Miloš Zeman se podivil, proč jsou peníze pro cizí uprchlíky, ale ne pro „naše“ Klokánky. Fond ohrožených dětí, provozovatel Klokánků, jistě vykonal mnoho dobrého a sehrál pozitivní roli zejména v 90. letech, kdy zakladatelka Marie Vodičková s vervou narušila zaběhaný komunistický systém velkých neosobních dětských domovů, kde děti vyrůstaly izolované a víceméně odsouzené k nesamostatné, smutné existenci. Klokánky, menší „zařízení rodinného typu“, kde se o děti staraly hodné „tety“, představovaly humánnější alternativu.

Jenže i stát začal postupem času uvažovat jinak, humánněji a Klokánky se hlavně po novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí z roku 2013 začaly ocitat na štíru s právním řádem i s tím, kam péče o nezaopatřené děti dospěla.

Kojenecké ústavy a dětské domovy spadají pod ministerstvo školství. Do této sféry ale Vodičková nikdy nepatřila – pokud by její Klokánky byly jen trochu specifickým dětským domovem, neměly by tu auru jinakosti a rodinnosti, která se tak osvědčovala u sponzorů. To, co Klokánky dělají, se musí vtěsnat do rámce zařízení, která reguluje ministerstvo práce a sociálních věcí a říká jim „zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc“ (ZDVOP). Těm ovšem zákon přisuzuje trochu jinou roli – mají se o děti, které se ocitly bez péče, v nouzi či v nebezpečí, starat dočasně. Úlohou těchto zařízení „není vyhodnocování potřeb dítěte, snaha o řešení životní situace dítěte a jeho rodiny ani nalézání či zajišťování ,náhradní rodiny‘ v jakékoli podobě“, uvádí se v metodickém pokynu MPSV. To ovšem neodpovídá expanzivnímu pojetí Vodičkové.

Je doloženo, že do „vyhodnocování potřeb dítěte“ a „řešení jejich životní situace“ se pouštěla dost vehementně. V roce 2008 dostal FOD pokutu, že zařídil tři ilegální adopce. V jednom případě zájemci obešli běžné komplikované procesy vedoucí k adopci tím, že se adoptující otec nechal falešně zapsat do matriky jako otec dítěte. V dalším případě pak došlo přesně k tomu, kvůli čemu jsou adopce tak komplikované: matka se nějaký čas po porodu rozmyslela, že by si dítě chtěla nechat, ale bylo už pozdě. Podle zákona má mít matka šestitýdenní lhůtu, kdy si rozhodnutí o vzdání se dítěte může rozmyslet. Ale fond umožnil novým rodičům odnést si dítě hned týden po porodu. A mezitím, co matka změnila názor, už o adopci rozhodl soud. Podle lidí z oboru byly tyto případy jen špičkou ledovce. „Bylo zjištěno, že výběr žadatelů o osvojení a seznámení s osobami poskytujícími dítě k osvojení je, kromě výše uvedených případů, běžnou praxí FOD,“ stálo v kontrolní zprávě. Lidé z oboru také mluví o tom, co se kontrolami těžko zjišťuje: adopce nebyly zadarmo. Protislužba nemusela být jen finanční, mohlo jít o hmotné sponzorské dary anebo třeba pomoc publicitou. V té byla Vodičková vždy zdatná a ta je koneckonců i příčinou toho, že Klokánky dostávaly léta speciální státní dotaci jen pro ně a že se jich dnes zastává populista na Hradě.

O co lepší byla Vodičková propagandistka, o to horší byla manažerka. Ministryně práce Michaela Marksová-Tominová napsala ještě dřív, než se stala ministryní, konkrétně v roce 2008, na svém blogu: „Klokánkům došly peníze, a tak jim ministerstvo práce a sociálních věcí dalo 15 milionů korun. Podobnou částku formou mimořádné dotace dostává FOD od ministerstva již několikátý rok po sobě, bez ohledu na to, zda vládnou modří, či oranžoví. (…) FOD vždy plně využíval a využívá řádné dotace vypsané z MPSV a obvykle touto cestou obdržel maximální možnou podporu. Opakovaná díra v rozpočtu ve výši závratných 15 milionů korun mi proto připadá naprosto neuvěřitelná. Nemohu se zbavit dojmu, že v řízení organizace musí být něco špatně: buď jsou opravdu hloupí, anebo prostě drze spoléhají na to, že potřebné peníze ze státu vždycky nějak vydolují.“

Za sedm let se manažerské řízení Klokánků zjevně nezlepšilo, dluží, kam se podívají. Dnes jsou na tom tak trochu jako Řecko – dožadují se 30 milionů od státu i proto, aby mohly zaplatit témuž státu dlužné sociální a zdravotní pojištění za zaměstnance. Jiné neziskové organizace musejí nejprve prokázat, že nedluží na sociálním a zdravotním pojištění, aby se vůbec mohly o dotace ucházet. Důvody, proč FOD u Marksové-Tominové narazil, jsou zcela pochopitelné.

Pracovníci Klokánků jsou špatně placeni (pokud vůbec), panuje v nich velká fluktuace. To není zárukou vysoké kvality péče. Pak dojde k takovým epizodám, jako když v brněnském Klokánku ubytovali Barboru Škrlovou vydávající se za třináctiletou Aničku.

Letitá neschopnost hospodařit a dostávat základním právním nárokům vyústily v to, že Vodičková letos z čela FOD odešla. Současná situace tedy možná je vůči novému vedení (a řadě lidí, kteří v Klokáncích pracují podle svého nejlepšího vědomí a svědomí) nefér. Ale je tu řada jiných organizací pečujících o ohrožené děti. Dělají svou práci dobře, nesnaží se sabotovat legislativní změny a neorganizují si nátlak z nejvyšších míst. Není důvod, proč by Fond ohrožených dětí měl mít před nimi přednost.