Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Docela dobře nasolený Hallstatt

Lodní přívoz pod železniční stanicí Hallstatt se rychle zaplnil Asiaty, ti okamžitě vytáhli mobily a začali všechno natáčet. Já jsem ho vytáhl taky a natáčel jsem je. Ale jen chvíli, neboť jsem se brzy otočil ve směru plavby a sledoval tu blížící se nádheru. Protože sice můžeme s Babičkou, tou od Němcové, opakovat, že celý svět Páně je krásný, tedy skoro, ale tenhle pohled přes Halštatské jezero na Hallstatt, na ten jezerní klenot, zasazený jako podivný krystal do lůna Solné komory, ten je opravdu krásný mimořádně.

Raketové nebe nad Tel Avivem

Bylo to v březnu 2015, byl jsem poprvé (a zatím naposled) v Izraeli a noční obloha nad Tel Avivem byla v ty dny krásná a klidná. Pozoroval jsem ji z balkonu kamaráda Lukáše, který tam žil a pracoval už několik let. Bylo už teplo, takže se dalo stát venku, upíjet víno z Golan a hledět na světla telavivského skylinu, dokud se do těla přece nepustila zima. Loni v létě tu byl dobrý výhled na rakety, které sem dolétaly z Gazy, říkal Lukáš svým klidným způsobem, s kterým o tom prý mluví většina obyvatel toho města. V červnu 2014 konflikt s Gazou (operace Ochranné ostří) začal únosem a vraždou tří židovských mladíků, které zabili a umučili teroristé z Hamásu.

Nad vrcholky všemi – stanul C. D. Friedrich

Nad vrcholky všemi je klid… Tak začíná slavná Goethova Poutníkova noční píseň, lyrická báseň, jež je považována za začátek evropského romantismu. O padesát let později se v české poezii ozývá Máchovým veršem Byl pozdní večer, první máj… V čase mezi Goethem (1780) a Máchou (1836) se na jeden vrcholek postavila také postava asi nejslavnějšího (nejcitovanějšího a nejironizovanějšího) německého obrazu vůbec – hypoteticky mu může konkurovat snad jen Dürerův autoportrét z mnichovské pinakotéky – Poutník nad mořem mlh.

Ten starý dobrý Danny Škvorecký

Dnes, 27. září, je to sto let, co se narodil Josef Škvorecký. Kdybych měl rychle popsat jeho význam pro českou společnost a jejího ducha, pomohl bych si Karlem Čapkem. Škvorecký byl Karlem Čapkem druhé poloviny dvacátého století. Ovšem nikoli postavením v české veřejnosti: Čapek byl, ať již vědomě či bezděky, oficiálním spisovatelem první republiky, to se o Škvoreckém, který navíc druhou půlku života prožil v emigraci, nikdy říci nedalo! Ale pokud jde o lidský a umělecký typ a působení mezi lidmi, mezi čtenáři a v jejich vztah k nim, v tom si ti dva spolurodáci (z Náchoda do Malých Svatoňovic je to dvacet kilometrů) byli nápadně podobní.

Magorský den v Humpolci

Když na začátku šedesátých let přijeli filmaři do Humpolce a bavili se s místní mládeží, řekl jim do kamery jeden vytáhlý mladík v černém svetru, že v Humpolci je hrozná nuda, neboť náměstí má tvar čtverce, takže se ani nedá chodit dokola. Ve filmovém týdeníku tento originální výrok odvysílali (začínalo trochu tát), takže hoch se stal ve svém městě proslulým.

Politika už v téhle zemi neexistuje

Na rozdíl od seriózních politických komentátorů lidé, kteří se vyjadřují k politice jen z nouze (jsem ten případ), si mohou snad dovolit říct, že v téhle zemi politika už neexistuje. Tedy v nějaké tragikomické podobě existuje, protože pořád se jí věnuje (a vydělává na ní) jistá sorta lidí, skoro každý rok jsou nějaké volby, na internetu se co chvíli odehrává nějaké vzrušení a pohoršení, o němž má někdo pak dojem, že jde o politiku. Ale je to jen dojem. Politika už totiž neexistuje. Nejsou politici, nejsou politické strany (a straníci, ti už vůbec ne), nejsou ani voliči, viz poslední volby s 32 procenty zúčastněných.

