Z jakýchsi důvodů se občas, stane, že se na diskusi, jako je Salon Týdeníku Echo, sejdou samí muži. Říká se takovým panelům mamel. To je právem kritizováno, dokonce je mužům vyčítáno, že se toho účastní. Mně se stalo minule, že jsem jednu takovou debatu organizoval – a byli tam jenom muži, přestože jsem dámy zval. Nyní, abych tomu předešel, pozval jsem jen samé ženy, ctihodné dámy. A ony přišly, za což jim děkuji. V Salonu tentokrát diskutovaly spisovatelka a scenáristka Tereza Brdečková, šéfredaktorka časopisu Harper’s Bazaar Nora Grundová, spisovatelka a psycholožka Iva Hadj Moussa, senátorka a právnička Daniela Kovářová a politička a marketérka Gabriela Sedláčková.

Stáhnout MP3

A já si uvědomuju jednu věc: že pozvat tak skvělou společnost a automaticky předpokládat, že se budeme bavit jaksi o ženských tématech, je strašné klišé. Přesto dovolte, abyste se o nich bavily. Neboť nejde o ženská témata, nýbrž o lidská témata, která se úplně stejně týkají mužů. Ženská otázka je vlastně mužská otázka a naopak. Přitom se domnívám, že nejde o totožné otázky, neboť je mezi nimi rozdíl. Na úvod dovolte, abych vám přečetl jednu tezi z mé oblíbené knihy Stručný slovník filozofických pověr od polsko-švýcarského filozofa, logika a dominikánského mnicha Josefa M. Bocheňského (1902–1995). „Kolem žen se vytvořily dvě pověry. První spočívá v tom, že ženy jsou považovány za lidi nižšího druhu, někdy dokonce (jako například v koránu) za bytosti postrádající duši. V protikladu k této první pověře považuje druhá pověra ženy v podstavě za muže a usiluje o to, aby se jim co nejvíc podobaly. První pověra je natolik v rozporu s celou naší zkušeností, že není třeba s ní vážně diskutovat. Žena je zcela evidentně plný člověk a má v zásadě tytéž schopnosti jako muž. Navíc, lidská přirozenost dosahuje podle všeho svého vrcholu právě v ženě, zejména v tzv. matroně, tj. ženě po klimakteriu. Tehdy dochází k něčemu, co jako by mělo ženy odškodnit za vše, co pro lidský druh podstoupily ve svém mládí: matrona je svým způsobem nadmuž. Jinou pověrou je převádění žen na muže. Žena je člověk, ale není muž – tvoří ,druhou stránku‘ člověčenství. Její role je v životě odlišná od role mužovy. Z tohoto důvodu je požadavek, aby žena plnila ve společnosti přesně tytéž funkce jako muž, pověra. Stačí se přesvědčit, že ženy jsou svou přirozeností (k tomu stačí vzít v úvahu stavbu jejich těla) uzpůsobeny mateřství, jež je jejich prvním a základním posláním. Proto názor, že se mladé ženy mají zabývat věcmi, jež ze samotné své podstaty jsou mimo jejich hlavní poslání, je pověra. Společnosti, které například nutí ženy k pravidelné výdělečné práci mimo domov, jsou nejspíš odsouzeny k zániku. Zdá se, že podmínkou k překonání těchto pověr je jasné odlišení úlohy mladé a starší ženy.“

Co na to říkáte, milé dámy?

Grundová: Že je to staré.

Sedláčková: Ne, není. Staré je to z pohledu některých trendů naší doby. Ale v podstatě je to pravda.

Kovářová: Z mého pohledu je na tom hodně pravdy.

Hadj Moussa: Mně to nevadí. A nepřijde mi to nějak šokující.

Brdečková: Mně to přijde ubohé, únavné a staré… 

Přesně takhle jsem si to představoval…

Brdečková: Já bych na začátek téhle diskuse, kam Jiří pozval samé ženy, což moc nechápu, chtěla říct, že jsme zapomněli na to, že jsme především všichni lidé. A ta potřeba společnosti diverzifikovat se na muže a ženy, na mladé a staré, na konzervativní a liberální a mi přijde škodlivá a zhoubná. Ten pán nám to sice hezky vysvětlil, ale vysvětlil to lidem z 19. století. Když to pro někoho platí dnes, je to jeho právo, ale neměl by to vnucovat jiným.

