Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Jak se cestovatele zmocnil zelený amok

Blíží se čas dovolených a letních cest, to je chvíle pro cestovní historky. Využívám k tomu tento sobotní fejetonový prostor, navíc jsou volby, to je takový klidný čas pro zážitky osobního charakteru, ze kterých však může vzejít třeba nějaký prospěch i pro ostatní. Nuže stalo se to nedávno, v italském přístavním městě Terst. Hrdinou bude lehce stárnoucí muž, jenž se v doprovodu mladší ženy vracel z chorvatské Puly. Muž je zvyklý cestovat hromadnými dopravními prostředky, nečiní mu to problém, i když si uvědomuje, že to má i své slabé stránky. Z Puly přímý spoj, tedy autobus, do Prahy nejezdí.

Ano, život je prazvláštní

Toto je rozhovor starých známých. Jáchyma Topola jsem se na to chtěl léta zeptat, ale vlastně to ani nebylo nutné. Pak umřel Vlastimil Harapes a Jáchym sám řekl, hele, možná bych o tom, jak žil Vlastík s mým tátou, něco řekl. A já řekl: Myslíš? Jo, lepší, než když kolem toho bude taková divná mlha. Ale začali jsme něčím jiným, Věrou Sosnarovou.

Zemřel Jan Schmid: když ne X, tak Ypsilon

Pod odchodu Jana Kačera – a Vlastimila Harapese – je smrt režiséra, dramatika, herce a také výtvarníka Jana Schmida další ztrátou ze silného kádru českého divadla a kultury povstalé z nebývalého kvasu šedesátých let. Bylo mu osmdesát sedm let, do poslední doby čilý a aktivní, ještě před pár lety moderoval s Janem Lukešem jediný literární pořad na ČT, revue Třistatřicettři. Ptal se tak sugestivně a lišácky, že mnozí tázaní řekli i to, co vůbec říct nechtěli. Jan Schmid byl především zakladatel a celoživotní umělecký šéf divadla Ypsilon.

Rudý císař Tito v aréně v Pule

Jest zde dosti památek z římských dob, napsal v roce 1905 strýci Ondřejovi na pohlednici z Puly malíř Bohumil Kubišta, jenž tam sloužil u rakousko-uherského námořního dělostřelectva. Nejprve tam byl v tom roce 1905 na vojně a pak tam nastoupil v roce 1913 už jako rakouský důstojník a přečkal tam v pevnosti Punta Christo skoro celou první světovou válku.

To štěstí, být s Kafkou v jednom pokoji

Na začátku června 1924 umírá Franz Kafka. Je mu čtyřicet let a jedenáct měsíců. Navzdory pokračující nemoci si jeho tvář udržuje mladistvý výraz, jak ho zaznamenala poslední fotografie z podzimu 1923: stále ty husté tmavé vlasy, hluboké temné oči (podle pasu „tmavě modrošedé“), úzké rty, a hlavně ta štíhlá, jaksi orientálně vykrojená silueta tváře. Dalších sto let se bude jeho odkaz vytvářet pod dojmem této ikonické tváře krásného proroka a mystika, který měl prý předpovědět, kam člověk kráčí, do jakých temnot směřuje lidská společnost.

Metalová vesta pro tonoucí duše

Situace „stárnoucího bílého muže“ je tak nelehká, ba svízelná, že mu přichází na pomoc píšící psychoterapeutka Iva Hadj Moussa svou knihou Těžké duše. To je samozřejmě řečeno s nadsázkou: Hadj Moussa (to příjmení je od manžela, což tu píšu jaksi pro orientaci, sama je původem z Milevska) je nejen profesní „léčitelkou duše“, ale již, dalo by se říci, zavedenou spisovatelkou. Napsala tři úspěšné prózy, tato je čtvrtá, má své čtenáře a svůj styl, který je účelný, nekomplikovaný, srozumitelný, přímočarý. Psaním se zjevně baví, ale nepíše jen pro sebe, představa, že je její „píšící já“ centrální osou vesmíru, je jí dost vzdálená, naopak typický je pro ni nadhled, odstup a jaksi „zdravá mysl“, což neznamená, že nemá se svými postavami soucit, právě naopak, prostě psychoterapeutka.

Poděkování vrahům v bílých pláštích

Když člověk přece jen trochu obnosí své tělo, začne se to nějak projevovat. Třeba ho začne bolet koleno. Nejdřív si myslí, že je to nějaký omyl, pak nějakou dobu, že to rozchodí, ale bolest nepolevuje a on nakonec připustí, že s tím bude muset něco dělat. Vstoupí do soukolí medicínsko-farmakologického komplexu, vydá se do rukou lékařské mafie, těch vrahů v bílých pláštích.