Jak umíral Josefův otec

Josef Chuchma je publicista, umělecký kritik, editor – a výborný fotograf. A také můj (skoro) celoživotní kolega a přítel, což píšu i proto, že když jsem nyní viděl jeho předevčírem otevřenou výstavu Otec, matka, já a tak… vlastně jsem mohl mít pocit, že nahlížím do něčeho velmi osobního, co se v něčem snad dotýká jaksi i mě… Josef Chuchma vystavuje v pražské Leica Gallery ve Školské ulici fotografie z posledních let života svých rodičů, tedy přesněji svého otce, protože maminka (zemřela v roce 2006) se fotit nechtěla: fotografie je tam jen jedna, navíc se zakrytou tváří.

Chraňme hrušně zachránkyně!

Hředle je malá docela pěkná vesnice v Českém krasu, nedaleko Zdic a Žebráku, kousek od dálnice na Plzeň. Ve znaku mají hrušeň, která se tam dostala díky tomu, že při povodni zachránila devět místních občanů. Vylezli na ni a přečkali hodiny, během nichž se jejich obcí přehnala katastrofa, nad kterou člověk jen nevěřícně žasne. Tam, kde ta hruška stála, je nyní obrázek s cedulí, která to popisuje takhle: „Dne 25. května 1872 ve dvě hodiny odpoledne se otevřela nebesa a během necelé hodiny napršelo téměř 250 litrů vody na metr čtvereční, což dosud představuje absolutní rekord v dějinách země.

Sluneční bůh ve Wachau

Na blankytné obloze se vznášel citronově zlatistý vůz tažený bělostnými oři. Člověk musel mhouřit oči, aby se před vším tím jasem ochránil. Bylo to, jako když je na stropě hodně výkonná žárovka nebo tam někdo rozprskl na rozžhavenou plotnu vajíčko a to se pomalu smažilo, proměňujíc se ve volské oko. Nebylo to ale rozpálené letní nebe nad podunajskou krajinou, které opravdu vydatně žhnulo, tady šlo o gigantickou nástropní fresku nad císařskými schody v klášteře Göttweig. To je jeden z těch dolnorakouských barokních klenotů nasázených podél Dunaje v krajině zvané Wachau.

Miluju tuhle Dannyho trapnost

Zanedlouho se bude připomínat stovka Josefa Škvoreckého, tedy sto let od jeho narození. My, jeho čtenáři, na to myslíme, ale ruku na srdce, nejsme si jisti, jestli nás náhodou neubývá a jestli se i Škvoreckému nestalo, že odchází kamsi do zaprášených fošen… O tom debatují literární teoretička Alena Přibáňová, básnířka, prozaička a překladatelka Sylva Fischerová, literární historik a autor zanedlouho uveřejněné Škvoreckého biografie Michal Přibáň, literární editor a hrabalovský badatel Tomáš Mazal a spisovatel Jaroslav Rudiš.

Milý pane Josefe!

Čtrnáct dní po smrti Václava Havla přišla z Kanady zpráva, že 3. ledna 2012 tam ve věku 87 let zemřel Josef Škvorecký. Dva tak rychle po sobě následující odchody jako by symbolizovaly konec té éry české kultury, v níž těm dvěma patřila klíčová role. Každému samozřejmě jiná, ale v něčem se přece jenom překrývající a v lecčem i velmi blízká. Byli to možná dva poslední velcí aktéři literatury jako společenského jevu par excellence, spisovatelství jako svého druhu národního poslání, národní záchrany.

Sebevražda ve sladkém životě

Dobrovolná smrt známého, úspěšného, respektovaného a oblíbeného psychologa R. P. otřásla zajisté nejen těmi, kdo ho znali a měli rádi. Neskutečná tragédie je to především pro jeho nejbližší. Každý by měl být maximálně ohleduplný, zdrženlivý, nesoudit, nejlépe mlčet – což je v čase sociálních sítí již bohužel čistou utopií: každá věc s takovým potenciálem stává se veřejnou potravou se všemi možnými následky.

