Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Hrdina nevypadá jako Limonádový Joe

Další vlna debat, diskusí a polemik o bratrech Mašínech, nejvýraznějších představitelích ozbrojeného odporu během tzv. třetího odboje, se zvedla po premiéře filmu Bratři a také v souvislosti s úvahami, zda nový prezident vyznamená odbojovou dvojici (žije již jen Josef, Ctirad zemřel v roce 2011): ocenění obdržela nakonec jen sestra Zdena. V sérii různých debat je ta naše snad poněkud jiná zvláštní sestavou účastníků (Krystyna Krauze, Mirek Topolánek, Ondřej Vaculík, Martin Vadas, Petr Stančík) a také otevřeností, s jakou se o věci vyjadřují a o ní přemýšlejí.

Nová písnička Beatles v temnotách světa

V temnotě, do níž se náš svět noří z důvodů kalendářních (je listopad) i jaksi historických (nevypadá to s ním moc dobře), zablikala zpráva, že Beatles mají novou písničku. Jmenuje se Now and Then a je to prý definitivně písnička poslední, další už opravdu nebude. Ale kdo v to po více než padesáti letech od rozpadu doufal? Zpívá na ní John Lennon, který je přes čtyřicet let po smrti, sólo na kytaru má George Harrison, který je mrtvý dvacet let, zbytek obstarali Paul a Ringo. Ti žijí. A umělá inteligence, což je pátý člen Beatles. O jejím skupenství panují nejasnosti.

Lví výstup na Bílou horu

Víte, že tady se za první republiky konaly slavnostní vojenské přehlídky? Masaryk tady jezdil na koni, ne na Václavském náměstí nebo na Letné, ale tady na něm jezdil! Tady, kousek od Bílé hory, to bylo velmi symbolické. Všechno je to tady vlastně symbolické, řekl Petr Pithart, když jsme v autě míjeli pláň podél obory u letohrádku Hvězda. Ani jeden z nás neřídil, vezl nás přítel Daniel a zorganizoval to Jan Vít, který navrhoval, že by tam tedy mohla být jeho jezdecká socha, Masarykova, nikoli Pithartova, i když i to by přicházelo do úvahy. Cílem naší podzimní výpravy byla Bílá hora. Velmi symbolické místo.

Evropská levice, ochotní přitápěči pod kotly

Nové je, že bojové linie už nevedou jenom písečnými cestami Blízkého východu, ale jsou namalovány na náměstích a ulicích evropských měst. Kde se to zase tady vzalo? Jak to, že tady v Evropě opět máme antisemitismus? A to antisemitismus ne někde ve skrytu temných doupat, ale na náměstích, při mnohatisícových manifestacích, na fotbalových stadionech, ve výzvách na sociálních sítích, kde se to maskuje útlocitnými výlevy nad utrpením nevinných Palestinců, kteří jsou oběťmi židovského útlaku, bezohlednosti, ba vraždění. Volají Svobodná Palestina! a myslí tím konec Izraele.

Jezuita Balbín pro naši dobu

Bohuslav Balbín (1621–1688) je postava, na níž je v obecném povědomí nejznámější ulice na Vinohradech a pak snad ještě, že to byl jezuita a měl nějaké problémy pro své vlastenectví, přičemž nad tím visí ta záhada, jak mohl být zároveň jezuita i vlastenec. Trochu znalejší té věci vědí, že ty problémy měly intimní ráz, a pokud jde o spojení jezuitství a patriotismus, to bylo v barokních Čechách spíš pravidlem než nějakou výjimkou, natož zapovězenou. Věci jsou zkrátka vždycky trochu složitější.

Bílý lev Karel Schwarzenberg

Udělení Řádu Bílého lva Karlu Schwarzenbergovi je ten nejlepší způsob, jak oslavit letošní 28. říjen. Ať už to napadlo kohokoli, je dobře, že ho to napadlo. Dalo by se říct, že i ty, kteří třeba z generála Pavla na onom místě nemuseli být nadšeni, mohou uznat, že v tomhle ohledu se to vyplatilo. Samozřejmě, že Karla Schwarzenberga mohli vyznamenat už předchozí prezidenti, ale je to asi nenapadlo… Nebo napadlo, a hned se toho lekli, že by to bylo nad jejich úroveň. Jediný, kdo ho tím řádem vyznamenat nemohl, byl Václav Havel, kterému by to nejspíš jeho přítel Karel rozmluvil. Bílý lev je republikánský řád, ale je tam ten heraldický lev, který je znakem království, takže vlastně kontinuity, která nějak pokračuje ve státu, kterému po roku 1918 sloužil i Schwarzenbergův konzervativní otec Karel VI., stejně jako mu sloužil v moderní době jeho syn, tedy náš Karel VII.