Šlápnutí na ježka v Opatiji

Jak to tedy bylo s tou krvavou nohou, kterou jsem minule skončil v Rijece? Na to se ovšem posuneme o trochu dál, do krásné Opatije. Bylo to dávno, v létě 1996, Jugoslávie již byla minulostí a chorvatská vojska právě rok předtím bleskovou tankovou operací Bouře zdolala zbytky srbského protivníka a vyčistila otčinu, takže když jsem přiletěl do Záhřebu, bylo výročí a všude vlály vlajky a obrazy vítězného prezidenta Franja Tudjmana zdobily každý roh a nároží.

Buďte klidni, Izrael je vinen

Pro mnoho lidí by již nebylo překvapením, kdyby Mezinárodní trestní tribunál požadoval vydání zatykače pouze a jen na Benjamina Netanjahua a další izraelské představitele – a vůdce Hamásu nechal být. Je pravda, že situace ještě nepokročila tak daleko, aby teroristé ze 7. října byli navrženi na Nobelovu cenu míru, ale co není, může být: koneckonců Jásir Arafat ji kdysi, v roce 1994, dostal, ale ten se přece jen trochu snažil napravit, nebo to aspoň předstíral. Vůdcové Hamásu se napravovat nemusí, jejich sadistická taktika nese ovoce bez větší snahy. Nyní tedy v prohlášení tří civilizovaných zemí, Norska, Irska a Španělska, že uznají samostatný stát Palestina.

Dobrodružný duce na břehu našeho moře

Město Rjeka (Fiume), 50 000 obyvatel, je největší přístavní město v zemích koruny uherské a po Terstu nejdůležitější přístav celé říše. – Tak to stojí v průvodci Moře Adriatické vydaném Českým odborem slovinského alpského družstva v roce 1911. Listuju v něm teď dodatečně, když jsem z krátké cesty na Istrii zas zpátky: píše se tam, že český turista „není zde pouze zvědavým cizincem, nýbrž má tu takřka domácí právo jakožto příslušník jedné ze slovanských větví obývajících říši rakousko-uherskou“. Ta říše bohužel trvala po vydání průvodce už jen pár let.

Něco o slovenských medvědech

Zdravému medvědovi člověk smrdí. Považuje ho za chodící mršinu a raději se mu vyhne. Zaútočí jen zmatený nebo nemocný medvěd, případně rozzuřená medvědice. A to je výjimečné. Není tedy čeho se bát. – Tohle jsem si kdysi přečetl v knihách od Jaromíra Tomečka o divočině v Karpatech, což byly bestsellery mého dětství a mládí.

Niterné pocity v Nitře

Po dni v Bratislavě, kdy bylo mým úkolem napravovat v jedné debatě česko-slovenské vztahy, mi spadl do klína jeden volný slovenský den, a tak jsem se rozhodoval, jestli pojedu do Trnavy, nebo do Nitry. Byla to skoro Sophiina volba: do obou měst to je z Blavy kolem hodiny cesty, obě jsou zhruba stejně velká, stejně lákavá, v obou je hodně kostelů a jiných starožitností, no ale když jsem konečně v gigantickém obchodním domě pochopil, že autobusová stanice Mlýnské Nivy (pamatuju si na ni jako normální autobusák) je schovaná v jeho podzemí, zrovna odjížděl jeden autobus do Nitry, kde jsem nikdy nebyl.

Podmínkou optimismu je vyhlížení katastrofy

Záminkou pro naši debatu je nedávné dvacáté výročí vstupu ČR do Evropské unie. Na to mohou být různé vzpomínky a různé názory, jež pravděpodobně během našeho hovoru vyplynou. Ale zde půjde o širší perspektivu. O to, kam v dějinách Evropy, našeho kontinentu, EU patří. Evropa byla vždy nesmírně rozmanitý kontinent, který zároveň měl tendenci se slučovat, mohutnět, sílit, chřadnout, slábnout a zase se rozpadat: římské impérium, Svatá říše římská, habsburská monarchie, třetí říše… Možná z druhé strany i Sovětský svaz. No a po druhé světové válce EU, původně nepochybně nadějný projekt, z něhož se stal evropský superstát…

Proč musí Izrael dojít do Berlína

Válka, která začala pogromistickým výpadem proti izraelským civilistům a teprve pak se přenesla do Gazy, kde nebyl jediný izraelský voják, má své řešení – tím je porážka Hamásu. Porážka, pokud možno drtivá a rozhodná – taková, která na roky, snad desetiletí zajistí jakousi snesitelnou (oddělenou) existenci Židů a Palestinců, existenci obou národů.

