Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Žít pořád jako dítě

Ivan Mládek provází životy Čechů už víc než půl století. Kouzlu jeho rafinovaně infantilních písní, textů, scének a obrazů podlehly miliony lidí, ač se tomu třeba i bránili. Jeho Banjo Band je naučil mít rád tak „staromódní“ muziku jako dixieland a jeho humor povýšil absurditu a dada na lidovou zábavu. Navzdory snobům a elitářům lze říci, že málokdo se postaral o kulturní povznesení národa tak jako tento originální člověk, který kdysi oblékl sako a nebál se vypadat jako pako. (Rozhovor probíhal na Mistrovu žádost písemně.)

Bozi a bohyně na Žítkové

Hotel Kopanice vítal silvestrovské hosty, kteří se tam sjížděli na pravidelnou oslavu konce roku, již pojímají folklorním způsobem. Zpívají po večerech písně moravsko-slovenského pomezí, vyměňují si drobné darčeky a povídají si o tom, kdo před padesáti i více lety na Brízgalkách, což jsou takové seníky na Kysuci, udělal lepší brynzové halušky. Zasvěcenci tedy vědí, že jde o zasloužilé slovenské intelektuály zbojnického typu, kdysi vedené krásným Jánem Langošem, doplňované pražsko-brněnskou bohémou.

Schwarzenberská centrála v dobyté Vídni

Světla bylo dva dny před koncem roku jen na několik hodin a na Vídeň padal už ve čtyři soumrak, takže Schwarzenberský palác byl neviditelnější ještě víc než obvykle. Vlastně je to už léta nejschovanější velký palác ve Vídni, aspoň mně se tak jeví: jako něco, k čemu není moc možné se přiblížit, ale ani ho pořádně vidět, ani pak do něj vniknout. To poslední by možná šlo nějak zařídit, ale tak daleko mé úmysly při krátké cestě do Vídně nešly. Chtěl jsem provést individuální rituální procházku Vídní.

Když umírá Císař

Zpráva, že v pondělí zemřel Franz Beckenbauer, patří k těm podivným a smutným zprávám z Německa, kterých není v poslední době právě málo. Skoro by měl člověk sklon na to nahlížet symbolicky. Beckenbauer, přezdívaný Kaiser čili Císař, to byla zářivá postava nejen německého fotbalu, ale i starého dobrého západního Německa, toho státu, na který vzpomínají nostalgici, přičemž dobře vědí proč. Bylo to totiž poněkud jiné Německo, v něčem hodně podobné Beckenbauerovi a jeho hře: tedy střízlivé, racionální, efektivní a spolehlivé.

Nikdo nebyl na tu hrůzu připraven

Loni 21. prosince, den po bezpříkladné tragédii na pražské filozofické fakultě, uveřejnili posluchači žurnalistiky a komunikačních studií na UK otevřený dopis, v němž vyjádřili „své zděšení“ nad přístupem médií. Selhala tedy média? Mohou v době provázanosti médií se sociálními sítěmi něco dělat jinak? Existují nějaká pravidla? A jaká? S těmito otázkami jsme k debatě pozvali docentku Barboru Osvaldovou přednášející žurnalistiku na FSV UK, studenty žurnalistiky Jakuba Hříbka a Prokopa Majkuse, marketéra Jakuba Horáka a bývalého elitního kriminalistu Karla Tichého.

O co Evropa přišla zavedením eura

Ve věci eura jsem váhavý fatalista. Vidím věci rozumné pro i rozumné proti, podle toho, jakou mám zrovna náladu. Kdysi, před těmi dvaceti lety, kdy se zavádělo, byla mnohem lepší, což nebude jen stářím. Celý sjednocovací nápad se jevil poněkud veseleji a nadějněji, mezitím se to jaksi pomotalo, nálada všeobecně poklesla. Z toho, co se zdálo, že bude ohromné, jde teď spíš poněkud obava, přičemž za to nemůžou jen euroskeptici.