Hugova astmatická láska k Brnu

Z Brna pocházeli dva moji nejoblíbenější herci klasického typu, Karel Höger a Hugo Haas. Oba sice odtamtud odešli, Haas už po dvacítce, Höger jako pomalu čtyřicátník, ale Brno je utvořilo a jistě v nich hodně brněnského zůstalo. Je to slyšet v jejich řeči, v její měkké a jak jen možno líbezné moravské intonaci, která ovšem u obou byla dokonale kultivovaná a zjemnělá, tedy žádný hantec, nebo když, tak jen trochu, ale ta nejlibozvučnější forma češtiny. Vůbec si myslím, že lidé na Moravě mluví pěkněji a zpěvněji, i když už i to bohužel mizí, skoro všichni už mluví, jak slyší od Pražáků čili Švédů v televizi nebo na YouTube nebo kde všude.

Peňás v jedné krabici

Můj dávný kamarád Viktor Stoilov vydával před lety ve svém nakladatelství TORST spisy Václava Havla. A Václav Havel měl takové přání, že by vyšly kompletní v úhledné zelené krabičce, jak to kdysi v mládí vídal v knihovně svého otce, kde v takové škatuli neboli etuji byly spisy Johanna Wolfganga Goetheho… Takovému přání nešlo nevyhovět a skutečně Havlovy spisy spojuje sytě zelená krabice, jež zdobí knihovnu nejednoho z nás.

Kde jsou ti vaši antisemiti? Hovory ve štetlu

V Brně se na konci srpna konal třetí ročník mezinárodního festivalu židovské kultury ŠTETL. To je mimořádně podařená věc, spočívající v tom, že se pět dní chodí po Brně – a nevíte, kam dřív. Program je opravdu nabitý, od rána přednášky, prohlídky domů a vil, diskuse, divadelní představení, koncerty a kdovíco všechno. Všechno na vysoké úrovni, s důrazem na kulturu, architekturu, tanec, literaturu… Paradoxem je, že je to vlastně oslava zaniklého lidu či etnika, něčeho, co v Brně silně existovalo, ba dalo by se říct, že moderní Brno, ten gigant textilního průmyslu, vytvořilo – a pak násilím zaniklo, lépe řečeno bylo zlikvidováno, vyvražděno.

Představa aeroplánu v Jaroměřicích nad Rokytnou

Můj prostějovský děda, profesor jazyků, moravský katolík, mystik a antisemita, byl velký ctitel Otokara Březiny, což spolu všechno souviselo. Pamatuju si, jak při našich hovorech u stolu zvedl prst a pronášel třeba: Nikdo v celé poezii evropské, možná ani světové, nevyjádřil jednotu duše a kosmu v takové celistvosti a hloubce, nikdo tak neprocítil a nepojmenoval sounáležitost lidstva na jeho bolestné cestě k vyšším cílům duchovním jako velký mistr a zasvětitel Otokar Březina. A pak řekl: Ty, Jirku, řekni tatovi, jestli by nás neodvezl do Jaroměřic, ještě jednó bych se tam rád podíval…

Kdo je v Německu vlastně extremista?

Durynsko a Sasko jsou dvě pěkné historické země v Německu, v jeho poválečné východní části. Durynský Výmar díky pobytu klasiků Goetha a Schillera byl – nebo snad pořád je – považován za kulturní srdce Německa, o kráse nově vzkříšených Drážďan netřeba mluvit. Kdo tam přijede, nemůže říci, že by se ocitl mezi nepřátelsky naladěnými lidmi. Spíš má – ve srovnání s českou skutečností – pocit klidu, starosvětské pohody a útulnosti. Podle mnohých komentátorů se tam však ve zvýšené míře vyskytují extremisté, krajní pravičáci, dokonce neonacisté a Putinovi příznivci..

Kdybych já byl krásný jako… Jeník Zrzavý

Jan Zrzavý (1890–1977) zaujímá v české obecné představě o tom, jak má Mistr malíř vypadat, pozici přímo vzorovou. Stařec s pěstěným plnovousem, s baretem nebo červenou bohémskou čapkou schází či vystupuje s hůlkou po Nových zámeckých schodech do domku pod Pražským hradem, kde maluje své přeludné výjevy podobné snům a pohádkám. Trochu mysterium a trochu karikatura, ale v každém případě důstojný zjev, zosobněné umělectví v přechodu v pomník sebe sama.

