Před sto lety umíral Franz Kafka, prorok, který jim být nechtěl

To štěstí, být s Kafkou v jednom pokoji

Před sto lety umíral Franz Kafka, prorok, který jim být nechtěl
To štěstí, být s Kafkou v jednom pokoji

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Na začátku června 1924 umírá Franz Kafka. Je mu čtyřicet let a jedenáct měsíců. Navzdory pokračující nemoci si jeho tvář udržuje mladistvý výraz, jak ho zaznamenala poslední fotografie z podzimu 1923: stále ty husté tmavé vlasy, hluboké temné oči (podle pasu „tmavě modrošedé“), úzké rty, a hlavně ta štíhlá, jaksi orientálně vykrojená silueta tváře. Dalších sto let se bude jeho odkaz vytvářet pod dojmem této ikonické tváře krásného proroka a mystika, který měl prý předpovědět, kam člověk kráčí, do jakých temnot směřuje lidská společnost.

Kafka měl tehdy ve tváři nejspíš důvod k jiným obavám. Naděje z doby, kdy se v Berlíně vyfotografoval, naděje, že se vyléčí, nebo nemoc aspoň povolí a on začne nový život, se vytrácela s každým týdnem, každým dnem. Tuberkulóza plic, s níž žil už dlouhá léta (díky jeho deníku se ví, že 13. srpna 1917 ho postihl první noční záchvat s chrlením krve), se na konci roku radikálně zhoršila. Od Vánoc měl silné horečky a na začátku jara 1924 se nemoc rozšířila do hrtanu. V té době vznikají jeho poslední texty, „zvířecí“ vyprávění Doupě Zpěvačka Josefína aneb Myší národ, tajemná díla jakési soukromé mystiky, jíž pro něj bylo psaní. A psaní pro něj bylo víc než umělecká tvorba, bylo formou životní potřeby, terapie a záchrany. Jakmile tu vzdá, končí i naděje. A Kafka ji už ztrácel.

V březnu 1924 se vrací naposled na pár dní do Prahy, odkud chtěl odejít, a jarní měsíce už prožije jen v dolnorakouských sanatoriích, nejdřív ve velkém zařízení Wienerwald a pak v malé vesnici u Vídně, jmenuje se Kierling, jež díky němu vešla do literárních dějin: byla tam malá soukromá nemocnice pro pacienty, s nimiž toho už nešlo moc dělat, výhoda byla, že tam s ním mohli být nejbližší lidé. Už i sebemenší pohyb, zakašlání a polykání mu způsobovalo řezavou bolest, v posledních týdnech ji vždy jen na pár hodin utišily injekce aplikované přímo do krku, do horního nervu hrtanu. Muselo to být krajně bolestivé, ba strašné, žádné tiché umírání smířeného člověka. Kafka nemohl jíst a trpěl palčivou žízní, snil o hltech vína, den před smrtí v posledním dopise rodičům, v tzv. dopise „na usmířenou“, psal o tom, jak by si rád vypil s tatínkem sklenici piva, jak to dělali, když pan Hermann Kafka bral malého syna na veřejnou plovárnu.

Dopis, jímž rodiče odrazuje od cesty do sanatoria v Kierlingu u Vídně, už nebyl schopen dopsat. Poslední část nadiktoval Doře, své poslední lásce, té obětavé Doře Diamantové, s níž se seznámil v červenci 1923 v lázních Müritz u Baltského moře a s níž pak několik měsíců žil v Berlíně, kam se možná chystal odstěhovat a konečně se snad vysmeknout Praze, té „matičce s drápky“, abychom tu otřepanou kafkovskou metaforu pro jeho rodné město použili…

Franz Kafka (3. července 1883 – 3. června 1924). - Foto: Profimedia

My žijeme v Praze

Od roku 1966 visí na domu přitisknutém ke staroměstskému kostelu svatého Mikuláše pamětní deska se štíhlou černou hlavou a nápisem, že se tu roku 1883 narodil spisovatel Franz Kafka. Je to trochu mystifikace. Bývalá barokní prelatura Strahovského kláštera, proměněná za Josefa II. na činžovní dům, v němž si před několika měsíci najali pokoje novomanželé Kafkovi (svatbu měli roku 1882), byl stržen v roce 1897 a nový dům, na němž je ona deska připevněna, postaven pak v roce 1902.

