Nepředstavitelný zjev František Vláčil
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Je ještě hodně pamětníků Františka Vláčila, ale jako by už opravdu patřil do úplně jiné epochy. Včera se jeho jméno zařadilo mezi ty, kdo už mají sto let za sebou, což je samozřejmě jen takové symbolické rozhraní, ale vždycky to něco znamená. U osobností, jako je on, zvlášť.
Vláčil zemřel na konci ledna 1999, bylo mu necelých pětasedmdesát. Bylo ho možné v osmdesátých a devadesátých letech potkávat na cestě mezi filozofickou fakultou a Klementinem, kam chodil do knihovny, taky se stavoval v hospodách na Starém Městě, kam se ještě dalo chodit na pivo. Kdo věděl, nenechal si pohled na něho ujít: nečesky vyzáblá postava, vrásčitá štíhlá tvář, hlava nachýlená na stranu, zapálená cigareta mezi rty, zelená vytahaná bunda parker, oko vždy ostřící někam mimo prostor. Jako by se zjevoval Josef Sudek, kterému byl opravdu velmi podobný.
V jiných staletích, v době, kam jistě nejvíc patřil, tedy do středověku, by to byl tvůrce madon nebo deskových obrazů, nejspíš by pracoval v nějaké stavební huti, třeba u Petra Parléře, ale možná by šel ještě hloub do časů, do století posledních Přemyslovců, kdy žila jeho Marketa Lazarová, divoký lapka Kozlík nebo hejtman Pivo. Ten „moderním“ světem odmítnutý středověk znal dokonale, kdysi vystudoval dějiny umění a k výtvarnému umění, hlavně k tomu gotickému, měl nejblíž, přičemž to nebyla jen nějaká estetická záliba, ale hluboká spřízněnost. Vláčil byl „gotický“ člověk ve smyslu kontrastů jasu a temnoty, citu a vášně, křesťanství a pohanství, života, který ještě pořád dýchá silou hrůzy, oddanosti, strachu a víry. Jeho filmy jsou proto všechno jiné než komplikované, psychologické, složité ve smyslu intelektuálního analyzování a relativizování. Vláčil byl blízký Bergmanovi z období jeho rytířských filmů Pramen panny a Sedmá pečeť, ale nešlo o nápodobu, ale o blízkost – byť bergmanovské „pitvání“ citů jeho existenciálního (Mlčení, Persona…) období mu blízké nebylo. Druhým blížencem mu byl Andrej Tarkovskij, se kterým sdílel vidění v obrazech, často exaltovaných, ale vždy mířících do hlubin, do nichž divákovi nabízel pohled. Zároveň byl přitom přece jen česky skeptický k patosu sebeobětování, jeho středověké a sudetské filmy (Údolí včel, Adelheid) přes všechnu ponurost naznačují, že existuje i nějaké vykoupení, které má místo na tomto světě a nabízí člověku nějakou naději. Tou je prostý lidský cit, třebaže nabízený z posledních sil: jako v jeho filmu o notorickém alkoholikovi Hadí jed.
František Vláčil zůstane v české kinematografii a kultuře solitérem, vzácným zjevem, který stejně jako neměl předchůdce, nemá a nebude mít následovníky. Zčásti z přirozených důvodů, vždyť kinematografie opravdu šla jiným směrem a i ta část, která úplně nerezignovala na to umělecké, má k němu (a Bergmanovi a Tarkovskému) nesmírně daleko. Je to tak a je zbytečné nad tím lamentovat. Něco to o těch minulých časech ale říká: že i česká kinematografie unesla a snesla někoho takového, jako byl Vláčil… To si dnes moc představit nelze.