Sedláčková: Mně se naopak zdá, že zhoubné je právě potlačování rozdílů mezi námi, tedy potlačování diverzity, která je přirozená. Tady asi nenajdeme shodu, ale já se domnívám, že ženy opravdu jsou rozdílné od mužů a mají jiné role v životě a ve společnosti. Samozřejmě že jsme všichni lidé, máme stejná práva a myslím, že současná společnost k tomu tak i přistupuje. Souhlasila bych s tím, že ten text je už v něčem starý a neplatný, neboť dnes je v naší sekulární době spíš upřednostňována žena než muž, aspoň v nějakých ohledech, a směrem k té stejnosti. A já si právě myslím, že rozdíly jsou dobré a je třeba o nich mluvit, abychom se nerozplynuli v jedné unifikované mase, ve které by nikomu nebylo dobře.

Hadj Moussa: Já si také nemyslím, že lidstvo je nějaká jednolitá masa. Ať již masa lidstva, neboť hned za kopečky to může být všechno plně jinak, nebo masa žen, či masa mužů. Přitom mezi lidmi jsou obrovské rozdíly a rozdíly jsou i mezi ženami a mezi muži: určitě bychom našli mnoho žen, kterým ten tradiční patriarchální model vyhovuje, a zas mnoho mužů, kterým naopak patriarchální model nevyhovuje, a tak podobně. To je první premisa: neunifikovat. Další je, že ženy bez mužů a muži bez žen nejsou plnými lidmi. V plném člověku se doplňuje ženský a mužský prvek, samozřejmě v příslušném poměru. Ideálem je soulad a harmonie. A to je to, co mi v mnoha debatách chybí: jako by se na to nemyslelo, jako by vznikaly nové příkopy, bojuje se jeden proti druhému, kulminuje se boj a rivalita. A přitom jenom dohromady tvoříme celek a jeden bez druhého by tady nemohl být.

Ano, ale jak to vidíte s těmi odlišnými rolemi?

Hadj Moussa: Proti tomu nic nemám. Ty role… Můj šestnáctiletý syn má přítelkyni a teď jsem je potkala na ulici, on jí nesl tašku… Mně to přišlo hrozně fajn, že je tady někdo, kdo ponese holkám těžkou tašku. Tady je ta odlišná role zcela v pořádku: vzít holce těžkou tašku. Ale ještě trochu obecněji: já se na svět nedívám prizmatem, kdo to má těžší, nebo lehčí. Já si třeba nemyslím, že já jako žena jsem tlačena systémem nebo kým do nějaké role, která mi nesedí. Zároveň se považuji za feministku, a když už jsem zmínila syna: on chodil na Základní školu Františky Plamínkové, tak jsem mu od dětství o ní vyprávěla, třeba o tom, jak tato předválečná feministka změnila zákaz, podle kterého učitelky se nesměly vdávat a mít děti… Myslím, že díky feminismu máme mnoho výborných věcí, za které jsem vděčná. Ale současně je mi cizí poloha, kterou občas vidím i u svých známých, které z žen dělají chudinky, co to mají jenom těžké. Já jsem se třeba nikdy s něčím, čemu se říká systémové překážky, nesetkala. Ale to je pochopitelně jen moje zkušenost.

Sedláčková: Souhlasím, ale dodala bych, že některé věci ani feminismus nezměnil – a myslím, že to je dobře. Třeba to, že v některých věcech jsme my ženy přirozeně upřednostňovány. A to v době války. Ona není tak daleko od nás; a vidíme, že přirozeně jdou bojovat muži a ženy jsou zachraňovány, odjíždějí do exilu, pomáhá se jim. Pořád doufám, že když někde bude třeba hořet dům nebo zuřit povodeň, budou se první zachraňovat ženy a děti. A tak to má být.

Čili myslíte, že může nastat situace, kdy se ty rozdíly budou velmi hodit?

Sedláčková: O tom nepochybuji. Když se podíváte na Ukrajinu, nutí tam někdo ženy bojovat?

Ve Spojených státech a v některých západních zemích je už v armádě mnoho žen a myslím, že se dost pracuje na, abych tak řekl, plné genderové rovnosti ve zbrani.

