkumech mezi demokraty je za Hillary o 10 až 12 procent, a co je důležitější, v Iowě a New Hampshiru, kde se konají první primárky, je s údajně prohibitivní favoritkou vyrovnaný či vede.

Socialista z Vermontu

Sanders je outsider, že snad ani větší outsider být nemůže. Jeho outsiderská kongresová kariéra je možná jen díky federaci a většinovému volebnímu systému. Vermont, stát na severozápadě Spojených států v oblasti, jíž se říká Nová Anglie, je tak malý (600 000 obyvatel), že ho v dolní komoře Kongresu zastupuje jediný reprezentant. V roce 1990 se jím stal Bernie Sanders a od té doby neprohrál volby; v roce 2007 „povýšil“ do Senátu. Vermont je venkovský hornatý stát; je tam nejlepší lyžovačka na východním pobřeží USA. Vybral si ho za svůj domov v americkém exilu Alexandr Solženicyn – mohl tam být hluboko v srdci přírody, a zároveň tam stále žila reálná lokální demokracie, kterou na rozdíl od americké masové kultury ruský spisovatel nikdy nepřestal obdivovat. Je to příjemné místo k životu nejen pro rančery. Komentátor David Brooks v roce 2000 vydal knihu Bobos v ráji o generaci, která slučovala alternativní životní hodnoty s úspěchem v kapitalistické ekonomice, vybral si za příklad „laté města“, kde hippíci v tričkách a s culíky zakládají startupy, právě Burlington, největší město Vermontu. Starostou čtyřicetitisícového města byl od roku 1981 do roku 1989 právě Bernie Sanders. Jeden z mála starostů a po desítkách let jediný člen Kongresu, který není ani republikán, ani demokrat, ale samozvaný socialista.

Bernie Sanders je typ homo politicus, jací byli typičtí pro 20. století, pro jeho šedesátá, ale možná ještě spíš třicátá léta.

Ačkoli v Americe nikdy nezapustila kořeny sociální demokracie evropského typu – američtí levičáci si říkají liberálové či progresivisté –, socialistická tradice tam nebyla bezvýznamná. Socialista Eugene Debs získal v prezidentských volbách v roce 1912 šest procent, v roce 1924 progresivista s podporou socialistů Robert M. LaFollette získal 17 procent, v roce 1932 skončil socialista Norman Thomas třetí, přičemž jeho vliv převyšoval tři procenta, jež získal. Americký socialismu byl ovšem jiný než evropský. Jeho proponenti znali Marxe, ale nikdy úplně nezavrhli americké ideály. Příslib „Bohem daných práv“ na život, svobodu a hledání štěstí a republikánská forma vlády pro ně nebyla v rozporu s důstojností pracujícího člověka a částečným společenským vlastnictvím výrobních prostředků. Odbory či třeba pacifistická a náboženská hnutí pro ně byla nosnější společenskou platformou než profesionální avantgarda proletariátu. Jejich pohled byl vždy víc individualistický a méně třídní než v Evropě. Komunisty považovali za nebezpečný, neamerický element a sváděli s ním tvrdé boje. Socialismus měl svou ideologickou komponentu a velké plány, ale konkrétní boje za zlepšení postavení pracujících byly vždy důležitější. Americký socialista je podtypem amerického radikála, což je lidský typ starý jako USA samotné. Totéž se opakovalo v 60. letech, kdy mladé Američany táhl k progresivním myšlenkám boj za občanská práva černochů. Radikální hnutí v Americe vlastně nikdy neusilovala o revoluci a diktaturu proletariátu – to, co mělo třeba prvky socialismu, pro ně bylo korekcí či opožděným naplněním příslibu amerického snu.