Není to tedy „ten dům“, ale je to ono místo. Tak je to u Kafky s lecčíms. Asanace, ta obrovská stavební likvidační akce, v průběhu patnácti let zcela změnila ráz Starého Města. Až na několik historických staveb (především synagog) a části hřbitova zmizela celá židovská čtvrť, kde však už moc Židů nežilo – po zrušení ghetta v roce 1848 se většinou přestěhovali na lepší adresy a do jejich domů se nastěhovala chudina a kriminální spodina. Výrazně se proměnila i podoba Staroměstského náměstí, do té doby uzavřeného rynku – německy Altstädter Ring.

Kafkovo dětství a mládí se celé odehrává na dohled obrovského staveniště, zasahujícího až do míst, kde jeho rodiče v rychlém tempu střídali jedno bydliště za druhým, ale nikdy se nevzdálili z okruhu základního staroměstského rajonu. Nikdy však také nežili v „ghettu“, vždy v prostředí jazykově smíšeném, přičemž patřili do německo-židovské střední vrstvy, avšak dvojjazyčnost u nich byla samozřejmostí: otec Kafka, u něhož ani židovství nebylo nijak hluboce prožívané, přešel na němčinu až v Praze a Franz uměl česky od dětství – učil se česky ve škole a rodiče mu ještě najímali českého chlapce ke konverzaci, pak ovládal češtinu dokonale: od Mileny Jesenské (tedy Pollakové) dostával dopisy v češtině… Úvaha, že by třeba, pokud by mohl žít déle a zůstal po roce 1918 v novém státě, psal třeba i česky, není úplně nesmyslná. I když je mnohem pravděpodobnější, že by v dvacátých letech Prahu opustil a odstěhoval se do Berlína nebo Mnichova, o němž už před válkou snil. Jak by to bylo po roce 1933, můžeme fantazírovat. Snad by Franz byl v té době v Hollywoodu a psal tam scénáře? Nebo by budoval Palestinu a třeba by se dožil vzniku Státu Izrael jako přítel Max Brod, který zemřel v prosinci 1968 a ještě se stačil podívat do Prahy? Ale třeba by dopadl jako jeho sestry, všechny zavražděné v letech 1942 až 1943… Rodiče byli naštěstí v té době už po smrti. V každém případě svět, v němž vyrostl a který znal, zanikl zcela kompletně. Zbyly po něm jen stíny v textech, jaké psal on, stín mezi stíny.

Kafka ale nebyl nějakým prorokem zániku, čtenář jeho textů se musí namáhat, snaží-li se dokázat, že v něm je zabudován předobraz vývoje státu v diktatury 20. století. To se přitom omílá pořád dokola, nejčastěji od lidí, kteří ho podle všeho moc nečetli. Jeho texty jsou založeny především na jeho osobní a zcela soukromé zkušenosti: román Proces daleko spíš než nějaké odosobněné mechanismy odráží trapný fakt, že Kafka musel v červenci 1914 před rodinným tribunálem v Berlíně obhajovat zrušení zasnoubení s Felicí Bauerovou. To byl ten „druhý proces“, z něhož nemohl vyváznout bez trestu, aniž byl obviněn. Nejnebezpečnějším místem u Kafky není nějaký prostor státní mašinerie, nýbrž rodina a potenciální manželství. Největší ohrožení přichází z ložnice, nejzranitelnější je člověk, když leží nebo sedí v posteli. V ní se může proměnit v obří hmyz, nebo si pro něj přijdou dva neznámí muži. Ale ti muži přicházející zatknout Josefa K. nereprezentují stát. Jak by také mohli, když stát je v Kafkově době zosobněn v podstatě vlídným a otcovským císařem Františkem Josefem a potom ještě vlídnějším Masarykem! Z nich Kafka strach rozhodně neměl. Se státem Kafka žádný konflikt nezažil. Jeho „zápas“ byl veden jiným směrem a velmi jemnými a nenásilnými prostředky. Kafka je úplným opakem bojovného a angažovaného spisovatele, kdo něco takového tvrdí, vůbec mu neporozuměl. Ostatně ani v první Kafkově rozsáhlejší próze, tedy v povídce Popis jednoho zápasu, jež složitě a v několika verzích vzniká v letech 1904 až 1905, není o žádném zápase ani vidu, ani slechu. Ale jmenuje se geniálně – a zmatečně. Ale tak to u Kafky chodí.