Jsem pro otevřené nebe

David Vávra vlaje naším časoprostorem jako pestrobarevný fábor: kde se objeví, tam oživí šedé zákoutí, tam poodhrne závoj všednosti, za nímž se zjeví nějaká pozoruhodnost. Herec, básník, vykladač, kreslíř, komik a tanečník a ovšem také architekt hravého a snivého typu. Jeho projevem je i tento rozhovor, v něž se setkaly dva principy, které se přitom tolerují a snad i respektují.

Karel Čapek s revolverem v kapse

Ten nešťastný čtvrtek jsem odcházel kolem půl třetí od Josefa Kroutvora, který ve svém bytě na pomezí Žižkova a Vinohrad podával tradiční vánoční polévku pro pár přátel. Když jsme se loučili a přáli jsme si hezké svátky, dal mi Josef svou novou knížku fejetonů o Novohradských horách a v ní xerox svého fejetonu pro židovský časopis Roš Chodeš, kam občas píše. Kolem třetí jsem pak projížděl metrem stanicí Staroměstskou, kde vlak nestavěl, až potom jsem se dozvěděl proč. Josefovy dárky jsem odložil na stůl a dostal se k nim znovu až po Novém roce. Ten fejeton, se kterým jsem jel kolem fakulty, se jmenuje Čapkův revolver…

Cestou k orlické hrobce

Při cestovních hovorech s Karlem Schwarzenbergem jsem se snažil vyhýbat tématu smrti, protože bylo zřejmé, že se blíží. Nemyslím, že by to kníže neunesl, to vůbec ne, ale právě proto, že jí rozuměl jako katolík a jako člen rodu, kde smrt představuje vždy nějaký historický milník, o ní nemluvil naplano. Když se v říjnu jeho stav zhoršil, řekl mi v nemocnici, že ví, že se přiblížil ke konci, ale hned začal mluvit o něčem jiném. Jednou jsem ho ale pobavil, když jsem mu vyprávěl o svém otčímovi Janovi, jenž je v pětadevadesáti letech stále čilý a plný různých zájmů: třeba sepisuje spisek o mariáši.

Jen to nechte, ať to bouchá

Lidé, kteří trochu pamatují, se bez zábavné pyrotechniky na Silvestra docela obešli. Nebo si vyráběli cosi náhradního. Oblíbené byly samozřejmě zápalné lahve, zahradní plamenomety a podomácku vyráběné dělobuchy, které si kutilové připravovali v garážích podle receptů, co si přivezli buď z časů vojenské služby, kdy rozebírali ruční granáty a něco při tom pochytili, nebo to byli chemici amatéři se specializací na výbušniny. Sám jsem se jako pionýr snažil smíchat nenáročnou třaskavinu, s níž bych zapůsobil na spolužačky v sedmé třídě. Vyžádal jsem si k Vánocům sovětskou stavebnici Junnyj chimik.

Těžký povánoční život pohádkáře

Jednou z nejdůležitějších věcí doby posváteční bylo – a snad stále je a zůstává – odborné zhodnocení každoroční nadílky nových vánočních pohádek. Vánoční pohádka je, jak známo, zvláštní věc, která se národu předkládá, aby se pak stala předmětem velmi závažného posouzení. Byly doby, kdy se této mimořádně odpovědné činnosti věnovali vysoce specializovaní posuzovači, tzv. pohádkáři, kteří byli v redakcích drženi jen právě na to, aby se ve dnech mezi Božím hodem (nikoli koulí či oštěpem) a Silvestrem předvedli a ukázali, co v nich je. Celý národ na to čekal.

Útěcha slabá jak světlo těchto dní

Střelba na Filozofické fakultě je strašlivá věc a dotknout se musí každého normálního člověka. Je strašná představa, že pro nic za nic vyhaslo tolik mladých životů, a jen těžko si představit bolest těch, kteří se během podvečera dozvídali, že jsou mezi nimi blízcí a nejbližší, třeba jejich děti, dcera, syn. Tři dny před tou chvílí, kdy se měli sejít u večeře… Ne, o tom ani není možné psát, ani na to není možné pomalu pomyslet. Je to jen a pouze šílené, kruté, nepochopitelné. Pro ty zasažené je to rána na celý zbytek života, i když čas své udělá, něco uhladí, zranění ale zůstane navždy. Ne, nikdo by nechtěl projít takovým peklem.

