Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Jirka z Ústí v srdci temnoty

Na začátku léta rozčeřil vody českého uměleckého rybníka (ach, to klišé) otevřený dopis výtvarníka a profesora VŠUP Jiřího Černického, v němž, zjednodušeně řečeno, popsal důvody, proč už nechce dál učit mladou výtvarnou generaci: protože si s ní přestal rozumět. Čtenáři jeho dopisu si mohli všimnout, že to nebyl jen tak nějaký suchý text, ani to nebyl komplikovaný traktát, k čemuž mají někteří jeho kolegové sklony. Bylo to totiž napsané takříkajíc naplno, krevnatě a s evidentním zápalem. Bylo patrné, že ten člověk umí psát a jeho psaní má zápal a šťávu.

Mír s komáry. Pozdně letní fejeton o hmyzu

Kdyby se člověk teď rozhodl, že už do konce života nebude číst jiné knihy než o hmyzu – nebo se přímo nebude zajímat o nic jiného než o hmyz, má před sebou nesmírně zajímavé roky. Hmyz je nesmírně vzrušující, podivuhodná a rozmanitá část tvorstva, což tady nepíšu jako nějakou fejetonistickou nadsázku, ale jako fakt, jako suché konstatování.

Sen podvečera kratochvilného

Prohlídky už skončily, návštěvnický lid už odešel, ale zahrada se ještě nezavírala. Byl krásný letní podvečer, žár už přece jen trochu slábl, takže světlo klesajícího slunce vytvářelo něžně stříbřitý opar, v němž to všechno bylo ještě kouzelnější. Vypadalo to jako scenerie ze snu: barevný, trochu takový pohádkový dům nad vodami, sivá zeleň keřů, šelest labutího plutí po hladině. Do ticha občas zakřičel zámecký páv, což jsem si však nebral osobně. Sedl jsem si na lavičku a s výrazem rajsky blaženým pozoroval nádheru, která byla tak omamující, že jsem toužil, abych s ní splynul, stal se nějakým ptákem nebo třeba i rybou, která trávila svou existenci v soustavě vodních kanálků, jež se důmyslně klikatily nádhernou zahradou.

Neopravuj dům po babičce! Zničíš ho

Na vesnici i ve městech se jako epidemie začaly objevovat „betonové plotové desky“ (jejich „výhoda“ je, že jsou „bezúdržbové“), domy se začaly pokrývat jedovatými barvami, okna byla amputována plastovými modely. Dotační program Oprav dům po babičce je státem organizovaná, podporovaná a z našich daní placená likvidace posledních zbytků nejrozsáhlejšího kulturního dědictví – ano, těch domů po babičce. Zatím se především psalo, že jde o nespravedlivou podporu lidí, kteří mají něco dostat, protože už něco mají.

Kaleidoskop města dvojího osudu

Osudem celého širokého pohraničního pásu této země je hluboký zlom v jeho staleté historii. Ten nastal po roce 1945, po vyhnání naprosté většiny obyvatelstva a jejím nahrazením obyvatelstvem novým. Všechna ona města, vesnice i samoty mají proto svou historii „před“ – a „potom“. K této skutečnosti se přistupuje různými způsoby, podle toho, jak ji kdo nahlíží a jak se mu hodí. Historie „Sudet“ je totiž víc než jakákoli jiná v téhle zemi závislá na tom, kdo ji vypráví.

Nadpříroda v lužickém parku v Muskau

Netrpělivý čtenář těchto cestopisných zápisků by se zajisté už rád dověděl, jak dopadla výzkumná cesta po Horní a Dolní Lužici, které jsme zde věnovali čtyři pokračování. Teď snad už konečně dorazíme k cíli. Minule jsem skončil v autobuse, jenž mne vezl z postindustriálního města Weißwasser do lázní Muskau, jazykem zbylých Lužických Srbů Mužakowa. Činí to asi deset kilometrů a jede to tam asi půl hodiny, neboť se objíždí kdejaké stavení, z nichž některá ještě vzdorovala zateplovacímu teroru, takže se na ně dalo se zájmem pohledět, jiná už podlehla a vypadala jako univerzální krabice.