Kafka se narodil do rodiny, jejíž hlava, tedy otec Hermann, se stane modelem pro příkladný oidipovský komplex. Pověstný Dopis otci, který Kafka napíše (a neodešle) až v roce 1919, vrhá přitom matoucí světlo na otce i na prostředí rodiny, v níž vyrůstal. Otci měl Kafka co vyčítat, ale rozhodně to nebylo nějaké uzurpátorství, natož despocie. Jejich míjení bylo osudové, ale také přirozené. Nemohli si rozumět, protože jejich konflikt měl kořeny v obecném generačním zápase, jaký nesváděl jen Franz. Ten navíc většinu vlastností zdědil z matčiny strany, od Löwyových: jistou odcizenost životu, introvertnost, snílkovství.

Tatranské Matliare ve Vysokých Tatrách, jedno z míst, kde se Franz Kafka (sedící druhý zprava) pokoušel léčit tuberkulózu. - Foto: Profimedia

Otec Hermann měl pravdu

V poslední době jako by se interpretace převrátila naruby a začalo se s oblibou tvrdit, že Kafka byl vlastně veselý spisovatel, že jeho texty jsou téměř humoristické, což má doložit svědectví, že se prý při předčítání smál. Jako by se muselo jít ode zdi ke zdi.

Je to nesmysl. Kde se pak bere ta úzkost, jež nepochybně z jeho textů vychází a již těžko popřít nějakou svévolnou interpretací? Celá Kafkova imaginace byla prosycena jakýmsi nenapravitelným nedostatkem důvěry ke světu, který ale přitom neprožíval „tragicky“, ale absurdně, imaginativně, snově. A tato základní indispozice se dokonale setkala s dobou, jež mohla ještě poskytovat jistoty rychle se měnící v prach. Jaká to byla doba? V každém případě přelomová, byť lidem, na něž zanedlouho čekala světová válka, se mohla jevit jako krásná a ztracená belle époque. Je to doba nebývalého nástupu techniky, kdy se prakticky každý rok objevuje nový převratný vynález. Je to čas Edisona, prvních telefonů, telegramů, automobilů, aeroplánů a kinematografu. Kafka byl každým tímhle vynálezem fascinován a přitahován, ale zároveň v něm intuitivně viděl ohrožení: kinematograf mu připadal jako úžasný vynález, médium budoucnosti, a kdy jen mohl, filmová představení vášnivě rád navštěvoval.

Ale mladý Kafka musel především chodit do školy (do roku 1893 do německé chlapecké školy v Masné ulici) a pak vystudovat státní gymnázium s německým vyučovacím jazykem umístěné v zadním traktu paláce Kinských – Kafkovi bydleli v Celetné ulici 3, takže to měl pár kroků. Kafka obýval svůj vlastní pokoj, což bylo privilegium, zdaleka ne běžné. Takže když otec Hermann často rodině, tedy především Franzovi, vyčítavě říkal, že si nedovede představit, v jakém žije luxusu – a stavěl to do protikladu se svými drsnými začátky –, měl pravdu. Materiálně Franzi Kafkovi nikdy nic nechybělo, byť jeho spotřeba nebyla nijak enormní. Špatně si rozhodně nežil, i když po studiích chvíli trvalo, než se postavil na vlastní nohy. Vztah k penězům měl ale vždycky lehce přezíravý, stejně jako k jiným hmotným statkům. Také proto, že měl za sebou jistotu svého otce.