Stříbrná švanda ve Strakonicích

Z okna hotelu Koflík ve Strakonicích jsem se díval na barokní štít s výjevem ze života: dva pohůnci porážejí vola, jeden ho drží za rohy, druhý se rozmachuje sekyrou, kterou má nastavenu tak, aby ubohé zvíře praštil do čela tupou stranou. Chlapům je vidět do tváří, ty se nadouvají námahou a asi i vzrušením. Vůl se naproti tomu jeví klidný. Buď to celé nechápe, nebo ví, že mu nic jiného nezbývá než držet a čekat na ránu. Výjev není metaforický, jde o přímočaré znázornění, že se tady prodávalo maso právě z onoho poraženého dobytka.

Peter Demetz, poslední z Kafkova pláště

Posledního dubna zemřel ve Spojených státech profesor Peter Demetz. Pražský rodák, esejista a spisovatel, profesor germanistiky na nejlepších univerzitách v Americe, kam odešel jako mladý vědec po roce 1948: stihl ještě před únorem doktorát na Karlově univerzitě o přijetí Franze Kafky v Anglii. Tedy, odešel… S jeho příkladně kosmopolitním původem (v jeho rodině se sešly nejrůznější složky staré monarchie včetně exkluzivních genů Ladinů, Rétorománů ze severu Itálie) a s jeho založením humanisty goetheovsko-masarykovského typu mu nezbývalo nic jiného než uprchnout.

Polibek u Kantova hrobu

Lze předpokládat, že i v Kaliningradu si nějak minulý týden připomínali tří sté výročí narození „svého“ filozofa, Immanuela Kanta. Skutečnost, že se právě Kant narodil v tom podivném (post)sovětském městě, je ironií dějin, kterou i on mohl těžko předpokládat, to možná snad jeho kolega Hegel, ale do toho bych se já nepletl, to je věc kdyžtak kolegyně Matějčkové. Ale fakt je, že „jeho“ Königsberg, kterému jsme my říkali Královec, je mimořádným úkazem zániku a konce, je to město Atlantida, nad kterou sice svítí pořád stejné hvězdy, ale to je asi tak všechno, co tam z Kantových dob zůstalo.

Odcházení, uklízení a mizení

V řadě havlovských filmů patří snímku Petra Jančárka Tady Havel, slyšíte mě? finální místo. To je sice banální konstatování, ale je důležité, neboť je to opravdu film, v němž Havel pomalu odchází, mizí, ztrácí se. Je to film o blížícím se konci, se kterým se na začátku ještě asi nepočítá, ale on už někde, docela blízko, číhá. Protagonista zatím neví, kdy se k němu opravdu přiblíží, ale cítí, že nemusí být daleko. A protože k jeho vlastnostem patří, jak říká, „mít uklizený stůl“, požádá v roce 2009 filmaře, aby to tušené finále dokumentoval.

Pochybní lidé u kardinála

Voltairův výrok (údajně údajný) o nutnosti hájení práva na názor, byť bych s tím názorem nesouhlasil, by se dal modifikovat i na právo pozvat si k sobě domů i toho, s kým bych se já nikdy v jedné místnosti ocitnout nechtěl. Lidé mají totiž různé důvody stýkat se s různými lidmi, dokonce i s těmi, se kterými vy byste se rozhodně nestýkali. Posuzovat druhé podle jeho známých je samozřejmě možné a člověk se tomu nevyhne, jen by si měl dát pozor, aby to nedělal někdo potom s ním.

Poslední fazolový hrnec v Languedoku

Až dodatečně jsem si uvědomil, že krátká cesta po stopách katarů v jihozápadním koutku Francie (psal jsem o Carcassonne a Toulouse) byla vlastně cestou za jídlem jménem cassoulet; je to prosím takový pokrm z fazolí, do nichž se zapíchne kachní stehýnko, ne ovšem obvykle celé, k tomu kousek klobásy a je tam, myslím, také trochu vepřového masa. Poněkud to připomíná fazolový guláš nebo taky židovský šoulet, ten je ovšem hlavně z hrachu a samozřejmě bez vepřového. Je to typické jídlo této oblasti Languedoku.

Jednou to bude slavné jako orloj

Tento rozhovor se uskutečnil dva před tím, než se David Černý rozloučil v přímém televizním přenosu s kurátorkou Marií Foltýnovou nehezkým výrazem, který v tomto rozhovoru také párkrát padne. Není sporu o tom, že David Černý je výrobce malérů a průšvihů a vždy bylo dost lidí, kteří ho měli plné zuby. Ale ani ti nemohli popřít, že jeho provokace mají švih a nápad, nejsou tuctové, a když už nic jiného, tak si jich člověk aspoň všimne.

