Každý mluví o fotbale, někdo se na něj občas dívá, já taky. Obvykle tak v polovině mistrovství, lhostejno zda Evropy nebo rovnou světa, se na sociálních sítích objeví výrok velkého argentinského spisovatele Jorge Luise Borgese: „el fútbol es popular porque la estupidez es popular“, což lehce přeložíme jako „fotbal je populární, protože stupidita je populární“. Jistý problém toho prohlášení je, že Borges byl poloslepý, nakonec oslepl docela. Ale to, že větu pronesl právě Argentinec, vyžadovalo zajisté značný kus odvahy. No, asi se to k obzvláště zavilým fanouškům nedoneslo.

Jde o tak malicherné posuzování, že to ničí radost a dynamiku hry. Padne gól, ale rozhodčí musí počkat, co mu sdělí vyspělá technologie, díky níž dojde k přenosu situace do trojdimenzionálního prostoru, kde se zjistí, že opravdu hráč Lukaku, který právě dal další neplatný gól, měl nadočnicový oblouk přes čáru. Nebo kousek bradky. Je to směšné, až idiotské a z vlastní zkušenosti říkám, že takhle se hrát fotbal nedá. My jsme třeba před barákem na ofsajd skoro nehráli. Věděli jsme, že se to píská, ale nám naštěstí neměl kdo.

Fotbal je totiž z principu divoká hra zbytečně moc spoutaná pravidly. V jejích základech jsou krvavé rituální zápasy předkolumbovských civilizací, které obvykle končily smrtí obou družstev. Jedno bylo povražděno, protože prohrálo, druhé šlo na smrt za odměnu. Z toho pohledu není divu, že je v něm něco opravdu osudově přitažlivého. Má v něm mít proto své místo náhoda, úskok, lest, třeba i jistá faleš. Ofsajd je přesně to pravidlo, které je z hlediska hry nutné (opravdu by se útočníci jen tlačili před bránou), ale z hlediska její dynamiky sporné: jednu dobu se hrál pořád ofsajd systém, což bylo mimořádně otravné. Nelze ho brát dogmaticky a nelze ho posuzovat pedanticky. Soudce by měl mít svůj pohled a své pravomoci, navíc má k ruce pomezní sudí. To všechno je pak na co? Zavedení technologií snižuje jeho autoritu a dělá ho zbytečným. Je to další z nebezpečných vpádů nelidského světa technologií do světa, který by měl zůstat v rukou lidí.

No – ale ve skutečnosti je to jedno. Češi, jak se dalo předpokládat, vypadli, tak bude klid. Koho to bude bavit, podívá se, a za pár týdnů už zase nebude vědět, že se něco někde hrálo. Ale tak je to správné. Už Mayové, kteří hráli s useknutými hlavami, to věděli.