Poslední hospodář na Rýchorách

Byl konec září na Rýchorách. Z plošiny, kde kdysi stála Maxova bouda, kterou tam na konci předminulého století přivezl továrník Max Hirsch z pražské zemské výstavy, se kraj nejvýchodnějších Krkonoš jevil jako rýha, jež zvolna směřuje do lavoru Čech. Trochu níž nalevo bylo možné si představit městečko Žacléř, odkud jsem se sem vydrápal.

Když vychází Kratochvil, ještě literatura neskončila

Jiří Kratochvil je významný spisovatel, romanopisec, novelista a povídkář, vedle toho ovšem i důležitý esejista, dalo by se možná říct autor nejdůležitějších úvah o české literatuře po roce 1989. S českou literaturou se udála zvláštní věc, že když by čtenář zavřel před takovými dvaceti lety oči a teď je otevřel, užasl by, kam se poděla a jaké družstvo ji převzalo. A jaké poměry v ní vládnou a jakými hodnotami se řídí – nebo spíš je posuzována

Nikdo neví, jestli jsem holka, kluk, židle, kus psa...

Tvrzení v podtitulku možná zní příliš ultimátně, ale jeho autor, tedy i autor rozhovoru, za ním stojí. Za těch dvacet let, co Ivanu Uhlířovou sleduje, má dost důvodů k takovému tvrzení. Je to masivní talent v drobném těle, herecký živel proměňující se do různých forem a tvarů, žena hlubokých emocí a komediálních křečí a gest. Hrála skvěle v mnoha rolích divadelních a ve svých rolích pomohla mnoha filmům. Hovor s ní je vždy zábavný, originální a nedá se k ničemu přirovnat. To je třeba posoudit. (Tykání vyplynulo z dlouholetého obdivu a ze situace.)

Eintopf na rýnských hradech

Na vojenské katedře Univerzity Karlovy vynikal v lampasáckém sboru jistý plukovník Kočíř, který si rád hrál na intelektuála. Měl nás na tzv. politickou přípravu, což byla obzvláštní příšernost, ale aspoň to byla zábava. A tento zelený vzdělanec měl parádní číslo s Loreley… Začalo to tím, že pravil vemlouvavým hlasem: „Soudruzi studenti, jsou mezi vámi germanisté? Pak jistě znáte báseň Heinricha Hajného Loreley…“ A spustil, afektovaně, jako by byl třeba herec Přeučil: „Ich weiß nicht, / was soll es bedeuten, / Daß ich so traurig bin...

Midasův efekt AfD a revoluční síla zelené menšiny

Alternativa pro Německo, ta politická strana, o které se obvykle píše jako o extremistické nebo krajně pravicové, mívala donedávna silné pozice jen v tzv. nových spolkových zemích, tedy tam, kde byla kdysi NDR. Mohlo se to tedy vykládat tak, že jsou tam lidé zaostalí, nedemokratičtí, netolerantní. A protože tím klíčovým slovem, proč má ta strana takový úspěch, byla migrace, tak se také říkalo, že je to tím, že na Východě nejsou zvyklí na cizince. A proto volí protiimigrační stranu. To se po dvou nedávných zemských volbách ve starých spolkových zemích už tak jednoduše říci nedá.

Zapadlí hrdinové naší doby

Kdo by dnes četl Karla Václava Raise? Toho kdysi tak oblíbeného autora širokých čtenářských vrstev, že se nad tím opakovaně musel pozastavovat i velký F. X. Šalda. Rais byl pro něj opakem toho, jak má moderní literatura vypadat, ale když jeho bestsellery (Zapadlí vlastenci, Pantáta Bezoušek aj.) recenzoval, chtě nechtě se zabýval tím, že přece na tom Raisovi musí něco být, když je tak čten. A tedy i on uznával, že nějaké kvality to má, když ne umělecké, tak určitě aspoň výchovné, poznávací a jaksi terapeutické.

Vnucená nezbytnost porážet nepřítele

Hraný film o izraelské ministerské předsedkyni Goldě Meirové (1898–1978), který se nyní promítá i ve zbylých českých kinech, by stál za pozornost i bez nečekané – a šílené – aktualizace. Jak už ví i ten, kterému se všechny ty izraelské války poněkud pletly, tak ta, o kterou v tom filmu jde, tedy ta jomkipurská, začala právě v sobotu před padesáti lety. A sobotní útok muslimských teroristů z Hamásu byl pravděpodobně k tomuto jubileu naplánován a izraelský stát jím byl zaskočen právě jako onoho 6. října 1973.

Dobrá bonnská republika

Kdysi, je i není to dávno, bylo to slovo mnohem víc v oběhu než dnes: znělo bon(n). Jednak to byla poukázka do Tuzexu, což byl, jak víme, takový obchod s nedostupným zbožím, ve kterém se platilo těmi bony. A pak to bylo hlavní město nedostupného státu – odkud často to nedostupné zboží pocházelo.