Žid z Brooklynu

Jako mnoho takových radikálů je Sanders brooklynský Žid z chudé rodiny s ruskými kořeny. Narodil se v roce 1941, vystudoval politologii a psychologii na Chicagské univerzitě a od mládí byl jeho životem politický aktivismus. V roce 1968 se odstěhoval do Vermontu, kam se tehdy stěhovalo hodně radikální mládeže za levným a svobodným životem. Sanders ale nekouřil marihuanu, neposlouchal psychedelický rock (prý spíš country) ani nebyl stavěný pro ekologické zemědělství. Jeho životem byl aktivismus, „politické organizování“, jak se v Americe říká, boj za konkrétní věci pro konkrétní lidi – lepší péče o matky s dětmi, sociální bydlení... cokoli, co mu umožňovalo jezdit po státě v otlučeném volkswagenu a vnutit se, kamkoli ho pustili, se svými proslovy a letáky. Pak i kandidoval (opakovaně a neúspěšně) do různých funkcí za místní radikálně levicovou organizaci nazývající se Liberty Union Party. Život pro něj byl veřejný život – sám žil tu v opuštěné stodole, tu v podnájmu, kde se občas uchyloval ke kradení elektřiny, až ho vystěhovali. Nějaký čas pobíral podporu v nezaměstnanosti, což by znamenalo, že nějaký čas předtím pracoval – ale nikdo si dnes nemůže vzpomenout, jaké zaměstnání to bylo. Neúspěšně se snažil vydělávat si truhlařinou. Natáčel dokumentární filmy o hrdinech socialistického hnutí a snažil se je prodávat do škol a protlačit do místní veřejnoprávní televize.

Je těžké najít pro takový typ obdobu v Česku. Trockističtí disidenti moc blízko k dělnické třídě neměli. Ransdorf byl fanatik ideologie a mluvení, a Sanders se taky nikdy neochomýtal v blízkosti padělatelů obrazů či švýcarských bank. Aktivisté typu Nesehnutých by se možná tak viděli, ale Sanders byl samotář a víc se věnoval „organizování“ lidí než boji s úřady. I v Americe je to mizející typ, zastíněný mnohem radikálnější levicí, jež vyrostla v 60. letech. Ať už to byli antiameričtí militanti z Weather Underground, s nimiž Sanders neměl nic společného, anebo později akademická levice.

Americká kritička Camille Pagliaová o tom říká: „Bernie Sanders má autentický, empatický hlas radikála z 60. let… Jeho typ aktivismu je pokračovatelem hnutí za odborovou organizovanost ve 30. letech, kdy organizátoři, často newyorští židovští radikálové, jezdili pomáhat horníkům v Apalačských horách bránit se před gangstery najatými majiteli. Z té drsné doby pochází řada slavných folkových písní… Na univerzitě v 60. letech jsem poznala, jak vypadají opravdoví radikálové… Byli avantgardní, dělali experimentální divadlo a znali abstraktní expresionismus. Často byli děti rodičů přeživších holocaust, takže měli silné vědomí historie. A mluvili velmi zpříma, dělnickým jazykem. Proto jsem v 90. letech říkala, že akademičtí levičáci jsou naprostí podvodníci – sedí a aplikují na texty Foucaulta a myslí si, že to je levice. Není! Je to upjaté, samolibé buržoazní salonní levičáctví. Opravdoví radikálové v 60. letech málokdy studovali postgraduál a nikdy se z nich nestávali prestižní profesoři sociálních věd s tučnými platy a benefity… Přední akademičtí levičáci jsou strašní podvodníci – naučili se pohybovat v systému a odcházejí do důchodu jako milionáři!“

Favorit střelecké asociace

Sanders milionář není, ale od roku 1981 aspoň pobírá pravidelný plat. Tehdy kandidoval na starostu Burlingtonu, kde míval při svých dosavadních pokusech nejlepší výsledky, a zvítězil o deset hlasů. A jeho starostování bylo nepochybně úspěšné. A taky překvapivé.