Tajný úkol Johanna Schwankmeyera

O Janu Švankmajerovi se často píše jako o nejvýznamnějším současném českém filmaři. Ve světě opravdu dostává ceny, jeho filmy na DVD jsou jako jedny z mála, ne-li jediné z českých, k dostání v cinefilských buticích v Paříži, Londýně, ve Frankfurtu etc., s jeho proslulostí se málokdo ze zdejších filmařů, ale dalo by se říci umělců vůbec, může měřit. Je to ovšem postava z elitní kultury, víc kultovní než jaksi obecně známá, neboť celé jeho dílo je velmi elitní, rozhodně to není tvůrce pro všechny.

Fantom palestinské Piety

Vítězem soutěže World Press Photo se ve čtvrtek stal snímek, který se jmenuje „Palestinská žena objímá tělo své neteře“. Podle pořadatelů ji autor fotografie, Palestinec Mohammad Salem pracující pro agenturu Reuters, pořídil 17. října 2023 v nemocnici ve městě Chán Júnis na jihu Pásma Gazy. Čili deset dní po pogromistickém útoku na území Izraele a pět dní po začátku izraelské operace, která zatím neskončila a která, kromě vojenských cílů či přesněji teroristických cílů, vedla i k mnoha obětem na civilním obyvatelstvu.

Toulouse, město napudrovaného býka

Na cestu do Toulouse jsem se připravoval četbou odborné literatury. Tak jsem se dočetl, že „město Toulouse je veskrze prolhané a záludné, od prvopočátku svého založení, jak se tvrdí, bylo zřídka, či snad nikdy nebylo, prosto morové rány kacířství a prokleté nákazy, této kacířské zkaženosti, která přechází z otce na syna a rozlévá jed pověr a zkaženosti“. To znělo jako dobré doporučení, potíž byla snad jen v tom, že pocházelo ze začátku 13. století.

Co takhle šoupnout s Národním muzeem?

Stavba nové tramvajové trati v horní polovině Václavského náměstí začne letos 29. června a potrvá tři roky. To je nikoli aprílové, nýbrž včerejší sdělení ředitele dopravního podniku (DPP) Jana Šurovského. Tři roky se tedy budou na Václavském náměstí klást koleje. Ty tam střídavě posledních sto dvacet let vždy nějakou dobu byly, pak zase nebyly, potom vedly poněkud jinudy, pak zase zmizely, aby se potom zase přišlo na to, že by tam být mohly. Tak se o tom roky na magistrátě a příslušných místech spekulovalo, vedly se úvahy a vypracovávaly studie a plány, přijímalo se usnesení, vypisovaly se tendry a probíhalo výběrové řízení

Dobrý četník od Carcassonne

Za jasného počasí je prý vidět z hradeb Carcassonne zároveň Pyreneje a v dálce i hladinu Středozemního moře. Potvrdit mohu jen zasněžené Pyreneje, neboť moře se ztrácelo v oparu okcitánské krajiny, jež se v raně jarním vydání chvěla různými odstíny zelené a béžové přecházející do růžové až cihlově načervenalé. Domy jsou prosté a drží elegantní šeď, která v souladu s keramickou rzí střech vytváří jemnou hojivou emulzi pro unavené oči Středoevropana.

Podvod v moderní galerii

Blíže neurčený zaměstnanec mnichovské galerie Pinakothek der Moderne, tedy vskutku významného muzea umění, se dopustil činu, jenž ho okamžitě stál místo, což mu ale asi za to stálo. Pokoutně – čili tajně – zavěsil do expozice svůj obraz, prý s motivací, aby se proslavil.

Dějepis pro ideologickou výchovu

Na českých školách kupodivu stále existuje předmět, který se jmenuje dějepis. Mnozí s tím jsou nespokojeni a vidí v tom problém a anachronismus. Neměl by to totiž být dějepis, ale něco jako školení k uvědomělosti, občanská nauka nového typu do nové doby pro nové tvory. Podle tzv. odborníků současná výuka dějepisu „opakovaně naráží na to, že normy, které jsme si zvykli vnímat od 19. století jako samozřejmé, se tváří v tvář měnícímu se světu už tak samozřejmé žákům jevit nemusí“. To se má radikálně změnit.

Sladké město nasáklé krví

Kniha německého novináře Lutze C. Klevemana o historii západoukrajinského Lvova (Lvov / Zapomenutý střed Evropy) vrcholí ve větě: „Lvov je zamlklé město, a to ve dvojím významu: dnešní Lvov je mlčenlivý, Lvov před rokem 1945 se zamlčuje.“ Zazní v kapitole, která se zabývá zjevně nejtragičtějším obdobím jeho moderní historie, obdobím mezi podzimem 1939 a událostmi v létě 1941 a lety následujícími. Tehdy se během krátké doby vystřídají ve městě tři režimy, dosavadní polský je v září 1939 smeten sovětskou okupací, sotva ta se stačí etablovat, začíná 21. červnu 1941 útok nacistického Německa.

Novější články Starší články