Obnovení rodinné msty na Slovensku

České nahlížení na Slovensko má často rysy výchovného dozoru nad třídou, ve které už dávno neučíme. Dobré úmysly a snad i době míněná starost vypadá někdy jako poučování, mentorování, nadržování vlastním oblíbencům provázené buzerováním těch druhých. Často takový vychovatel věci a poměrům ani pořádně nerozumí a zbytečně se do nich plete.

Mírová dohoda s vrabci v Rennes

Bylo ráno, osm hodin, zrovna otevírali Café de la Paix na náměstí de la République v Rennes. Toužil jsem po kávě (au lait, což je něco jiného než cappuccino), croissantu a mramorovém stolku s terasou, to ta kavárna poskytovala. I kouřit by se tam za ohradou dalo, což by dotvářelo dokonalost ranní kavárenské atmosféry starého typu. Místo gitanes ale na stolku přistávali vrabci, nejdřív jeden projevil zájem o můj croissant, trochu jsem mu nadrobil, za chvíli jich tam bylo hejno, jež by ho sezobalo vmžiku celý, já však s nimi chtěl uzavřít mír, tak jsem se plácl přes kapsu a poručil si u číšníka ještě jeden a rozdělil se s nimi.

Karel Heřmánek: Muž s tváří do westernů

Karel Heřmánek představoval mužský herecký typ, jichž bylo a je v Česku vždy jak šafránu. Ostře řezaná tvář, heroický profil, sošná stavba těla, prostě tvrdý chlapík, který by v Americe, když se ještě točily, hrál ve westernech, střídavě padouchy a střídavě šerify. U nás hrál fešáky, frajery, svůdníky, hrdiny poněkud směšnohrdinské, ale vždy takové, kteří mají jiskru a šmrnc, na něž je pěkné pohledět a nechat se jimi okouzlit.

Sekáč na vlastním lánu

Při sledování současné české literatury si lze zahrát takovou hru: představte si spisovatele (spisovatelku) při jiné profesi. Stále víc jich připomíná někoho při práci v zemědělství, třeba při obracení sena, trhání plevele, dojení krav, rozvážení a rozstřikování hnojiva. Těžkopádné lopocení na poli, z něhož se úmorně dobývá nějaká neduživá sklizeň. A pak je tu pár zbylých sekáčů. Ohánějí se ostře nabroušenou kosou, kterou mají přirostlou k paži, šmikají to virtuózně, stonky se kácejí, za každým švihem zůstává ležet úhledná řada. Takovým sekáčem, skoro už posledním, je… Pavel Kohout.

Nekrolog s několika funkčními vulgarismy

Kam zmizel kult básníků? položí si čas od čas někdo hlubokomyslnou otázku, na niž je jediná možná odpověď: do prdele. Když je to každému u prdele… Prosím za prominutí, za ty vulgarismy, které jsou přitom funkční a výstižné, neboť hodlám napsat krátký nekrolog za jednoho skutečně kultovního básníka, který tím slovem nepohrdal: U prdele nazval svou sbírku sebraných básní. V samizdatu kolovala od roku 1981. Jmenoval se František Pánek, každý, kdo ho znal nebo o něm věděl, mu říkal Fanda Pánek, zemřel před pár dny (12. 8.) ve věku sedmdesáti pěti let.

Hermelín na bretaňském jihu

Znalkyně Bretaně, paní Jana Machalická, mi jako začátečníkovi doporučila, abych jel na sever, ale já jel na jih. Tedy jeli tam pánové, s nimiž jsem měl to štěstí cestu sdílet: je totiž, stejně jako mě, lákaly ty kamenné řady čili dolmeny, kterých je nejvíc u Carnacu, což je na jihovýchodním pobřeží, psal jsem o nich minule. Pánové pak odjeli dál na bretaňský západ, ale já jsem zůstal na poloostrově Quiberon, na takovém úplně malém civilizovaném poloostrůvečku, takové asi dvacet kilometrů dlouhé, jako nudle úzké vychlípenince do moře, kde bylo ale všechno, po čem jsem v ty dny toužil.