Sanders sice věnoval rétorickou pozornost socialismu v Latinské Americe (kritice Reaganovy zahraniční politiky), ale v Burlingtonu socialismus nezavedl. Podnikl kroky proti, jak bychom my řekli, klientelismu a ušetřené peníze nerozházel. Ani příliš nezvyšoval daně, takže si udělal víc spojenců mezi republikány než mezi starou gardou demokratů. Zlepšil služby a taky přitahoval investory. S některými místními oligarchy vedl boje, z jiných si ale udělal spojence. A nikdo nezpochybňoval jeho nasazení, kontakt s voliči a péči o ně. Na tom stála i jeho pozdější kongresová kariéra a stojí na tom i kariéry leckterých bizarnějších politiků v zemích s většinovým systémem, u nichž si člověk z dálky láme hlavu, jak je někdo může volit. Odpověď zní: služby voličům. Promptně se postarat o každého voliče, který si přišel postěžovat, že mu nepřišel z Washingtonu důchod, není pravicové ani levicové.

Sanders se taky mlčky naučil využívat pravidla politické hry. Když přijeli míroví aktivisté blokovat továrnu, kde se vyráběly zbraně na export pro latinskoamerické režimy, podpory starosty se nedočkali. Postavil se na stranu odborů a podpořil policii při zásahu proti protestujícím – boj proti útlaku ve Střední Americe byl důležitý, ale ne tak jako pracovní místa v Burlingtonu.

Mít pušku a chodit střílet patří k životu ve Vermontu. V roce 1990, kdy se Sanders rozhodl kandidovat do Kongresu, byl tehdejším vermontským kongresmanem jistý republikán. Spolehlivě hlasoval proti všem snahám o regulaci střelných zbraní, ale ve stanovisku k jednomu návrhu, zřejmě pod tlakem jakési tehdejší masové střelby, couvl. To rozčílilo vlivnou střeleckou asociaci National Rifle Association (NRA), její šéf napsal tamním příznivcům, že Sanders, který se do regulace zbraní nepletl, „je pro vermontské sportovce čestnější volbou“, a NRA nalila do porážky nepevného republikána peníze. Tak se stalo, že socialista Sanders byl zvolen díky podpoře NRA, jež v očích americké levice zaujímá místo někde vedle Ku-klux-klanu. Podobné paradoxy (jež jsou ovšem ve skutečnosti podstatou politiky) jako by nikdy nepronikly do veřejného Sandersova uvažování. Ve svých postojích zůstává stále stejným utopistou.

V Kongresu ovšem Sanders výraznou stopu nezanechal. Hlasoval s demokraty, ale zůstával hrdým outsiderem, jehož návrhy zákonů a dodatky byly konstruovány jako gesta, nikoli aby prošly. Dál hlasoval proti extrémnějším návrhům na regulaci zbraní. Mimochodem, v roce 1998 i později řečnil proti rozšíření NATO, ale do toho dolní komora neměla co mluvit.

Vzpoura proti establishmentu

Na jaře 2015 usoudil, že nadešla jeho chvíle. Zůstával stále stejný, ale změnila se doba. „Bohatí bohatnou, chudí chudnou a velká většina mezi nimi se má stále hůř… situace se zhoršuje… To je palčivé a fundamentální téma této kampaně,“ hlásal jeho leták při jedné z jeho donkichotských volebních kampaní v roce 1974. S v podstatě stejným projevem vstoupil do prezidentské kampaně v roce 2015. Střední třída je decimovaná, bankéři a „jedno procento jednoho procenta“ nejbohatších Američanů bohatne. Všichni Američané musí mít nárok na státní zdravotní péči a čtyři roky vysokoškolského vzdělání zdarma a minimální mzdu 15 dolarů na hodinu. To nikdy nedovolí síly partikulárních zájmů financujících americkou politiku. Musíme proto změnit způsob financování kampaní. A toho dosáhneme jen novou politickou revolucí. Tolik ve zkratce Sandersova platforma.