Co plyne ze srpna? Dávat pozor a zavírat vrátka

Pětapadesáté výročí intervence oněch vojsk jsme si (někteří) připomněli v trochu jiné konstelaci než to padesáté. Pětapadesáté výročí intervence oněch vojsk jsme si (někteří) připomněli v trochu jiné konstelaci než to padesáté. Především na východě vypukla válka, jeden národ, který se tehdy okupace účastnil, napadl druhý národ, který se jí účastnil také. Ironií je, že Brežněv, stejně jako Grečko nebo Podgornyj, by dnes byli občané Ukrajiny, jenže to je příklad tzv. faktoidu, tedy idiotského faktu, faktu, který je sice pravdivý, ale nic neznamená, spíš naopak. Už tehdy bylo jasné, kdo za to může.

Zdeněk Potužil. Režisér jako nadupaný papiňák

Zdeněk byl absolutní šílenec, ale zároveň měl silný smysl pro vedení lidí. Uměl myslet koncepčně. Měl rád velká výrazná gesta, byl odvážný, dravý, nadupaný energií. Byl jako hořící plamen. Miloval poezii, Ivana Diviše, se kterým se osobně přátelil. Měl mimořádný cit pro slovo a pro básnickou metaforu. To dělalo jeho rukopis nesmírně originální a dráždivý. Spojení kultivovanosti a jakéhosi barbarství. Tahle charakteristika v pondělí zesnulého divadelního režiséra Zdeňka Potužila pochází z knižního rozhovoru herečky Evy Salzmannové s divadelní kritičkou Janou Machalickou: kniha se jmenuje Útěkářka.

Cesta bílého prášku k primátorčinu nosu

Letní atmosféru poněkud rozčeřilo zveřejnění fotografie, na níž byla zachycena primátorka Brna Markéta Vaňková před mobilním telefonem, na němž byl charakteristicky rozprostřen bílý prášek. Šlo o momentku, která sice mohla mít ještě i jiné vysvětlení, ale přece jen se zdá nejpravděpodobnější, že oním práškem bude kokain, byť nelze zajisté tvrdit, že se dostal až do primátorčina nosu.

Odčinění hříchů prachatických

Veřejná koupaliště jsou nejpříjemnější, když se trochu ochladí, takže na nich skoro nikdo není a místo řevu je slyšet jen tiché ševelení vody. Tak to bylo v neděli ráno na Huláku v Prachaticích. Bylo to tam krásné, ale já se cítil poněkud provinile, neboť původně jsem měl v úmyslu dostavit se do kostela svatého Jakuba na nedělní mši. Den předtím jsem se v domě Neumanneum, to jest dům, v němž sestry boromejky pečují o potřebné a také uchovávají památku na svatého Jana Nepomuka Neumanna, o tom zmínil jedné sestřičce, jež na mě pohlédla myslím poněkud nedůvěřivě. Nyní jsem její pochyby potvrdil.

Temný spisovatel pod ochranným dohledem

Když v srpnu 1994 Ladislav Fuks zemřel, byl to pak takový podivný pohřeb na konci léta. Na to, jaký to byl velký a známý spisovatel, bylo ve strašnickém krematoriu vlastně málo lidí. A ti, kdo přišli, na sebe hleděli rozpačitě: stáli tam bývalí komunističtí funkcionáři, normalizační profesor Rzounek cenil svůj pověstný chrup, pár současných státních úředníků, nikoli však ministr kultury (Pavel Tigrid – pozn. red.), přátelé a známí, ze spisovatelů se mi vybavuje Eva Kantůrková a Petr Prouza, ti ho znali osobně. Jako by se rychle pohřbíval někdo, kdo už byl dlouho mrtvý a nedopatřením přežil do jiných časů.