Rakouské školy a gymnázia zvlášť byly nejspíš instituce obzvlášť budící pocit, že před člověkem je neustálá hrozba zkoušky, u níž jednou zkoušený konečně selže. Většina výuky sestávala z povinnosti naučit se nazpaměť předepsané penzum. Zkoušení zabíralo valnou část výuky a některé bylo drastické: Kafka prý někdy před tabulí při matematice i plakal… Jindy si zapomněl logaritmické tabulky (ale příklad by prý nevypočítal ani s nimi) a profesor ho poslal do lavice s krutým výkřikem: „Vy krokodýle!“ Tato úzkostná představa, že vše je jen dočasná etapa před další zkouškou, z Kafky prý vysávala jakoukoli iniciativu a zavalovala ho pocitem, že se blíží katastrofa.

Vzdor zdrcujícím úzkostem však byl Kafka žákem s nadprůměrným prospěchem, premiantem po celá léta. Zvládl latinu i řečtinu, naučil se francouzsky tak, že mohl číst romány (ale když jedou s Brodem do Paříže, moc se francouzsky raději mluvit nepokouší, ostatně nemluví raději ani německy, nýbrž volí češtinu, jež Francouzům zní zcela exoticky – považují ji prý za čínštinu…).

Mezi maturitou (1901) a 26. srpnem 1911, kdy s bratry Brodovými odjíždí na nejdelší výpravu svého života (Lugano, Stresa, Milán, Paříž), proběhne desetiletí, jež Kafku formuje v mladého muže, a to rozhodně nikoli jen jako pasivní produkt okolností a vnějších vlivů. Vystuduje na pražské německé Karlo-Ferdinandově univerzitě práva, přičemž nejprve se zapíše na přednášky z chemie (!), germanistiky a dějin umění. Během studií kolem sebe vytvoří úzký kruh přátel, z nichž nade všechny vynikne vztah s Maxem Brodem: filozof Walter Benjamin ovšem v recenzi Brodova Kafkova životopisu napsal, že největší Kafkovou záhadou je jeho přátelství s Brodem…

Prvního října 1907 pak vystudovaný právník Kafka nastupuje do svého prvního regulérního zaměstnání, do pojišťovací firmy Assicurazioni Generali. Už zcela jistě ví, že chce psát, ale zároveň si není jist, jaký životní rámec si pro své psaní vytvořit. Sní o tom, že Praze dá vale a odejde nejraději někam hodně daleko, třeba za oceán.

Kafkova životní situace, to nebylo žádné přežívání v temném pražské ghettu, odkud nešlo uniknout. Jednak Praha nebyla žádným východním štetlem, ale rychle se modernizujícím městem Západu, jednak sám Kafka byl člověk sice nerozhodný a „svébytně“ plachý, ale rozhodně žádné psychické strašidlo, neschopné se o sebe postarat.

Naopak, v té době je Kafka lačný života v jeho nejrůznějších podobách – včetně samozřejmě erotických. Sám se později vykresluje téměř jako flamendr a zhýralec, jenž navštěvuje noční podniky a čas od času stráví noc s prostitutkou. To přitom kontrastuje s touhou svůj život „reformovat“, k čemuž hledá cestu v různých doporučeních ohledně zdravovědy a tělesné kultury vůbec. Objevuje přírodu, miluje plavání a pobyt na čerstvém vzduchu je mu nade vše. Praktikuje mládí a pružnost zaručeně zachovávající cviky dánského cvičitele J. P. Müllera a nekonečně dlouho žvýká potravu podle návodu amerického dietetika Horace Fletchera, což přivádí u společného stolu otce Hermanna k vzteku: nemůže se na žvýkajícího vegetariána Franze ani podívat a raději si skrývá tvář novinami.

Je to vlastně docela pestrý a společenský život, který ten génius osamocení a odcizení vede. S tím souvisí i rodinná okolnost ukazující na otevřenost Kafkova prostředí: dva matčini bratři udělali podivuhodnou kariéru v dalekých krajích, přičemž ten, k němuž měl Franz bližší vztah, strýc Alfred, ředitel španělské železnice, de facto svému synovci místo v italské pojišťovně obstaral. Tím vyřešil jaksi kompromisně Kafkovu tendenci odejít z Prahy, pokud možno co nejdál, a naplnit tak snění, o němž psal své první lásce (nejspíš platonické) Hedwig Weilerové: „Mám takový sen, jak jednoho dne sedím v křesle v nějaké vzdálené zemi, hledím z oken kanceláře na pole cukrové třtiny či mohamedánské hřbitovy...“

Ve skutečnosti hleděl z oken své kanceláře na Václavském náměstí na střechy a věže Nového Města a kolmo pod sebou měl „závratný pohled světlíkem do dvora“. Když o svém prvním zaměstnání píše o pět let později Felici Bauerové, používá dokonce nezvykle citoslovce „fujtajfl“ a dodává, že „silnější, důslednější povaze“ by to „bohatě stačilo na téměř blaženou sebevraždu“.