Křižácké hradby na Malé Straně

Dvanáctý den po smrti císaře Karla IV. začaly čtyřdenní pohřební obřady. Průvod vyšel z královského paláce, zamířil do Svatého Víta a pak, po obřadech, sestupoval pomalu dolů do Prahy. V průvodu mělo být podle kronik sedm tisíc lidí, heroldi s prapory, jezdci na koních, rytíři ve zbroji, preláti a hodnostáři, celá zemská šlechta, která se na ty dny sjela do Prahy. Vše ve smutečních rouchách, a přesto barevné, jak to gotika milovala. Máry s mrtvým v prostorné otevřené rakvi neslo osm nosičů a dalších osm drželo nad ní látková nebesa.

Loučení po velké plavbě: Ondřej Hrab končí v Arše

Na Poříčí, v té ulici pasáží, obchodních domů, kaváren a jídelních automatů, končí právě jedna éra českého divadla a české kulturní polistopadové společnosti, Divadlo Archa. To byl a je pojem pro každého, kdo se v tomhle městě, tedy v Praze, ale i v téhle zemi trochu zajímal, jak vypadá současné divadlo, kdo chodil na koncerty dobré rockové nebo i vážné současné hudby, kdo měl rád, když jsou věci trochu složitější, experimentálnější, trochu nezvyklejší. Ten věděl, že Archa je jeho adresa. Byla tady pro každého, kdo potřeboval vědět, o co se kdo v divadle, v tanci, v pantomimě, v nekamenném divadle etc. snaží, co je in a co se tak ve světě dělá.

Rodina, nejhorší místo na světě

Při četbě řady literárních výtvorů současných úspěšných českých spisovatelek lze dojít k závěru, že rodina už dávno není „základem státu“, nýbrž je to patologická jednotka nemocné společnosti. Rodinné vztahy, především mezi dětmi a rodiči, jsou v ní až na výjimky nepěkné, někdy přímo kruté, plné bolesti, traumat, nepochopení. Rodina, samozřejmě heterosexuální, je v těchto knihách nebezpečné a riskantní místo, do něhož by bylo lepší vůbec se nenarodit.

Perleť a ledňáček na hradě Hardegg

Na rakouský hrad Hardegg je zvlášť impozantní pohled z české, tedy moravské strany hranice. Vyjeví se, když vyjdete od vsi jménem Čížov a asi po třech kilometrech lesní cestou dojdete k místu, kde stojí na skalním útesu vyhlídkový altán, jejž tam po roce 1990 postavil Rakouský turistický svaz, což mu bylo z naší strany dovoleno. Byl tam už před válkou, ale v roce 1951 padla tahle část moravského Podyjí do přísně hlídané pohraniční zóny, takže se na hrad mohli dívat leda tak psovodi se samopaly. Nyní tam vede „stezka železné opony“

Soucit se zlodějem knih

Zpráva, že známý docent pražské filozofické fakulty kradl knihy, možná někoho pobouřila, jiného pobavila, ale bibliofily nepřekvapila. Nebo lépe řečeno neuvedla je v údiv, protože člověk citově závislý na knihách takovému počínání, tedy jejich přivlastňování ne zcela legální formou, docela dobře rozumí. Ne že by ho schvaloval a ne že by ho sám prováděl, ale dovede si představit pohnutky, které k takovému konání vedou. Tvor, který miluje knihy, je zpravidla odsouzený k tomu, že trpí nutkavou potřebou je také vlastnit.

Poslední vzkaz a vtip Karla Schwarzenberga: Veselme se, radujme se

Když včera hradní stráž vynášela rakev Karla Schwarzenberga ze svatovítského chrámu, rozezněla se do toho stará česká koleda snad z 15. století Narodil se Kristus Pán. To je asi nejveselejší a nejkrásnější píseň českých Vánoc, možná jedna z nejhezčích vánočních písní vůbec. Lze předpokládat, že nejednomu smutečnímu hostovi, ať už v katedrále, před ní nebo před televizí, poskočilo srdce a ovládla ho ta kouzelná moc, kterou se přes všechnu snahu moderního světa ještě nepodařilo úplně zlomit a zahladit.

