Nad vrcholky všemi je klid… Tak začíná slavná Goethova Poutníkova noční píseň, lyrická báseň, jež je považována za začátek evropského romantismu. O padesát let později se v české poezii ozývá Máchovým veršem Byl pozdní večer, první máj… V čase mezi Goethem (1780) a Máchou (1836) se na jeden vrcholek postavila také postava asi nejslavnějšího (nejcitovanějšího a nejironizovanějšího) německého obrazu vůbec – hypoteticky mu může konkurovat snad jen Dürerův autoportrét z mnichovské pinakotéky – Poutník nad mořem mlh. Dílo, jež roku 1818 dokončil největší malíř německého (možná evropského) romantismu, Caspar David Friedrich.

Letos se připomíná dvě stě padesát let od jeho narození: narodil se 5. září 1774 v Greifswaldu, přístavním městě u Baltského moře, jehož chladná hladina, prázdná i s přízraky lodí v mlhách, se bude objevovat na jeho obrazech. Dalšími typickými náměty jsou osamělé stromy, především duby bez listí, dávno opuštěné hroby, klášterní hřbitovy pod sněhem, gotické zříceniny, pustina hor i pobřeží, mnich na břehu mořském… Celý ten romantický inventář se může někomu jevit vyprchalý a konvenční, ale právě u Friedricha dosahuje nejsilnějšího účinku, takže i po dvou stoletích je živý. To si uvědomíme nejlépe tváří v tvář těm obvykle nevelkým obrazům, kdy se s nimi můžeme vnitřně ztotožnit, i když náš svět je už úplně (někdo by řekl ke své škodě) jiný. Potřeba ztotožnit se, vstoupit do obrazu, je zásadní – a tragédie současného umění je, že na ni rezignovalo. Ale i za časů, kdy umělci o této potřebě ještě dobře věděli, ji málokdo naplňoval tak dokonale jako C. D. Friedrich z Drážďan.

Velké friedrichovské výstavy se konají (či budou konat) v Hamburku, v Berlíně, na jaře v newyorském Metropolitním muzeu – a samozřejmě v Drážďanech, v městě, kde Friedrich prožil většinu života a kde je také pochován: zemřel roku 1840. Koncem srpna v drážďanském Albertinu začala výstava nazvaná Wo alles begann, tedy Kde všechno začalo. Přitom do Drážďan přišel Friedrich „až“ jako čtyřiadvacetiletý (po studiu na akademii v Kodani), ale ano, v tom roce 1798 všechno opravdu začínalo. Třeba právě „nový věk“, jejž Fridrichovy obrazy vítají, ale už tehdy se zjevným smutkem a elegickou nejistotou, co s ním vlastně přichází a co to bude znamenat. Friedrichovy obrazy jsou proto tak tajuplné, vtahující, zrak a duši okouzlující, že obsahují velký podíl nejistoty, či spíš jistoty nicoty a smrti.

Každého, kdo pro to má aspoň trochu smyslu, ovládne při pohledu na jeho dokonale provedené krajiny, ať přímořské, nebo horské, či lesní s osamělými stromy a osamělými poutníky, zážitek nezměrné tesknoty, zároveň jaksi sladké a oblažující. Je v nich obsažen základní romantický pud, touha po nebytí, které je zároveň absolutní a nekonečné. Němci tomu říkají Sehnsucht, něco nikdy nenaplněného a nedosažitelného, po čemž ale bez ustání toužíme, až se v tom toužení rozplyneme. Je to bolestivé a sladké zároveň. Někdy s tím splývá pojem Weltschmerz, bolest ze světa, což ale není totéž. Friedrichovy obrazy jsou jemně tesklivé, většinou smutné, ba truchlivé, ale i hladivě krásné a pokojné, přitom nikdy nejsou lacině malebné a prvoplánové. Jen hlupák o nich může mluvit jako o kýčích nebo pitoreskních malůvkách. Ve skutečnosti jsou tím, co umění v nejvyšší podobě může poskytnout: úžas nad tím, že lze stvořit cosi celistvého a současně průzračného, záhadného, zasahujícího lidskou psychiku v jejím nitru.

V Drážďanech, tedy u Friedricha „doma“, přechovávají podstatnou část jeho díla, z tohoto pokladu je sestavena velká část výstavy. Ta je rozdělena na část „nefriedrichovskou“, tu zastupují desítky současníků rozvěšených na jedné stěně: veskrze krásné obrazy z tehdejší produkce. A proti nim je pásmo friedrichovské, kde vynikne, jak byl jiný a výjimečný. Základem jsou v Drážďanech přechovávaná díla, jež doplňují Friedrichové z Berlína (to je druhé největší zásobiště) a několika menších německých měst. Poutník nad mořem mlh je z hamburské Kunsthalle. Dostal se tam až roku 1970, kdy jeho akvizice započala velkou Friedrichovu rehabilitaci. Posmrtný Friedrich to neměl úplně snadné, od druhé poloviny 19. století se na něj pozapomínalo, moderna začátku 20. století samozřejmě o něj neměla zájem vůbec, v tom se jeho kunsthistorický osud podobal jinému velkému malíři, Vermeerovi van Delft, kterého také znovu objevilo až 20. století. Jenže pak se stala ta věc, že Friedrichovy obrazy německých krajin a německých „stavů duše“ se setkaly s nacionálně socialistickými představami, jak má pravé německé umění vypadat. „Führer je velkým obdivovatelem romantických krajinek, a přitom zvlášť oceňuje Caspara Davida Friedricha,“ postěžoval si v deníku Goebbels, jenž jako modernista tuhle Hitlerovu upřímnou lásku nechápal, ba nesnášel. Ale Friedrich je velký německý malíř, bez ohledu na to, jestli se Hitlerovi líbil. Němectví je bezpochyby nejasný a složitý pojem, neradno se do toho zaplétat, ale přece jen si můžeme představit, že v něm má velkou roli prožívání přírody, které je zároveň sentimentální i démonické, má v sobě velký podíl tragiky a osudovosti, zároveň jakési bezvýchodnosti a bezohlednosti až po onu pověstnou sebedestrukci.