Kafka nicméně volil rozumnější řešení: na počátku roku 1908 se přihlásil do dělnického kurzu a v létě nastupuje do Arbeiter-Unfall-Versicherungs-Anstalt für das Königreich Böhmen in Prag – Dělnické úrazové pojišťovny, sídlící v ulici Na Poříčí 7. Po dvou letech vzorného plnění pracovních povinností je povýšen na koncipienta. Když vypukne světová válka, Kafka si do deníku napíše slavné věty: „Rakousko vyhlásilo Rusku válku. Odpoledne plovárna.“ Několikrát jde k odvodu, není uznán za schopného služby. Úředníkem zůstane až do svého penzionování v září 1921. Od té chvíle je svobodným spisovatelem.

Před sto lety umíral Franz Kafka, prorok, který jim být nechtěl. - Foto: ilustrace Jiří Slíva

Konečně nemocen

Celý dosavadní život se na to vlastně připravoval, vše v něm upravoval a taktizoval tak, aby to jednou bylo možné. Přitom ten život vedl nesmírně intenzivně. Nikoli však ve smyslu nějakých excesů (Kafka nebyl bohém, ale ani suchar), nýbrž tím, jak vážně a odpovědně ho bral, jak se v něm všechno měnilo v podmanivou otázku, kterou nemohl obejít. Tuto mučivou potřebu léčil psaním deníků, dopisů, beletrie: byla to forma terapie obohacená o tísnivou imaginaci. Potřebu psát má mnoho lidí a tahle spjatost prožívaného a zapisovaného sama o sobě ještě hodnotou není. To, co je u Kafky tak jedinečné, je komplexnost toho odhodlání spojeného s výjimečnou osudovostí, k níž se přidává podmanivá síla krystalicky přesného vyjádření pronikajícího temnotou snu, jejž nasvěcuje denním světlem logiky. Tahle virtuózní schopnost spojovat nespojitelné, klást vedle sebe realitu a mysterium, pojmenovávat věci s provokující prostotou, a přitom se navenek jevit jako konvenční, ba dokonce tuctový „případ“, to je klíč ke Kafkovu mysteriu.

Kafka ve svém psaní odcházel do fantaskních světů, současně byl i přesný a pedantský, byl to svědomitý a poslušný syn, nikdy se neodpoutal od rodiny, tedy od rodičů, kteří jako by nad ním měli stále i v dospělosti nadvládu. A přitom se ten život při bližším pohledu vymykal představě, jak asi se takový seriózní život vede a zařizuje. Všechny jeho milostné vztahy měly podobu jaksi tísnivou, nerozvinutou, někdy až absurdní: čtyři roky vedl prapodivný, téměř doslova korespondenční poměr s Felicí Bauerovou, dvakrát s ní zrušil zasnoubení. Místem konečného rozuzlení se stala severočeská vesnice Siřem (Zürau), kam přijel v září 1917 za sestrou Ottlou. Na okraji obce stojí barokní sýpka, údajný předobraz k jeho druhému románu Zámek. Jakási přízračnost, spojená s jistou komičností, kdy se ze sýpky stává feudální sídlo, se do Kafkova světa docela hodí. Lze si představit, jak chodí během zimy 1917/1918 před večeří na procházku za ves a dívá se na siluetu tmavnoucího stavení, které stojí na mírném návrší. A představuje si, jak na něj hledí zeměměřič K., jenž by rád nastoupil do služby, jenže neví, jak se do zámku dostat, když to navíc není žádný zámek, ale ta sýpka plná myší. Už po týdnu pobytu za Kafkou přijíždí z Berlína jeho snoubenka Felice Bauerová, oběť jeho nesmírné korespondenční vášně: psal jí skoro každý den. Po letech jejich vztah spěje ke konci: v červenci se s ní sice podruhé zasnoubil, ale Franz dobře ví, že je to nesmysl. Do deníku si píše: „Měl jsem tomu zabránit. Představuji si to tak, že nese, a to především mou vinou, nejvyšší míru neštěstí. Já sám... jsem úplně bez citu a stejně tak bezmocný... Ona je nevinně odsouzena k těžkým mukám; já způsobil tu křivdu, která ji mučí, a kromě toho obsluhuji mučidla.“ Kafka však nemá sílu s tím něco udělat. Zmítají jím rozpory, jaké zná každý člověk, který není schopen zasadit ránu osobě, k níž cítí hluboký cit, jenž je však víc soucitem a lítostí než láskou. Ví přitom, že ji jen zbytečně mučí a že ona rána by byla lepší a milosrdnější, než ji stále udržovat v klamné a bolestivé naději. Nemoc poskytuje Kafkovi konečně záminku. 30. září Felici, to už je zase doma v Berlíně, posílá dopis, nazvaný Eliasem Canettim v eseji Druhý proces „nejtrapnějším, který od Kafky máme“. Ve snaze najít omluvu pro jednání, o němž pisatel ví, že je křivdou a zradou, je však text dokonalý: „Vskrytu totiž nepovažuji tuto nemoc za tuberkulózu, nýbrž za svůj celkový bankrot. Věřil jsem, že to půjde dál, a ono to nešlo. (...) Už nikdy se neuzdravím.“