Grundová: Jenom upozorňuji, že branná povinnost je i pro ženy… A války už se nevedou ani tak s bajonety někde na poli muž proti muži, ale uplně jinou technologií a strategií a tam už mají své významné místo právě ženy. Takže nevím, proč tady dělat rozdíly. A v případě, kdyby došlo k nějakému válečnému stavu, tak se to bude týkat mužů i žen, trpět budou stejně. Víte, problém takových debat, jako je tato, je generalizace: každá se jí budeme snažit vyhnout, a stejně se jí budeme dopouštět. Souhlasím s tím, že důraz by se měl klást především na to, že jsme, jak říká Tereza, především lidské bytosti. Líbí se mi i, co říká Iva, že jeden potřebuje druhého, ale ještě důležitější se mi zdá, abychom sebe sami vnímali jako celistvou bytost. Ta není neúplná bez někoho jiného, ta je komplexní sama o sobě, nemusí se už ničím a nikým doplňovat. Měli bychom pracovat na tom, abychom každý byl za sebe samostatnou a spokojenou a celistvou jednotkou, bez handicapu, že nám někdo do plnosti chybí.

Aha… Dobře. Ale s dovolením zpět k tomu textu. Tuším, že nejproblematičtější se tam může jevit zdůraznění té specifické role ženy, která je spojena s mateřstvím.

Grundová: Děti se plodí společně, takže nevím, proč by z toho měly plynout nějaké odlišné role.

Ano, a předpokládám, že se slovy o tom, že společnost, která toho nedbá, je odsouzena k zániku, taky nebudete souhlasit.

Grundová: Jaká společnost zaniká?

Možná jsou lidé, kteří se toho obávají: klesající porodnost, dovoz lidí z jiných společností, z toho plynoucí demografické a kulturní změny…

(Nesouhlas z jedné strany, souhlas z druhé…)

Kovářová: I když si řekneme, že ženy a muži mají stejná práva, tak se nedá říci, že jednají stejně, což říkám i s tou výhradou generalizace. A vyplývá to z toho, že jenom žena může odnosit a odrodit dítě – a doufám, že to bude platit i do budoucna. To, že je žena k tomu od přírody určena a vybavena, velmi ovlivňuje její chování a má to vliv i na její komunikační strategie. Protože ženy spolu jednají a mluví jinak. Kdyby tady sedělo šest mužů, tak ta debata bude hodně odlišná. Nemyslím si přitom, že by došli k jiným závěrům a používali by jiné argumenty a jiná slova. Ale ženy jinak vedou komunikaci, jinak čtou toho druhého, jinak ho vnímají: mnohem komplexněji vnímají, o co v té debatě jde. Není asi náhodou, že personalisté jsou ve většině firem ženy a že převážně ženy pracují v sociálních službách, přičemž je do toho nikdo nenutí a mají svobodnou možnost volby povolání. To asi něco znamená. Ženy jinak čtou signály a jinak na ně reagují, což bude asi evolučním vývojem, neboť muži chodili do lesa na lov, ženy strážily ohniště…

To by vám uvědomělá feministka asi namítla, že to nemusí být pravda, že podle jakýchsi výzkumů se právě ženy účastnily lovu a byly bojovnicemi, zatímco muži vedli jeskynní domácnost. Že ty role jsou prostě sociální konstrukt…

Kovářová: Rozumím tomu, ale já nejsem teoretik, já jsem praktik a mám za sebou pětatřicetiletou praxi v soudních síních při rozvodových řízeních. A při rozvodech si muži a ženy dělají strašné věci, přičemž rozhodně není možné říci, že by ženy byly jemnější, hodnější, vůbec ne, často spíš naopak. Ale dělají zcela jiné věci! To je statisticky podloženo. Můžete mít na to různé názory, ale já to mám podloženo i zkušenostmi.

Hadj Moussa: Na tom textu mi vlastně vadila jediná věc, že je necitlivý k ženám, které nemají nebo nemohou mít dítě. Jako by tím byly vyřazeny a odsouzeny.

Myslím, že to asi není míněno, že by ženy bez dětí byly méně ženami, ale že „první a základní“ rolí žen je mateřství. A pověra je, že není. To je něco jiného.