Zkáza a znovuvzkříšení jedné hrázděnky

Přes celou oblast severní a střední Evropy, od Holandska přes Sasko až do Slezska, táhne se oblast hrázděných domů, Němci tomu říkají Fachwerkbau. U nás se podle jejich výskytu dá poznat, kde kdysi Němci žili, i když samozřejmě neplatí, že co Němec, to hrázděnka. Ale téměř vždy platí, co hrázděnka, to Němci, tedy ti bývalí naši. Proto jich taky notně ubylo, od války se jich většina zbourala, což byl jednak jistý druh pomsty, ale hlavně proto, že vůbec není jednoduché se o takovou stavbu starat, ošetřovat ji, rekonstruovat. Kdo to neumí, raději to zbourá. Tam, kde přesto zůstaly, lze mluvit o zázraku.

Meditace nad štetlem z Kraví hory

Brno má letní bazén s určitě nejhezčím výhledem ve střední Evropě, koupaliště na Kraví hoře. Město se před ním vystavuje v celé své pozoruhodnosti, hledíte přímo na Špilberk s tím dodatečně dostavěným pseudohradem, pod ním vylézají věže brněnských kostelů, na které odsud mířili kanony Švédi, když z Kuhbergu čili hantecem Monte Bú obléhali štetl, jenž se slavně nedal. Po pravé straně je Žlutý kopec neboli Sandberg a stráně pisárecké s vilovou Masarykovou čtvrtí.

Mnichovský kompromis, který by byl zradou

Mnichov je město v Bavorsku, ale pro nás je synonymem zrady a pro civilizovaný svět, který aspoň trochu ví, o co šlo, pedagogickým důkazem toho, že se zlu nemá ustupovat a nejspíš s ním ani vyjednávat. Což už je tedy přece jen otázka. Hitler byl zajisté zlo, ale byl v roce 1938 absolutní zlo? A bylo Československo jednoznačné dobro? Nyní znovu, tváří v tvář tragédii na Ukrajině, se takové otázky nutně vynořují. Nemohlo se přece jenom udělat před několika lety víc, aby k válce nedošlo? A chtělo se to udělat? A pomohlo by to?

Pověra, že lidstvo má přednost

Už je to třicet let, co vyšel překlad knihy polského filozofa a dominikána Józefa P. Bocheńského (1902–1995) Stručný slovník filozofických pověr. Ta útlá knížka se hodí vždy, když si potřebuju někde rychle ujasnit nějaké to velké slovo, se kterým lze dělat velké věci, třeba ho různě zneužívat a ohýbat.

Pravdivý příběh o ceduli a dvou Hradcích

Na Černém Mostě, to je takové okrajové pražské autobusové nádraží, kde se asi ze zásady nikdy neuklízí, stál na nástupišti č. 8 hlouček cestujících. Čekali na autobus, který je měl odvézt do Hradce Králové – a pak některé dál, konečnou zastávkou toho spoje byl Jeseník. Já jel do toho Hradce. Tedy řekněme směrem severovýchodním. Večer jsem si koupil na internetu spořádaně jízdenku, kterou jsem si pro jistotu vytiskl, neboť člověk neví, co se může stát. Tu jsem teď držel v ruce a pro jistotu ji ještě občas pohledem zkontroloval.

Hledání zlatého podcastu

Podcast je zvukový záznam umístěný na internet a zároveň je to magické slovo dneška. Pro stále víc lidí je to nejoblíbenější a nejvyhledávanější mediální žánr, který u mnohých už pomalu vytlačil tzv. tradiční média, o těch tištěných ani nemluvě. V čem je přitažlivost podcastu, co je za jeho úspěchem, proč se mu tak daří – a jaké sklony člověka uspokojuje, o tom jsme vedli naši debatu, nyní již v paralelní podcastové podobě, tedy audio i video. Účastnili se jí podcasterky Zuzana Fuksová a Lenka Kabrhelová, podcaster Jindřich Šídlo a mediální odborníci Martin Charvát a Ondřej Aust.

Dezertér: zbabělost, nebo právo na odpor?

Česká republika nebude vydávat Ukrajině muže, kteří se zde vyhýbají službě v jejich ozbrojených silách. Ukrajina je přitom náš spojenec, česká vláda jí mnohokrát vyjádřila svou bezvýhradnou podporu, v našem zájmu je nepochybně, aby se Ukrajina udržela jako samostatná a svobodná země. Stojí za to podporovat všechny, kdo se takovému boji nevyhýbají. A přesto lze uznat, že je asi správné nad jejich dezertéry držet ochrannou ruku. Nebo je aspoň nevydávat do rukou jejich vlasti.

