Je výroční den okupace ze srpna 1968, což znamená, že lidem, kterým tehdy bylo dvacet, táhne na osmdesátku, tehdejší padesátník už nežije žádný. Zároveň to není tak dávno, aby tu nezůstávala silná citová stopa, která je vtisknutá do řekněme kolektivní paměti, jež působí bez ohledu na to, jestli byl člověk přímo u toho.

To si je v těchto dnech možné ověřit v biografech při promítání filmu Jiřího Mádla Vlny. Ten film má velmi chatrnou zápletku, celá story s nanicovatým nasazeným technikem, který se stane hrdinou proti své vůli, je chabá, naivní a nelogická, ale vše je jaksi odpuštěno, když se po hodině a půl nad filmovou noční Prahou začnou snášet letadla s tanky.

Jsou to naše hvězdné minuty zrady a ponížení, ale zároveň vzepětí a národní hrdosti, která se v českém případě spojuje právě s tím ponížením. Máme k tomu známé obrazy a archivy: lidé vycházejí do ulic, nosí vlajky, ti nejodvážnější lezou na tanky, nejvíc před rozhlasem na Vinohradské. Někteří křičí a lomí rukama, někteří pláčou, jiní zatínají pěsti. Vydrží to sice jen pár dní a nepřejde to do opravdového, tedy nutně asi krvavého odporu (i když oběti jsou), ale sílu to má, hlavně sílu v tom úžasu, že se něco takového mohlo stát, že nám to udělali, že si to dovolili, takové svině…

Ale to ponížení je zároveň tak nějak sladké, masochistické: svůj podíl na tom má i skutečnost, že jsme znásilněni jaksi od svých, od bratrů Slovanů, sice od východu, trochu od polobarbarů, ale přece jen od svých. Je to jiné než březen 1939, tam opravdu šlo o bytí, či nebytí, to se dalo hned cítit, tam sice pár odvážlivců zvedlo pěsti, aspoň na té slavné fotografii z 15. března, ale nikdo s vojáky wehrmachtu nediskutoval, nikdo jim nevysvětloval, že tady jsou přece špatně a že je to celé nějaký omyl a nedorozumění, ať se radši vrátí do Berlína. Od Němců se přece nic jiného čekat nedalo a oni se nepletou, tedy v tomhle, v rozšíření svého „životního prostoru“, se nepletli.

Ta druhá okupace také de facto omyl nebyl, či spíš bylo to pokračování v omylu, jeho vyústění. Dost lidí nakonec ani nebylo zas tak překvapeno, část národa, ta, co před dvaceti lety nejásala. Ti naopak sledovali s velkou nedůvěrou, co tomu předcházelo, s obavou hleděli i na ten experiment, který ti náhle prozřivší komunisté nyní tak bouřlivě rozjeli, ano, ti, kteří jsou hrdinové filmu Vlny, tedy reformní komunisté, kteří tehdy upřímně napravovali to, na čem se před lety podíleli. Ale to už je moc složitá dějinná ironie, která zbytečně komplikuje city a patos.

City i patos jsou ovšem nutné pro každou pospolitost, aby se k sobě aspoň trochu měla. Obojí se v tom filmu dostaví, jen se na to musí tu hodinu a půl počkat. Osobně bych řekl, že by to pro ten film bylo lepší, kdyby se začínalo až toho 21. srpna. Ale to by pak stačily ty archivy. A na to by zase lidi do kina nepřišli. Takže vlastně je dobře, že ten film je a že přišli.