Papež František řekl, že prezident Zelenskyj by měl najít odvahu vyvěsit bílou vlajku. Vyvolal tím vlnu údivu, znechucení i odporu, zvláště u těch, kteří tak moc doufají ve vítězství Ukrajiny, že by byli ochotni za ni bojovat ještě léta. U počítačů a zdálky. Papež, který obvykle získává sympatie vstřícnými výroky a gesty vůči slabým, vyloučeným, pokořeným, se tady prý postavil za agresora, začal hrát, jak se říká, podle not Kremlu, stal se pomalu Putinovým agentem.

Lze si naopak myslet, že právě tohle je jeho role na tomhle světě. Mluvit navzdory tomu, co se má mít za správné. Mluvit jinak, než jak si přejeme, aby věci jednoduše byly. Paradoxně tento hodný a oblíbený papež mluví obvykle až v podivuhodném souladu se světem, který to chce mít snadné a bez překážek. Tady najednou řekne něco, co z téhle ideální shody vybočí. Řekne, že zažíváme mnohem vážnější časy, než abychom si lhali.

Černý scénář je ruský postup do nitra země, obsazení Charkova, konec dosavadní vlády v Kyjevě, nastolení nějakého kolaborantského režimu, opravdové podvolení Ukrajiny Moskvě. V tu chvíli jsou ruské hranice opět ve střední Evropě, anexe baltských zemí je na spadnutí, nastává něco mnohem horšího než Brežněvova doktrína, opravdu už jen čirý expanzionismus. Tahle hrůza, kterou si nepřeje ani ten, kdo si už dlouho přeje mírová jednání – a je kvůli tomu difamován jako „chcimír“ – může nastat navzdory heroickému úsilí posledních ukrajinských sil.

Navzdory všemu dalšímu povzbuzování, dalším dodávkám tisíců granátů, sehnaných agilním českým prezidentem, které třeba budou ještě několik měsíců zadržovat linii ruského nástupu v zemi, která se pak složí jak vyčerpaný kůň, který to všechno oddřel za nás. A nejhorší na tom je představa, že marně. To je černá můra aspoň trochu realisticky uvažujících, kteří by zajisté také přáli vítězství napadané Ukrajině, protože by se to tak krásně slavilo… A oni by byli vítězové taky. Protože si přece celou tu dobu to vítězství přáli a Ukrajině tak moc fandili. A teď jim papež, kterého mají přece rádi, protože si většinou myslí to, co oni, ten pocit kazí bílým praporem.

Na papežových slovech je přitom důležitější slovo odvaha než bílý prapor. V určité chvíli vyžaduje větší statečnost pohlédnout tváří v tvář realitě. Člověk se dlouho může vézt na vlně všeobecného obdivu vůči vlastnímu odhodlání vzdorovat nepříteli. Ten pocit může být mobilizující, ale i opojný a opájející. Je přitom asi rozdíl, jak ten heroismus zažívá pěšák v zákopu a jak vrchní velitel v generálním štábu. Zelenskyj udělal dost proto, aby se do dějin zapsal jako statečný člověk, jako vůdce bojujícího národa. Jeho věc je spravedlivá a dějiny mu dají za pravdu. Možná by mu daly za pravdu, i kdyby našel odvahu k tomu praporu. K přiznání, že někdy to skončit musí. A je lepší skončit dřív, než bude pozdě a ten prapor třeba ani nebude moci vytáhnout. Papež František mu k tomu dal dobrou záminku. K odvaze konat s odvahou.