Na obzoru se vynořuje daň z hub

Koutkem oka víkendový fejetonista zahlédl úvahu, že by České republice mohlo z tíživé ekonomické situace pomoci zdanění hub. Tedy těch sebraných houbaři. Bylo to nejspíš míněno napůl vážně, napůl žertovně (i ekonomičtí komentátoři či analytici udělají občas vtip), ale též se to dá brát jako takový nástřel, takový pokusný balonek, jak se říká, zda se toho třeba někdo nechytne a nezačne se o tom vážně uvažovat. Protože něco na tom asi je. Proč vlastně houby sbíráme?

Kočičí hotel v Bílé Vodě

Jméno knížete Hermanna von Pückler-Muskau, o kterém tady píšu už počtvrté, se mihne v Kunderově Nesmrtelnosti, kterou jsem měl ze známých důvodů nedávno v ruce. Je to v té kapitole, v níž se medituje nad historkou z Teplic, kde se Beethoven procházel s Goethem po lázeňské aleji, když vtom potkali císařskou suitu. Goethe smekl klobouk a zdvořile pozdravil, zatímco Beethoven si vrazil svůj klobouk do čela, zamračil se a šel dál, nezpomaluje krok. Školní příklad dvou postojů k životu a světu. V mládí je vám bližší obvykle Beethoven, čím jste starší, dáváte za pravdu Goetheovi, aspoň já to tak mám.

Staří mrtví nechť uvolní hroby mladým mrtvým

V Heřmánkovicích na Broumovsku uklidili hřbitov u kostela od přebytečných náhrobků. To vzbudilo jistou pozornost i za hranicemi regionu. Náhrobky totiž byly německé, tedy patřily nebožtíkům, jejichž potomci už v Heřmánkovicích ani v širokém okolí dávno nežijí. Ty náhrobky byly popraskané a propadaly se do země, zarůstaly vegetací. A Češi mají rádi pořádek. Takhle to tam přece nemohli nechat. Heřmánkovice se před válkou jmenovaly Hermsdorf, to hezké české jméno dostaly až po ní.

Existuje ještě Německo?

Gibt es Deutschland noch? – Existuje ještě Německo? Ten nápis jsem viděl nasprejovaný na zdi v jednom západoněmeckém městě, nejspíš ho tam napsal nějaký pravičák, nějaký národovec, volič AFD, tedy někdo a priori podezřelý – z hlediska slušné společnosti. Ostatně, kdo píše nápisy na zdi? Většinou levičáci, od nic se to předpokládá. Tenhle byl z druhého spektra. Jenže na rozdíl od mnoha nápisů vyzývajících k revoluci nebo svržení kapitalismu a jiných abstrakt měl tenhle docela reálný základ. Musí si tu zvláštní otázku položit každý, kdo v posledních letech do té země přijel a trochu se díval kolem sebe.

Doba a život soudce Fremra (a prezidenta Pavla)

Prezidentu Pavlovi není zas tak moc co závidět. Když už by dávno mělo být vše ponořeno a rozpuštěno v roztoku minulosti, vynoří se vždy z hlubin nějaký přízrak z dávných časů a připomene mu krásné mládí, jež by ale mělo raději býti zapomenuto. Jako případ soudce Roberta Fremra, jeho ideálního kandidáta na post ústavního soudce. Ještě před měsícem se o něm psalo jako o špičkovém, ba bezkonkurenčním odborníkovi, o expertovi na mezinárodní a trestní právo, jako o člověku, o kterém by nemělo být pochyb, že bude na svém místě.