Pravda je jako včelí žihadlo. Bývá uprostřed

Někde to i uprostřed horkého léta mají rádi ještě více horké. Zdá se, že třeba na Slovensku… Odkud přicházely minulý týden zprávy o tom, jak je společnost na nohou, na náměstích se protestuje, píší se petice, solidarizují se čeští umělci. Svobodná kultura je totiž v ohrožení. Příčinou či záminkou je odvolání ředitele Slovenského národního divadla Mateje Drličky a ředitelky Slovenské národní galerie Alexandry Kusé. Odvolala je ministryně kultury Martina Šimkovičová. Jde o to, že ty dva „vyhazovy“ znamenají něco jiného než jen dva vyhazovy.

Na vlnách masochistické hrdosti

Je výroční den okupace ze srpna 1968, což znamená, že lidem, kterým tehdy bylo dvacet, táhne na osmdesátku, tehdejší padesátník už nežije žádný. Zároveň to není tak dávno, aby tu nezůstávala silná citová stopa, která je vtisknutá do řekněme kolektivní paměti, jež působí bez ohledu na to, jestli byl člověk přímo u toho. To si je v těchto dnech možné ověřit v biografech při promítání filmu Jiřího Mádla Vlny. Ten film má velmi chatrnou zápletku, celá story s nanicovatým nasazeným technikem, který se stane hrdinou proti své vůli, je chabá, naivní a nelogická, ale vše je jaksi odpuštěno, když se po hodině a půl nad filmovou noční Prahou začnou snášet letadla s tanky

Zeus na Olympu sleduje ženský box. A směje se

Ponořen do šťastné letní ignorance, minula mě odborná disputace, jak je to s alžírskou boxerkou Chalífovou, mediální i reálnou vítězkou olympijských her v Paříži. Na věc lze zajisté hledět z různých perspektiv, medicínských, etických, politických nebo praktických, ale třeba také řekneme mytologických. O to bych se při všech svých limitech zde pokusil. Dřív, když se na věci nehledělo tak vyhraněně politicky (korektně), by se řeklo, že ona bytost je androgyn. Androgyn je lidský tvor, u nějž není možné rozhodnout, jakého je pohlaví.

Nechte vosy žít!

Na seznam strašných věcí je nutné řadit lapače vos. Když něco takové člověk vidí, měl by okamžitě zakročit, předmět zničit a dosud nezabité vosy zachránit. Tyto zrůdné pasti se dokonce prodávají, lze si je objednat na internetu, ale mnoho lidí s podivným charakterem nebo jen prostě lidí hloupých si je vyrábí svépomocí. Uřežou PET lahev, nalijí do ní sirup nebo nějakou šťávu a čekají na dílo zkázy. Za chvíli se tam už topí desítky vos. To je teď skoro u každého bufetu. Je to hnusné a barbarské.

Pravěké kameny, které se smějí

Jeden kámen je kámen, dva kameny jsou objekt, tři kameny jsou zeď – a hodně kamenů v řadě za sebou jsou Alignements mégalithiques de Carnac, kamenné řady v Carnacu, nejpočetnější přehlídka nastoupených balvanů v Evropě, chlouba Bretaně a celé Francie, podivnost, kterou tam naskládal neznámý lid z neznámých účelů a důvodů. Tedy, jakési teorie existují, je jich vlastně řada, jedna důmyslnější než druhá, i když nejrozumnější je asi ta, že jsou to římští vojáci, které nechal zkamenět svatý Cornelius.

Zajímalo mě, jak se ty holky promění

Devadesátá léta jen tak nikomu nevysvětlíte, říká Dana Kyndrová, která je ovšem fotografovala, čímž je sice nevysvětlovala, ale zachytila jejich esenci: vůni a pachy, nadšení i depresi, naivitu i protřelost. Vidíme na nich, jako by se lidé probudili z divného spánku, jsou celí pomačkaní, uválení, trochu i opuchlí, ale zároveň rozdychtění, co bude dál. Někteří se těší, jiní by si zas raději lehli. Scény z těch zvláštních let vystavuje klasička české humanistické fotografie do 15. září v pražské Leica Gallery.

Novější články Starší články