„Zmizely po válce, snad s rozvojem města, snad na základě nějakého nařízení, dnes po nich není ani památky.“ Co? Tady konkrétně pouliční pumpy, vlastně stojan veřejného vodovodního řádu v podobě malé pumpičky. Používali je metaři a domovníci při čištění chodníků, zelináři tím myli zeleninu. V zimě zamrzaly a při mrazech se na nich tvořily krápníky. „Ty jsme ulamovali a jedli (spíš cucali – pozn. JP) bez výčitek svědomí, protože jsme byli poučeni, že z pumpiček teče pitná voda.“

Tím klukem byl pozdější spisovatel a esejista, po roce 1968 emigrant a redaktor Svobodné Evropy Josef Jedlička (1927–1990). A vzpomínka na pouliční pumpy je součástí celé sbírky podobných vzpomínek a reminiscencí na věci zmizelé, a to dvojnásobně zmizelé: v čase i prostoru. Psal je totiž po několika letech svého mnichovského exilu, kdy už bylo zřejmé, že domů se jen tak nevrátí. Přibral k tomu Ivana Diviše (1924–1999), básníka s podobným osudem, ale jiným temperamentem, a společně se pokusili vytvořit něco jako slovník ztracené a zmizelé pevniny, tedy v jejich případě Prahy, odkud oba byli a kterou si v sobě odnesli. Tak se tito dva intelektuálové domluvili, že sepíší jakýsi subjektivní slovník vzdálené Prahy, jistoty, o kterou přišli. Vznikl jedinečný dokument, opravdu sborník jevů, předmětů a zvyků Prahy jejich dětství a mládí, ale také literární experiment, jak vzdorovat nostalgii, která přitom je neodbytná a de facto nutná, protože bez ní by nebyl důvod k takovým návratům.

Kniha Poslední průvodce Prahou byla snad psána i pro vydání v Sixty-Eight Publishers, k němuž nedošlo, rukopis zůstal po smrti obou autorů u Ludmily Divišové, ta ji před svou smrtí dala Janu Šulcovi, který spolu s Klárou Soukupovou rukopis nyní připravil do vydání. To je opatřeno „retro“ ilustracemi Jindřicha Janíčka a vydáno v pěkné vazbě Jany Vahalíkové. Jde tedy o knihu „artefakt“, pěknou obsahem i formou, cosi, co se hodí do kapsy pro melancholické procházky, nejlépe asi Prahou…

Hesel je ke stovce, začíná se Akcízem (potravní daní, která se vybírala na nádražích za přivážené potraviny z venkova) a končí Žížalou… Ovšem ne červem, byl to „krejčí-vředař“, který mohl „být právě tak popelářem, ponocným nebo smrtníkem, jemuž dala „moje matka vyspravit kalhoty, a to na poklopci“. Podle dikce čtenář Teorie spolehlivosti pozná, že autorem invektivy byl Ivan Diviš. Ty jeho jsou duchem výbušné, sarkastické, až vzteklé – a trefné. Jedličkova „hesla“ jsou naopak při vší brilanci (a melancholii) věcná a obsažná, opravdu pokusy o vystihnutí a popsání nějakého jevu, zvyku, činnosti, třeba co se za jeho dětství a mládí, tedy ve čtyřicátých a padesátých letech, jedlo, kde se nakupovalo, kam se chodilo za zábavou, jak se vyučovalo náboženství, jaké byly biografy, nádraží, hostince, řeznictví… Každé to téma je vypracováno do malého eseje, je faktograficky výstižné a čtenář přímo cítí míru prožívané lítosti, se kterou je tu líčen svět dvakrát ztracený.

Není zde až na výjimky (roky 1938, 1945 a pak krátce srpnová invaze) místo pro politiku, nejsou to „memoáry“, spíš proustovské asociace „všedního života“. Byl to život nepochybně drsnější, možná surovější a namáhavější, ale z toho vzpomínání by se asi stěží řeklo, že „horší“, nejen duchovně, ale i materiálně. Byl spojen s bohatstvím rituálů a návyků, které měly „domácí“ původ a účastnily se jich celé vrstvy obyvatelstva, jež si nejspíš vzájemně rozumělo víc než teď. Žilo se mnohem víc skupinově, za zábavou se chodilo ven a cenily se věci, které si člověk udělal sám. Praha nabízela mnoho atrakcí ještě řekněme archaického typu, každá čtvrť měla svůj charakter, magii a ráz. Úplně jiný byl vztah k věcem, které se opravovaly donekonečna, a to nejen kvůli šetrnosti, ale také „proto, že v každém tkvěla úcta k rukodělné práci“. Nedaleko Kostnického náměstí byla například opravna panenek, „Klinika loutek“. Surrealismus měl tehdy ještě z čeho žít a melancholii exulantů v Mnichově se nelze divit. Otázka je, zda by byl pro ni důvod dnes…

Josef Jedlička – Ivan Diviš: Poslední průvodce Prahou. Torst, Praha 2023, 364 str.