Boje na umělecké frontě bývají někdy zábavné i vzrušující. Jenom jim musí člověk trochu rozumět, což není tak jednoduché. Například jak je možné, že mezi signatáři včera uveřejněné petice „umělců a kulturní veřejnosti“ se skoro hned vedle sebe sešly podpisy Milana Knížáka a Davida Černého, jejichž vztahy by se ještě před nedávnem daly nazvat přímo krvelačnými? No protože časy se mění, generační pohyby pracují, houfy se nově formují. Mladí revoltéři se stávají starými hofráty a společně zírají, kam se to ten svět pohnul. A zjišťují, že se jim to vůbec nelíbí, v čemž se shodne i David Černý s Milanem Knížákem.

Autoři a signatáři petic v závěru konstatují, že současná AVU devastuje proces vzdělávání v uměleckých oborech, že Cena Jindřicha Chalupeckého ničí původní záměr individuální motivace a že Národní galerie neplní poslání v oblasti prezentace současného umění. Chtějí restrukturalizaci AVU a NG, odstoupení rektorky AVU a vypsání konkurzu z řad „respektovaných a nezávislých zkušených osobností“ a návrat k původnímu smyslu Ceny Jindřicha Chalupeckého nebo její zrušení. Podpis připojilo vedle Knížáka a Černého tolik významných postav zbylého českého umění, že to nelze jen tak odmávnout.

Problém je v kritériích. Petice se totiž dovolává hodnot, jež jsou spojeny s jejich viděním světa a role umění v něm. Ten byl, když to zjednodušíme, založen na přesvědčení, že legitimizací smyslu umělce je jeho dílo. Dílo bylo obvykle projevem jeho výjimečnosti a jedinečnosti. Umělec byl tvůrcem, který v ideálním případě skrz různá úskalí svobodně a riskantně překonával potíže, aby dosáhl nějakého výsledku, na němž mu záleželo. Byl připraven, opět v ideálním případě, za to nést odpovědnost, věděl, že někomu se bude líbit, jinému ne, že umění je v principu svobodná hra následků a důsledků. Považoval přitom za přirozené, že umělec má mít talent – kdo ho nemá, měl by se poohlédnout po něčem jiném, čemu se věnovat. Talent se ovšem má také tříbit a kultivovat, v čemž tvůrci pomáhají školy, které přitom na něj mají nějaké nároky a cosi po něm požadují. Něco podobného platí i pro Národní galerii, která má náročným způsobem dbát o prezentaci kvalitního umění.

Jenže časy se změnily a dál mění. Atmosféra kolem tzv. umění prodělala obrovský posun od tvorby k aktivismu, který je v institucích, jako je AVU nebo NG, vyžadován jako základní předpoklad přijetí a setrvání. Umělec má být především uvědomělý podílník na ideologickém hřišti, kde mu je přisouzena role aktéra na přeměně společnosti. Ta se ovšem neděje nějakým revolučním činem, ale naopak stálým nárokem na ohledy, soucit, vciťování a psychickou rozměklost, ba narušenost, která je považována za jakousi novou spravedlivou a uvědomělou senzitivitu, jež je sama uměním. Tahle nová role, jíž tak přitakávají mnozí intelektuálové a vykladači, posouvá „umělce“ do pozice slabocha, který nesnese Krista na chodbě, bojí se prý antických sádrových odlitků a vynucuje si péči a zvláštní zacházení. A protože společnosti je z větší části umění dávno zcela lhostejné, může jim to dlouho dobře vycházet, neboť v té marginální, ba směšné pozici se jim dobře zabydlelo. Nikdy nebylo umění tak lehce provozovatelné – a nikdy se nerozcházelo se samotnou podstatou umění, že se totiž lehce provozovat nedá, že je to vždy riziko a že se musí umět.

Zda právě na to reaguje ona petice, těžko říct, ale že v tom je zakopán pes, o tom račte býti ujištěni.