Kolíne, Kolíne, dlouho stojíš na Rýně

Nádražní hala v Kolíně nad Rýnem byla nacpaná lidmi, kteří čekali, až se přežene večerní bouřka a liják. Stál jsem tam u skleněných dveří a skrz provazy deště hleděl směrem ke katedrále, která tam trčí jako nějaké černé ježaté horstvo. Raději jsem trochu dával bacha, mobil jsem tiskl v kapse, foťak jsem si sundal a dal do batohu a ten jsem držel v náručí, protože přece jenom… Před patnácti lety, když jsem tady byl naposledy, by mě to asi ještě nenapadlo. Mám to v tom velkém Kolíně rád.

Ostrov knížete Lampedusy

Dříve než se malý ostrov pod Sicílií stal hlavní přestupní stanicí afrického exodu do Evropy, znali ho (vedle turistů) hlavně čtenáři jednoho z nejkrásnějších románů poválečné evropské literatury, Geparda. Tedy „znali“ jeho jméno, neboť autor toho příběhu o konci jednoho světa se jmenoval Giuseppe Tomasi di Lampedusa. To di Lampedusa znamenalo, že byl titulárním knížetem z Lampedusy, formálně byl jejím vládcem (Principe di Lampedusa), ovšem ve dvacátém století šlo (bohužel) o vládu už jen symbolickou.

Roda Roda, humoristický nádeník z Drnovic

Humor asi není jen židovský vynález a židé (s velkým Ž i malým ž) na něj nemají monopol. Důležité ale asi je, že ho mají jaksi nábožensky doporučený, neboť prorok Eliáš v Talmudu prý praví, že toho, kdo je schopen rozesmát druhé, čeká po smrti zvláštní odměna. Pokud je známo, Eliáš nespecifikuje, o jakou odměnu jde, takže to je podnik s nejistým výsledkem neboli s ručením omezeným. Dobré úmysly se totiž mohou obrátit v pravý opak, jako v té židovské anekdotě, kdy potká Kohn Roubíčka a…

Mosazná nábojnice z křídel anděla

Nad západní Evropou, která začíná za Rýnem, se převalovala okluzní fronta, jíž jsem chtěl uniknout. Z deštivých Cách jsem se proto pohnul o pár kilometrů na jihovýchod do městečka se sympatickým jménem Kornelimünster, tedy Klášter svatého Kornelia. Jede se tam městským autobusem, ve kterém se mnou sedělo několik tureckých matek s kočárky a potomstvem. Tam, kde jsem vystoupil já, však bylo ještě staré Německo, blahobytné bílé domy obklopené zelení, říčka s gotickým mostem, malé náměstí s domem, kde se prý na chvíli zastavil Napoleon, když tuhle nejzápadnější část říše rušil a parceloval mezi své příbuzné.

Kapitalismus funguje, když fungují umělci

Marek Pokorný je už víc než třicet let tam, kde se něco děje v umění a v galeriích. Byl zprvu kritikem a kurátorem, pochůzkářem po výstavách, přítelem umělců a návštěvníkem ateliérů. Pak se stal na deset let ředitelem Moravské galerie v Brně, kde byl tak úspěšný, že by se nikdo nedivil, kdyby v tom pokračoval v Praze. Místo toho před lety odešel do Ostravy, kde vybudoval asi nejživější „platformu“ pro současné umění v této zemi, galerii PLATO. Je to všechno tím, že se u něho spojuje intelektuální vášeň pro věc a víra, že to má smysl.

Pravda dětí, bláznů a starců. Tedy Dominika Duky

Říkalo se kdysi, že děti, blázni a starci mají to privilegium, že mohou říkat pravdu. To respektovali i ti, komu se jinak nějaká svoboda nebo tolerance moc nezamlouvaly. Prostě po dětech, bláznech a starcích se nešlo. Vědělo se, že z nich mluví jiná zkušenost, než je ta běžná, že jsou hájeni právě proto, že mluví jiným způsobem než ostatní, netaktizují; nemyslí na to, jestli z toho něco bude, jestli se to nebude někomu líbit, nemyslí na následky, prostě mluví jak děti, blázni a starci.

Dlouhé prsty Karla Velikého v Cáchách

Lidé z Cách čili asi Cášané mají tu zvláštnost, že se mohou jednoduchým gestem poznat po celém světě. Udělá se to jednoduše tím, že se nenápadně ukáže či vystrčí malíček, Cášané mu říkají Klenkes, od kleiner Finger. Pochází to snad z konce 19. století, kdy Cáchy byly proslulé tím, že se tam vyráběly jehly, proto ten malíček. Takže třeba Ludwig Mies van der Rohe, ten slavný architekt brněnské vily Tugendhat, mohl třeba kdekoli na světě během svého kosmopolitního života nenápadně ukázat malíček a už k němu běžel rodák. Nebo spíš to bylo naopak,

Novější články Starší články