Brdečková: Já myslím, že to ten pán právě takhle myslel, že žena bez dětí je bezcenná. Proto jsem řekla, že je to ubohé. Když tam mluví o matronách, tak matrona jsem v téhle společnosti já. Já jsem čtyřicet let vdaná, vychovala jsem dvě děti, které vedou nějaký samostatný život, a nedověděla jsem se z toho textu, v čem by v tomhle moje role měla být nějak výjimečná. Samozřejmě ve svém věku si jako žena intelektuálka musím nějak poradit, protože nastoupila nová generace, kterou už zajímají jiné věci než mě, na což mají pochopitelně právo. Jednou z hrozných věcí konzervativní společnosti je, že kulpabilizuje (obviňuje – pozn. red.) ženy, které nežijí ve dvojici, ať již z jakýchkoli důvodů: že jsou queer, že nemohou mít děti nebo je prostě mít nechtějí. Co je komu po tom a kdo jsme my, nebo ten pán, abychom to soudili? Všelikou čeládku potřebuje Hospodin…

Ale on přece ty matrony oceňuje, ba přisuzuje jim mimořádnou hodnotu… Už v tom je ta odlišnost od mužů. Žena po klimakteriu vstupuje do vyšší formy lidství, do vyrovnanosti a klidu, jenž je muži spíš odepřen. My máme v české literatuře jednu takovou nadženu, tou je babička z Babičky, to je vlastně nadčlověk, psychická gigantka, nic ji nemůže rozhodit, všechno zvládá, necloumají jí žádné emoce, je dokonalá. K tomu se muž nikdy nedohrabe.

Grundová: Myslím, že si to, Jiří, poněkud idealizujete.

Kovářová: Přidám k tomu dnešní rozvodový trend, který jde možná ruku v ruce s touto teorií. V posledních zhruba deseti letech přibývá takzvaných gray divorce, rozvodů po třiceti čtyřiceti letech, kdy odejdou děti a manželé se ocitnou sami. Ve většině případů je iniciátorem rozvodu žena. Neodcházejí za někým jiným, ale odcházejí od mužů, tedy odcházejí býti matronami čili žít samy.

No, nevím, jestli je to jen pozitivní trend…

Kovářová: Jak pro koho… Ony začínají studovat, cestovat, věnovat se svým zájmům.

A muži se dávají na pití…

Kovářová: Z toho jen vidíte, že muži a ženy se navzdory genderovým teoriím chovají jinak. I ve starším věku.

Jen bych dodal, že se to týká asi jen bohatších společností – a bohatších lidí. S perspektivou starobní chudoby se člověk do svobody asi jen tak nevrhá. Ani žena ne. Ale bohatší si to dovolit může, což na druhé straně nevím, jestli tomu jen tleskat. Přece jen: když už spolu lidi tak dlouho vydrželi…

Kovářová: A pak je tady ještě jeden trend: že se lidé rozvádějí kvůli politickým názorům, to také dřív nebývalo. V Americe vede k rozpadu rodin, že jeden volil Trumpa, druhý Bidena. Dřív to bylo výjimečné. To se přenáší i k nám, že se pohádají mezigeneračně rodiny, mladí volí levici, staří třeba Babiše, takže mladí nepůjčují rodičům vnuky.

Když je holt člověk uvědomělý… Ale s dovolením, co by podle vás česká společnost řekla na ten text s rozdělením rolí?

Brdečková: Nevím, co česká společnost, tu v celku neznám, ale učím na vysoké škole, na FAMU, takže jsem jaksi exponována mladým lidem a řekla bych, že oni by vůbec nechápali, o čem ten text je. A je to dobře. Ano, setkávám se tam s tím, že mladí si opravdu hrají se svou genderovou identitou, prostě to zkoušejí, my jsme zase zkoušeli jiné věci. A pak tam jsou lidé, kteří v tom jsou opravdu autentičtí a opravdu jsou jiní. Pro mě jako pro umělkyni je to tím pádem strašně zajímavé, protože oni uvažují jinak než ostatní. A já tam nejsem od toho, abych hodnotila ty lidi, ale abych hodnotila věci, které oni vytvářejí. A když vidím tu obrovskou toleranci a tu míru pochopení pro jakoukoli odlišnost, tak z toho mám velkou radost a vidím v tom záruku lepší společnosti.