A stalo se něco, co nikdo neočekával – na Sandersovy mítinky začaly chodit davy lidí, hlavně mladých. V srpnu přišlo na jeho mítink v Los Angeles 27 tisíc lidí. To je víc než na senzační Obamovu kampaň v roce 2008. A je to také víc než na prohibitivní favoritku Hillary – její rekord byl v té době 5500 lidí. I peníze na kampaň se Sandersovi daří získávat.

Demokraté tak mají svou verzi vzpoury proti establishmentu, která se zdá popírat zákony politické gravitace. Zatímco Hillary se snaží být lidská a vtipná s úporností, z níž je člověku trapně, Sanders nenechává nakukovat reportéry do soukromí, nepracuje na vytváření dojmu, že na jeho životě je něco nesmírně zajímavého. Pronáší burácivým hlasem svůj projev bez větších variací. Má všeho všudy čtyři nepadnoucí obleky a výběru kravat nevěnuje pozornost. Hillary vystavuje na odiv svou zkušenost a pragmatičnost – řeči jsou hezké, ale já vím, jak prosadit to, co je reálné, jako by říkala. A obklopuje se na pódiu respektovanými osobnostmi ze světa občanských práv, ženských práv, odborů a kdečeho dalšího. Jenže převzala sice Obamovy kampaňové profesionály a jejich big data technologie, ale Obamovy fanoušky převzal Sanders. Pro část mladých, a nejen jich, je to všechno establishment. A establishment – byť si pod ním příznivci Donalda Trumpa i Bernieho Sanderse představují trochu něco jiného – je dnes sprosté slovo. Kam to dotáhl ten establishment? ptají se s despektem. Staré zásady a staré ostruhy jako by letos nic nevážily – včetně ostruh z boje proti republikánům, protože pro Sanderse nejsou problém republikáni, ale zkorumpovaný politický systém, který je potřeba všelidovým nadšením očistit. Nic nepomáhá, když i liberální komentátoři vysvětlují, že velikost bank není problém a jejich rozbití není řešení. Nic nepomáhá, když vysvětlují, že inflace školného má složité příčiny, jež se neodstraní tím, že budou univerzity zadarmo. Nic nepomáhá, když je upozorníte, že v mnoha evropských zemích, na něž se Sanders odvolává, studuje na univerzitách menší část generace než v USA. Nic nepomáhá, když Hillary tvrdí, že její návrhy na reformu školství či bankovnictví jsou kredibilnější. Jakou máte kredibilitu vy, která jste si nechávala platit za projevy pro Goldman Sachs 200 000 dolarů? ptají se jí Bernieho fanoušci.

Experti kroutí hlavou, že Sanders je nevolitelný. Poukazují například na to, že slovo socialismus je v americkém politickém diskursu toxické – jen tři z deseti Američanů se k němu staví pozitivně, zatímco 61 procent negativně. A že podle Gallupu by 50 procent lidí nikdy nevolilo za prezidenta socialistu (to je víc než ateistu – 40 procent – nebo muslima – 38 procent). Jenže ty průzkumy jednak mají zajímavé nuance – socialismus je třeba daleko méně tabu u nejmladší generace – a hlavně: kdo dnes může říci, co zaručeně platí? Donald Trump hlásá názory, které by podle týchž hodnotových průzkumů žádný konzervativec hodný toho jména teoreticky neměl tolerovat.

Sanders má jednu slabinu – slabou podporu mezi příslušníky rasových menšin, ti zůstávají věrní Hillary. Jenže první primárky se shodou okolností odehrávají ve velmi „bílých“ státech – v New Hampshiru žije jen 1,5 procenta černochů (celoamerický průměr je 13 procent), v Iowě je to podobné. Pokud v nich Sanders zvítězí, je mýtus o nevyhnutelnosti Hillary Clintonové na střepy a souboj o nominaci dostane úplně jinou dynamiku.

Samozřejmě nelze dělat závěry dřív, než byl vhozen jediný hlas. Ale že elity přes celou šíři amerického politického spektra zírají, co jim to vyrostlo pod rukama, je jasné už teď.