Co když to nebyl úplně dobrý nápad?

Nastal čas vrátit se do Evropy. Vznik Státu Izrael byla tragická chyba. Očekávat, že cosi jako židovský stát může existovat v samém srdci islámu, byla od začátku nesmyslná iluze, ba ještě něco horšího – byla to sebevražda. Jakkoli byl Hitler pro Židy úděsný, vydržel pouhých dvanáct let, a co je pro Židy dvanáct let? Tady hrozí ještě něco horšího, druhý holocaust Židů, tentokrát na Blízkém východě, kam Židé z Evropy přišli, aniž je někdo zval. Nastal čas vrátit se do Evropy. Tam patříme. Proti sionismu je třeba prosazovat diasporismus.

Tahle země třeba taková opravdu je

Na otázku, proč se právě nám v téhle zemi vede tak špatně, bylo v poslední době napsáno a řečeno mnoho a byla snesena řada argumentů, dat a návrhů. Nepochybně nějaké důvody oné stagnace existují, mnohé z nich nelze tak úplně ovlivnit. Tam, kde to snad jde, se to dělá asi špatně. Ekonomika má své zákonitosti, jež se projevují v poklesu a vzestupu, který zase třeba nastane, ale zatím to moc na rychlý obrat nevypadá.

Starý gardista v knížecích službách

Minule jsem psal, že zakladatelem hradu, nikoli tedy ještě zámku, Murau byl ve 13. století rytíř Ulrich von Liechtenstein, což ovšem nebyl jen tak nějaký feudál, ale pod počeštěným jménem Oldřich z Liechtensteinu jej najdeme i v českých přehledech středověké kultury, kapitola minnesängerská poezie. Byl to tedy básník, minnesänger čili pěvec lásky, ale také, dnes by se řeklo, performer. Tak se třeba převlékal za krále Artuše a spolu se svými družiníky předváděl obléhání Vídeňského Nového Města, přičemž početnému davu zájemců předváděl vybrané scény ze života rytířů kulatého stolu.

Školní jídelna, základ života

Nevím, jestli byl dostatečně pozvednut hlas na podporu a obranu školních kuchařek, případně i kuchařů, jsou-li mezi nimi. Spíš o tom pochybuji. O těch kuchařích i o té podpoře. Tak to činím já, jenž jsem jim celoživotně zavázán. Těm kuchařkám. Samozřejmě, chceme školství pro jednadvacáté století. To se nemůže dělat postaru, učitelé musí být řádně ohodnoceni, musí být kvalifikovaní a motivovaní, děti mají právo nehledět na sociálně či jinak frustrovaného pedagogického pracovníka. Tady se tedy nějaký konsenzus najde a myslím, že i ekonomický škrt připustí, že na učitelkách a učitelích se nevyplatí příliš šetřit. Ale kuchařky?

Knížecí útočiště v Murau

A nechcete si zajet do Murau? řekl Karel Schwarzenberg, když jsem ho začátkem října navštívil v nemocnici na Karlově náměstí v Praze. Samozřejmě jsem chtěl, byla to součást našeho původně společného plánu „grand tour“ po schwarzenberských državách, se kterým jsme na konci jara sotva začali. Pak bylo léto, některé věci se odložily na podzim a potom bylo čím dál zřejmější, že kníže už se chystá na jinou cestu. Já vás tam ohlásím, nabídl. A já jsem řekl, že budu moc rád, ale ať si nedělá starosti. To je v pořádku, řekl on.

Plameny z pantera na zámku Eggenberg

A v tom Hradci si ještě nenechte ujít zámek Eggenberg, to je vskutku velkolepá stavba, to se Eggenbergové opravdu vytáhli. Pravil Karel Schwarzenberg, když jsem s ním v říjnu konzultoval svou cestu do Štýrského Hradce, jak jsem se o tom zmínil před čtrnácti dny. Graz on osobně dobře znal, jednak to není daleko od rodinného zámku v Murau, jednak tam nějakou dobu studoval, byť se jinak o svých studiích vyjadřoval spíš lakonicky, neboť důležitější pro něj byly univerzity života.