Chytání kohouta v městečku u Chotěbuzi

Chotěbuz jsem opouštěl s pocitem, že se tam již asi jen tak nevrátím, ale nikoli proto, že by se mi to město nelíbilo. Život je krátký, zajímavých míst je nekonečně mnoho, inu, pro Cottbus jsem již své udělal. Tak jsem se ještě ráno zašel podívat na budovu městského divadla, jež je gigantické, velkolepé a pozdně císařské, ozdobené sochami panterů a leopardů a různých alegorických nestvůr, jak to měla ráda teatrální secese, které se v Německu říká Jugendstil, styl mladých. Na repertoáru mají Carmen a Tři mušketýry

Truchlivý bůh smíchu a románu

Milan Kundera odešel do světa svých postav, které vytvářel lusknutím prstů a vodil na špagátech své racionální imaginace. Sám byl jednou z nich. Na začátku románu Nesmrtelnost poslouchá vypravěč rozhlas a usíná. Do spánku se mu prolínají zprávy s hudbou a reklamou, která mu postupně splývá v jedno. Opět usíná, ale mezitím vyslechne zprávu o obzvlášť tragické nehodě, kterou způsobila sebevražedkyně, která si sedla na noční silnici. Odnesla to tři auta, ona odešla bez zranění. Místo ní zemřela Agnes, možná nejosobnější Kunderova ženská postava, která se zrodila na začátku knihy z jednoho gesta staré ženy u bazénu.

Kundera a hlídací psi

Milan Kundera po naprostou většinu života neznal (nemohl znát) internet, a jak známo, když komunikoval, používal fax. Zcela ho minuly sociální sítě, a tedy i sociální bubliny, které nesmírně zesílily potřebu a spotřebu sdílených obrazů (obětí, stejně jako idolů). Nejspíš k němu ani nedolehly vlny různých sociálních lynčů, vylučování a šikan, to už byl nejspíš ponořen do své šťastné nevědomosti… Byl to zatím starý svět papírových novin, rozhlasu a televize, kde pracovali novináři, jejichž sláva se kdysi dala symbolizovat velikými jmény Ernesta Hemingwaye, George Orwella nebo E. E. Kische.

Rozpuštěný zahradník v Branickém parku

Když jsem řidičovi autobusové linky č. 10 chotěbuzské veřejné dopravy řekl Zum Schloss Branitz, bitte, mávl rukou a naznačil mi, že mám jít dál do vozu, takže jsem ušetřil dvě eura deset. Na další zastávce nastoupily dvě třídy chotěbuzských prvňáků a hned mě obklopily svým štěbetáním. Vůdkyní byla holčička afrického původu, již zaujal můj fotoaparát, a s líbeznou bezprostředností mě vyzvala, abych ji vyfotil.

Když na Manhattanu začal podzim

Je velmi pravděpodobné, že před sto padesáti lety by Woody Allen byl potulným chasidem a vypravěčem vtipů na jarmarcích někde ve východní Evropě a občas by ho ztloukli antisemité. Pak by emigroval do Ameriky a před sto lety by vedl nějaké židovské divadlo v Brooklynu a psal pro ně lidové hry v jidiš, ale už by asi zkoušel prorazit s anglickými na Broadwayi. Díky relativnímu pokroku (a židovskému spiknutí, které ovládlo showbyznys) se před padesáti lety stal tím, kým je, tedy klasikem kinematografie, režisérem desítek filmů s nejvtipnějšími dialogy, nejvynalézavějšími zápletkami, nejinteligentnějšími herečkami a nejsmutnějším vyzněním.

A na konci je Kunderova… nesmrtelnost

Když před pětadvaceti lety zemřel Bohumil Hrabal, Milan Kundera řekl, nebo spíš z Paříže vzkázal: „Jednou bude zapomenuta ruská intervence roku 68 a bude zapomenut normalizační režim, ale bude se připomínat, že v těch letech napsal český spisovatel Bohumil Hrabal Něžného barbara. Byla to samozřejmě nekrologová nadsázka a vlídné gesto vůči autorovi, který byl do jisté míry Kunderovým protikladem, ale ne konkurentem. Oba psali úplně jinak a oba vycházeli z úplně jiného prostředí, jinak i vnímali a popisovali svět, povahou, stylem života i každou větou byli vlastně úplně odlišní a jiní.

