KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Zemřel Jan Schmid: když ne X, tak Ypsilon

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Zemřel Jan Schmid: když ne X, tak Ypsilon

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Pod odchodu Jana Kačera – a Vlastimila Harapese – je smrt režiséra, dramatika, herce a také výtvarníka Jana Schmida další ztrátou ze silného kádru českého divadla a kultury povstalé z nebývalého kvasu šedesátých let. Bylo mu osmdesát sedm let, do poslední doby čilý a aktivní, ještě před pár lety moderoval s Janem Lukešem jediný literární pořad na ČT, revue Třistatřicettři. Ptal se tak sugestivně a lišácky, že mnozí tázaní řekli i to, co vůbec říct nechtěli.

Jan Schmid byl především zakladatel a celoživotní umělecký šéf divadla Ypsilon, té mimořádné líhně talentů a hvězd, které právě jemu vděčí za svá nejinspirativnější léta a za jiskru, kterou v nich právě Schmid roznítil: Luděk Sobota, Dáša Bláhová, Bronislav Poloczek, Jana Synková, Jiří Lábus, Oldřich Kaiser, Martin Dejdar, abychom jmenovali jen některé… Ypsilonka byla ale především originální kulturní fenomén, divadlo stavící na montáži, střihu a dokumentu, jejich poetika byla hravá a mystifikační: bylo to možná první české divadlo, o kterém teoretici spekulovali jako o divadle postmoderním. Schmid měl rád improvizaci a překvapení, jeho nejlepší hry byly karnevalem hravosti, nápaditosti a smíchu: něco z toho je zachyceno ve filmech Věry Chytilové, která Ypsilonku milovala a ráda obsazovala její herce do svých filmů: třeba do Kalamity z roku 1980, kde hraje Schmidův soubor skoro kompletní.

Ypsilonka, která se tak zprvu nejmenovala, vznikla v roce 1964 v Liberci, kde byl Schmid na základní vojenské službě. Vystudoval předtím sklářskou průmyslovku v Železném Brodě a pražskou VŠUP: mohl být sklářský výtvarník nebo návrhář či kreslíř nebo cokoli ve výtvarném směru, šlo mu všechno. Na vojně se rozhodl pro divadlo, což mělo i své pragmatické důvody: podobně jako Václav Havel věděl, že se s tím budou dát objíždět útvary. Armádně vzniklo i jméno: důstojník přes kulturu se ptal, jak se bude soubor jmenovat, Schmid pořád nevěděl, důstojník navrhl napsat X, jenže Schmid věděl, že tak se už jmenuje nějaké divadlo poezie v Brně. Důstojník tedy rozhodl, že se bude jmenovat Y. U toho už zůstalo.

V Liberci se postupně vytvořil silný kolektiv divadelníků, zprvu převažovali loutkoherci a výtvarníci (mj. Jan Švankmajer), postupně se soubor klonil více k činohře, i když specifické. V roce 1969 se profesionalizoval a v roce 1978, kdy vrcholil věhlas a zároveň politická nepřízeň, se Ypsilonka „zachránila“ přesunem do Prahy. Schmid na to vzpomínal jako na největší krizi divadla, kterou se ale podařila ustát. Od té doby působil ve Spálené 14, svého času tam na lístky stály fronty přes noc. Dnes tam visí černý prapor.

V jednom starším rozhovoru Jan Schmid o své cestě divadlem říká: „Všechno záleží na okolnostech. Ypsilonka je v určité divadelní linii, která tady je od nepaměti, co divadlo existuje. Lze v ní pokračovat, lze na ni navázat, může zmizet, ale ta nit, ze které je upředena, bude po ní stejně, jako byla před ní. Samozřejmě že může vypadat jinak, protože by byla odlikou jiného člověka, jiných lidí. Ale pravost, souznění s duchem doby bez pokrytectví, smysl pro humor a všeobecná lidská měřítka by zůstaly.“

Především byl však Jan Schmid hýřivě tvořivý člověk, multitalent a originál se svou představou divadla, které bylo stále proměnlivé, hravé, dovádivé, překvapivé, trochu i jurodivé – jako byl on sám, herec neherec, kterému tak dobře šly postavy šílenců s psychopatickým leskem v oku, byť by to byl ve skutečnosti neokázalý intelektuál a dobrý člověk.

5. června 2024