Brandlova cesta po hvězdném nebi ke kupce hnoje

Asi už to někdo v souvislosti s výstavou ve Valdštejnské jízdárně napsal, ale její název Petr Brandl: příběh bohéma je příklad toho, čemu se říká anachronismus. Neboť slovo „bohém“ ve smyslu neuspořádaného života uměleckého typu se začalo používat až v 19. století, dlouho po Brandlově smrti, a to ve Francii; souviselo to, jak známo, s romantickými představami o cikánech, jejichž původ byl shledáván v Čechách, v tajemné Bohémii. Což nás ale vrací zpět k Brandlovi, který byl bezesporu Bohemian, tedy Čech či Böhme, jak by to odpovídalo anglickému názvu výstavy The Story of a Bohemian.

Nejraději mám vlčí máky

Po vedrech na začátku června se toho dne nebe zatáhlo. Už když jsme vyjížděli z Prahy, mžilo, za Mníškem začalo poprchávat, v Milíně už docela regulérně pršelo neboli chcalo, jak pak pravil kníže. To je požehnání pro přírodu, řekl z předního sedadla, kde seděl, navzdory změně počasí, v šortkách a fešáckém růžovém tričku s límečkem. Řekl to jako správný hospodář, který myslí především na úrodu. V tom jsme se zcela shodli a spokojeně hleděli na šedivou krajinu, rozrytou stavebními pracemi na dálnici na Budějovice a Linec.

Válka je vůl. Ale to ví každý

Jediným dobrým výsledkem první světové války, jejíž konec byl včera připomínán (jinde v Evropě, především v Anglii a Francii, se to děje mnohonásobně víc než u nás), je existence Dobrého vojáka Švejka. Tedy té knihy, která přitom obsahuje značnou míru jedovaté destrukce, jež je tam ovšem po právu popsána. Jinak všechno, co z konce té „velké války“ plynulo, bylo horší než to, co bylo před ní. Dokonce i pro nás, protože to, že jsme měli konečně „národní stát“, bylo sice hezké, ale jak známo, on to žádný národní stát nebyl, proto také tak dopadl.

Přišla v noci, ale jen tak z paměti neodejde

Ve zbylých českých, moravských a také snad v několika slezských kinech se od minulého týdne promítá skvělý, zábavný a hrůzostrašný film Přišla v noci. Je to český film, odehrává se v Praze v okolí Letné, ale důležitý je v něm moravský výsadek, byť ten není ve scénáři geograficky specifikován. Film lze snad vyložit, že je to o střetu dvou světů, dvou koncepcí a konfliktu chaosu a řádu, přičemž ani jeden bez druhého nemá cenu.

Štír českých dějin ve Štýrském Hradci

Pětkrát denně odjíždí z Prahy přímý vlak do Štýrského Hradce, první ráno ve tři čtvrtě na pět, poslední půl hodiny před půlnocí. Trvá to sice skoro sedm hodin a člověk si musí docela připlatit, ale zvlášť poslední dvě hodiny z Vídně do Grazu stojí za to. Rakouská Jižní dráha (Südbahn) tam za pověstným Semmeringem vystoupá do výšky skoro tisíc metrů a ve velkolepých obloucích přejede mezi skalami hranice mezi Dolními Rakousy a Štýrskem, čímž se už před sto osmdesáti lety stala první horskou železnicí na světě.

Hrdina nevypadá jako Limonádový Joe

Další vlna debat, diskusí a polemik o bratrech Mašínech, nejvýraznějších představitelích ozbrojeného odporu během tzv. třetího odboje, se zvedla po premiéře filmu Bratři a také v souvislosti s úvahami, zda nový prezident vyznamená odbojovou dvojici (žije již jen Josef, Ctirad zemřel v roce 2011): ocenění obdržela nakonec jen sestra Zdena. V sérii různých debat je ta naše snad poněkud jiná zvláštní sestavou účastníků (Krystyna Krauze, Mirek Topolánek, Ondřej Vaculík, Martin Vadas, Petr Stančík) a také otevřeností, s jakou se o věci vyjadřují a o ní přemýšlejí.

Novější články Starší články