Byly to asi první volby do Evropského parlamentu, v nichž i takzvaně obyčejní lidé uznali, že v nich o něco jde, tedy že se jich týkají. Doposud se to mohlo mnohým jevit tak, že jde především o vyslání pár šťastlivců do jakéhosi polomytického velkovýkrmu. Opravdu několik funkčních období poslance v EU představuje pro příslušníka politické třídy, zvláště z těch nám podobných zemí, docela slušný základ pro spokojené stáří. Obyvatelstvo se pak dělilo na ty, kdo neviděli důvod, proč jim k tomu pomáhat, takže volit nešli: buď to zcela ignorovali a bylo jim to raději jedno, nebo to s větší či menší emocí nechtěli podporovat, a pak na ty, kdo jim to přáli, jichž byla ale výrazná menšina, a ti volit šli. Právě mezi nimi byl nemalý podíl těch, kdo měli opravdu za to, že to má ještě nějaký hlubší význam. Především ten, že se tam má rozhodovat o Evropě, tedy i o nich, což si oni většinou přáli. Proto také tak Evropský parlament vypadal.

Dalo by se asi říci, že evropský lid, onen vyhlížený démos, o jehož existenci dosti politologů pochybovalo a dosud pochybuje, se probouzí – a zjišťuje, že mu někdo mezitím udělal s jeho kontinentem něco, co si on nepřál. Evropský démos čili lid si totiž pravděpodobně nepřeje jím být. Tedy tím evropským řízeným lidem. Paradox Evropy, který bohužel nepochopilo hodně těch lidí, již si myslí, že to s ní myslí dobře, je, že ona Evropa nepochybně existuje, ale evropský lid se právě vyznačuje tím, že – neexistuje. Evropa je právě zajímavá, že je i není. Je jedinečným kouskem světa, kde na malé ploše žije řada národů, jejichž dějinný vývoj se zvláště v posledních staletích vyvíjel ke vzniku svobodných národních států. Byl to sice konfliktní vývoj, ale zdál se být nezbytný, osudový a měl své hluboké a citové pohnutky. Národům se chtělo žít v národních státech, rozhodovat si o svých věcech samy, když to bylo možné, mít dobré vztahy s ostatními, spolupracovat, obchodovat, navštěvovat se, jezdit na dovolenou a tak dále – a vědět o tom, kde jsou (ideálně propustné) hranice, kde začíná jeden a kde druhý, kde to je Krakonošovo – a kde Trautenberkovo.

Tento tribalismus, tedy jaksi kmenový základ evropského bytí, měl a má samozřejmě své stinné stránky, ale je jen těžké a asi i nebezpečné ho nahradit něčím jiným. Třeba nějakým superstátem se stále více a více homogenizovaným etnikem, jehož rozdílnost lze tlumit přimícháváním populace vsypávané z jiných, většinou jižních krajin, čímž by se vytvořil jakýsi nadevropský substrát. Ano, jsou zajisté Superevropané, kteří by si to přáli a kteří na tom v posledních dekádách dosti pracovali. Nemohou se ale pak divit, že jim to ten fiktivní démos, tedy lidé v Evropě, bude chtít zatrhnout. Probudili si ho sami.