Sedláčková: Já si jen nejsem jista, jestli mají ti vámi oceňovaní tolerantní mladí lidé také pochopení pro jiný druh odlišnosti. Tedy pro lidi, kterým je bližší spíš ten tradiční model života a společnosti. Vy jste řekla, že jsme společností spíš konzervativní, ale pokud je to pravda, tak ta je veřejném prostoru spíš v defenzivě. Dám příklad: když jsem byla mladá, tak média spíše preferovala osobnosti, které něco dokázaly. Když se dneska podíváme i do mainstreamových časopisů, myslím samozřejmě ty internetové, tak tam už převládly osoby, které dávají najevo, jak právě jsou jiní, odlišní, queer, což je jejich největší hodnota. Nedávno jsem četla o muži, který tak miluje sanitky, že mu umožnili, aby měl sex s jejich výfuky.

Opravdu? To je zajímavé…

Sedláčková: Ano, a když otevřu běžné ženské časopisy, tak naprosto převládají články o tom, jak je super být single, zatímco článek, kde někdo chválí tradiční manželství, je výjimka. Čili jde o to, pro co má kdo pochopení.

Brdečková: Asi jsme si plně nerozuměly. Já myslela, že mají pochopení pro různost a jsou otevřeni různým věcem.

Ano, ale jestli mají pochopení také pro, řekněme, paďoury?

Brdečková: Proč by mladí lidé měli mít pochopení pro paďoury? Co by to bylo za mladé lidi?

Myslel jsem tím v nadsázce zastánce jaksi tradičních rolí…

Brdečková: No době, ale víte, co je zajímavé? Že za těch skoro deset let, co jsem na té škole, jsem si všimla, že ti skutečně dobří zvládnou i tu normální rodinu. Zvlášť mladé ženy, které něčeho dosáhnou, se často vdají a mají rodinu i děti. I já vím ze svého života, že jsem toho nejvíc zvládla, když jsem byla nejvíc pod tlakem a měla jsem nejvíc práce s rodinou.

Schopný člověk je asi schopen zvládnout víc věcí… Zvlášť je-li ženského pohlaví.

Hadj Moussa: Mně také přijde zajímavá ta otázka, jestli lidé, kteří jsou otevření vůči jiným lidem a jejich nejrůznějším orientacím, jsou schopni také respektovat ty, se kterými se neshodnou. A jestli ne, tak jestli je to pak opravdu tolerance. Pracuju jako psychoterapeutka s dospívajícími a setkávám se s mladými lidmi, kteří opravdu zvlášť v pubertě zažívají tak silnou nejistotu, někdy až nenávist k vlastnímu tělu, že si řeknou, co když jsem opravdu někdo jiný, co když jsem holka, co když jsem kluk. Někdy to může být etapa, někdy to může být hlubší. A já se zvlášť často setkávám s holkami, které právě z těch důvodů vlastní nejistoty cítí velmi silný odpor k otcům, kteří jsou pro ně ztělesněním konzervativních postojů, proti kterým se bouří. I tohle ale může být jen nějaká fáze, nějaké nedorozumění, které se dá třeba vyřešit. Nejhorší je, když se ty postoje zaseknou a nejde s nimi hnout. Když pro dceru je táta šovinistický prase a on ve své dceři vidí někoho, kdo se jen předvádí a chce být zajímavý. Pak to nefunguje. Přičemž si myslím, že víc tolerance a snahy po porozumění by mělo být na straně dospělých, těm dětem to třeba pak taky dojde.

Kovářová: To se mi moc líbí, co říkáte. Jen k tomu dodám, že ta doba, jak je složitá, zároveň otevřená a mnohovrstevnatá, způsobuje mnohé potíže, neboť se ruší dřívější zvyky, dřívější tradice a rituály, ale také dřívější očekávání, což možná lidi mohlo svazovat, viz různé předsudky, ale zároveň to mnoha lidem dodávalo hranice a pravidla. Zatímco nyní, v době téměř volnosti a svobody bez hranic, vznikají mimořádné tlaky na rodiče, kteří si pak nevědí rady, jak vlastně děti vychovávat. V dřívější době byly dost jasně vymezené hranice, co je role matky a co je role otce. Já vím, že i to mělo svá úskalí a že autoritativní výchova mohla způsobit nejednou bolest a trauma. Ale dnes jako bychom se ocitli v druhém extrému, že žádná autorita neplatí, rodičovské role se zaměňují nebo jsou nejasné a nemá kdo vytyčovat hranice. V tom se pak ztrácejí nejen rodiče, ale i děti. My teď sledujeme, že dorůstají děti, které se narodily na začátku nového tisíciletí, kdy se už naplno prosadila antiautoritativní výchova, kdy se říkalo Líný rodič, šťastné dítě, a ukazuje se, že výsledkem jsou mladí lidé, kteří si mnohdy nevědí s životem ani sami se sebou rady. Zvlášť pro dívky je to značně složité, protože období dospívání je plné úskalí, na kterém mohou ztroskotat. Lze se domnívat, že ty různé problémy s genderem navazují na problémy s mentální anorexií, které jsme sledovali v devadesátých letech. Tam, když se objevila ve třídě dívka s anorexií, tak se dalo předpokládat, že se brzy objeví další. Těžko to vysvětlit jinak než sociální nákazou.