Lužická zmrzlina od extravagantního knížete

To byl velmi pozoruhodný člověk, víte, že si přivezl z Káhiry černošku a že s ní opravdu v Německu pak žil? řekl kníže Schwarzenberg, když jsem se mu svěřil, že mám v úmyslu jet se podívat na parky, které založil ten „pozoruhodný člověk“, cestovatel, zahradní architekt, spisovatel a excentrik každým coulem, kníže Hermann von Pückler-Muskau. A já to o té černošce věděl, ale zajímalo mě, co bude kníže říkat dál, ale on už pak toho moc neříkal, tak jsem řekl, že ten Pückler byl opravdu zajímavý a že je teorie, že podle něho Karl May vymyslel svého Kara ben Nemsího.

Jiří kardinál Bartoška a jeho Marek biskup Eben

Nepochybným hlavním poutním místem současných moderních Čechů a Moravanů (těch poněkud méně, nebo přece jen ještě setrvávají na tradičních srazech, viz Velehrad) jsou Karlovy Vary a tam se konající filmový festival. Češi jsou, jak známo, pravděpodobně nejateističtější národ na světě. To neznamená, že nemají své posvátné rituály, posvátná místa a posvátné srazy.

Druhá kariéra Adolfa Hitlera

Francií se opět přelila vlna násilí, která se zase bude vysvětlovat frustrací, špatnou integrací, nezvládnutou rolí státu. Někteří, ti radikálnější, přijdou se strukturálním rasismem, který je prý zakořeněn v evropských společnostech, jež jsou pořád moc bílé a moc evropské. Budou se hledat viníci, odsouzen bude ten policista, který střílel, padne ale i několik tvrdších slov vůči rabujícím, aby byla uklidněna veřejnost. Na nějakou dobu se možná situace uklidní – a pak zase vybuchne.

Citliví mladí, hrubí staří

Záminkou a impulzem pro tento Salon Echa byl otevřený dopis výtvarníka a vedoucího pedagoga ateliéru malby na VŠUP Jiřího Černického, který se vzápětí stal hitem sociálních sítí. Velmi otevřeně a expresivně v něm píše o svém silném pocitu tísně, který se ho jako pedagoga zmocňoval při setkáních se studenty. Dopis se samozřejmě setkal i s kritikou, Černický byl označen právě za toho, kdo je příliš přecitlivělý a přestává se orientovat v rychle se měnícím světě. Salon se konal 20. června před publikem v Knihovně Václava Havla a byl hojně navštíven.

Libíček s bílým potkanem na rameni

Tomáše Jeřábka zaregistroval divák alternativnějších divadel snad už před dvaceti lety, kdy se mezi vychrtlými herci a herečkami vyskytoval dobrácky vypadající pyknik, ve kterém ovšem co chvíli vybuchovala ohromná energie. Tak jsme se seznámili, k čemuž pomohla i Tomášova žena Halka Třešňáková, múza a femme fatale pražské scény divokých let. Nikdy jsem se už nedivil, že z Tominy, jak se mu obecně říká, roste populární herec, který nezkazí žádnou roli ani legraci.

Jak si Poláci dělali vlastní kulturu

Toto nebude komentář, nýbrž doporučení na výstavu, případně na výlet. Do Kutné Hory a do dějin, i když ne tak vzdálených. Na začátku června tam v GASKU (místo, kam se jezdí) otevírali přehlídku polského nezávislého umění bájných let osmdesátých (jmenuje se Necenzurováno), tedy oněch let, která pamětníci mají s Polskem spojená se zvláštní emocionální silou. Dalo by se říct, že celá osmdesátá léta člověk mohl myslet na Poláky s nadějí, strachem, možná i závistí… A říkat si, když tam to dobře dopadne, sesune se to třeba i u nás.

Novější články Starší články