Člověk stojí na vrcholku skal, hledí do údolí, kde se převalují mlhy, z nichž vystupují vrcholy skal, ještě chvíli zůstane stát, ale ví, že za chvíli bude muset dolů, do těch mlh, mezi ty výpary, do světa přízemních bojů a povrchních lidí, protože jinde než mezi nimi se nakonec žít nedá. Také Friedrich svou dobu pociťoval tragicky: byl vlastenec, těžce nesl německé ponížení od Napoleona, patřil mezi tzv. demagogy, snící o jakési společenské obnově, která snad mohla mít předobraz v německé reformaci. Lidé se ale na jeho obrazech vyskytují jen zřídka, leda v dálce, jako drobné postavy a v zásadě ze zadního pohledu, Rückenfigur. Postava poutníka nad mlhami je nejúplnější a největší figura, jakou namaloval, pak ještě nějaké ženské postavy, rovněž zezadu. Má se za to, že jde o Carolinu, s níž se oženil roku 1820 a prožil několik šťastných let, dokud ho neschvátila mrtvice a ke konci života i záchvaty šílenství, které si vybíjel na ní a na svých stejně tak oddaných přátelích: nejblíž mu byl vynikající malíř a lékař Carl Gustav Carus, takový saský Purkyně. Nikoho nikdy neportrétoval, ani sám sebe, s několika školními výjimkami v mládí (kolem dvaceti nosil mohutný „hipsterský“ plnovous), lze ale předpokládat, že onen Wanderer nad mlhami může být on: ryšavé kadeře mu vlají ve větru, ty vidíme na jeho podobiznách, z nichž ta nejznámější, od přítele Gerharda von Kügelgena, zahajuje drážďanskou výstavu. Je z roku 1809 a Friedrich na ní jako by se podobal vyrušenému nočnímu dravci.

O Friedrichovi se píše, že objevil „nekonečnou krajinu“. Myslí se to asi tak, že na jeho obrazech se zrak posouvá z tmavé, mlhavé až pochmurné blízkosti do světlé, zjasněné mizející dálky, do světla neohraničeného pozadí. Platí to samozřejmě jenom pro část díla, jež je námětově bohaté, byť jednotné. Ale určitě to platí pro krajiny, které vytvořil při svých cestách do Čech. V roce 1807 prošel České středohoří, v roce 1810 to protáhl před Lužické hory do Krkonoš, čímž symbolicky duchovně připravil cestu K. H. Máchovi; ten, aniž ho asi znal, jej následoval o dvacet let později. K stáru se byl několikrát léčit v Teplicích, což byly takové přidružené lázně saského dvora.

Dalo by se říci, že vedle Goetha byl Friedrich další velký cestovatel do Čech, byť jen do jejich „německých“ oblastí, Prahu nenavštívil nikdy ani jeden z nich. Nicméně v Praze za svého života vystavil několik obrazů a od roku 1823 je v držení (budoucí) Národní galerie nevelký obraz Severní moře za měsíčního svitu, na nějž nyní pohlížejí návštěvníci v Drážďanech. Další českou stopou je skica z deníku Josefa Mánesa, který se v roce 1842 při cestě do Berlína zastavil v Děčíně na zámku, kde byl v majetku knížete Thun-Hohensteina Friedrichův velkolepý obraz Kříž v horách, známý i jako Tetschener Altar. Mánes si tehdy udělal náčrtek. Když ho v roce 1808 Friedrich vytvořil, jevila se představa osamělého kříže s realisticky vyvedeným Kristem na vrcholku skal velmi odvážnou. Byl za něj kritizován, což těžce nesl.

Té tíhy se zbavoval na dlouhých poutích krajinou, kterou pak v ateliéru přenášel na svá plátna. Mnohé ty krajiny působí smutně, dokonce hrozivě, ale je několik výjimek. Jsou to právě obrazy z Čech: krásně prosvětlený horizont něžných linií Českého středohoří, z nichž vystupuje mystický kopec romantiků, Milešovka, německy Donnersberg. Není divu, že u dvou „českých“ obrazů se lidé v Drážďanech zastavují nejvíc. Zdá se, že tam i Friedrich byl šťastný.

Caspar David Friedrich: Wo alles begann. Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany, do 5. ledna 2025.