Přitom z mentální anorexie asi jen cynik mohl udělat projev antisystémové revolty a příklad hodný následování…

Brdečková: Nemáme v balíčku ještě nějaké jiné téma než vzájemné vztahy a rozdíly mezi ženami? Ono totiž být ženou je ještě mnoho jiného než mít, nebo nemít rodinu.

Je možné sem vložit jakékoli téma…

Kovářová: Myslela jsem, že vycházíme z toho textu, tak mě zaujala věta, že mnoho žen ve snaze se mužům vyrovnat se jim začíná podobat. A mě by zajímalo, co si o tom myslíte.

Grundová: Já si to vůbec nemyslím… Nebo ano: určitě jsou ženy, které se snaží mužům podobat, určitě jsou muži, kteří by se zas rádi podobali ženám. I když já tedy takové neznám. Ale to nevidím jako problém, ať se každý podobá, komu chce.

Ano, souhlasím. Ale přece jen, pokud jsou rozdíly mezi mužem a ženou především projevem kultury, tedy jak se říká, sociálním konstruktem, tak konstruktem je i přesvědčení, že rozdíly nejsou. Důležité ale asi je, v jakém tom konstruktu se lépe vychovávají děti a jaký ten konstrukt víc prospívá jedincům i společnosti. Lidé si dlouho mysleli, že nejlepším prostředím je rodina s rozdělenými rolemi…

Grundová: No a teď už si to nemyslí. Aspoň doufám. Nejde o to, jestli dítě vyrůstá v klasické rodině, nebo ne – ať si tam klidně vyrůstá, ale jde o to, jestli mu poskytuji kvalitní péči, nebo ne. Děti potřebují lásku, respekt, velkorysost, pečující prostředí a není důležité, jestli to poskytuje žena, muž, nebo někdo jiný. Myslím, že tohle je jediné důležité téma: šíření lásky! Protože jedině láska může tomuhle světu pomoci. A to, jakými cestami se k tomu dojde, je vedlejší.

All You Need Is Love…

Kovářová: Já s vámi souhlasím, ale jen k tomu dodám: lásku ano, respekt ano, a hranice. Bez hranic to nejde. Nejde to ani mezi rodiči a dětmi: rodiče musejí umět ukazovat, nastavovat, určovat dětem hranice. Moudrý rodič to umí: umí to tak, aby to odpovídalo věku a schopnostem dítěte. Když se to dítě nenaučí, tak je vypuštěno do světa, který je plný nástrah a rizik a nepřipravené dítě se v něm lehce ztratí. A nebude schopno ty hranice nastavit ani svému budoucímu partnerovi, takže bude žít s velkým rizikem, že se mu nepodaří to, co by si od života přálo.

Grundová: Každý máme své metody a pohledy na věc. Já se snažím vychovávat děti tím, co vidí. Protože si myslím, že děti se učí očima, nikoli ušima. Takže nezáleží na tom, co jim budeme říkat a jakým tónem hlasu to budeme říkat, ale na tom, co uvidí a co zažijí, jak se chováme, jak se chováme k druhým, jak oni se chovají k nám. Záleží na tom, jak my se budeme chovat k světu, to je ten balíček, kterým vybavíme své děti, a ony se pak podle toho budou chovat dál.

A žádná zvláštní ženská, nebo mužská role tam není?

Grundová: Myslím, že ne. Laskavost a láska se šíří bez ohledu na pohlaví. A nejde přehnat lásku.

Ano, takový závěr uspokojí i mne, diluviálního zastánce oddělených ženských a mužských rolí.

(Tím ovšem náš hovor ještě neskončil, celý je zaznamenán na EchoPrime.cz.)