Rukopis Franze Kafky. - Foto: Profimedia

Talent na Kafku

Tehdejší medicína uměla diagnostikovat tuberkulózu již velmi přesvědčivě, ale neměla na ni lék. Půl roku před Kafkou umírá po převozu z tatranského sanatoria do rodného Prostějova o sedmnáct let mladší Jiří Wolker, je to podobné zoufalství a beznaděj. Ti dva se zcela jistě neznali, ale mohli se hypoteticky potkat právě v některém plicním sanatoriu: Kafka také jezdil do Tater, osm měsíců z roku 1921 strávil v Tatranských Matliarech, tehdy se tam ovšem mluvilo německy. Sanatoria, často architektonické skvosty, byla jedinými prostředky, se kterými tehdejší lékařství smrtelné a infekční nemoci čelilo, proto jich tolik zůstalo z těch časů… Byla to zlatá doba plicních sanatorií, román Kouzelný vrch Thomase Manna vzniká právě v těch letech. Pravidelný režim, pobyt na slunci a čerstvém vzduchu, nějaké to cvičení, zdravá strava – a neustálé měření teploty. Tu měl Kafka v posledních letech už prakticky stále zvýšenou, což před blízkými spíš tajil.

Byl to život v nemoci a s nemocí, od léta 1921 uznanou i oficiálně, když mu v úřadu, v pražské úrazové pojišťovně, kde byl ctěným zaměstnancem, přiřknou definitivně penzi. Od sedmatřiceti let má tedy doktor Kafka volné ruce pro svou literární tvorbu. Tradičně se má za to, že o tu mu v životě šlo nejvíc, že to byl jeho život. To je jistě pravda, i když i tohle, jako u něho všechno, je nejednoznačné a snadněji se to vysloví, než doloží. O Kafkovi se toho ví hodně, ale čím víc se toho o něm ví, tím větší nejistota se kolem něho a jeho života a díla rozprostírá. Nikoli nejistota faktografická (tady se ví tisíckrát víc, než je nutné), ale nejistota, co to vlastně všechno znamená, proč právě kolem Kafky vzniklo takové mysterium, které se projevuje stále znovu a znovu, navzdory tunám výkladů a teorií, navzdory pyramidě spisů a interpretací, kafkovskému průmyslu akademickému, komerčnímu až jarmarečnímu.

Každá odpověď, jakkoli důmyslná, je jen dílčí, neúplná a často předstíraná. Ale jiná ani být nemůže. Celé rozsáhlé „dějiny Kafkova odkazu a vlivu“ jsou provázeny chybnými výklady, omyly, manipulací, neporozuměním, snobismem a třeba i obyčejnou hloupostí. Ale hned s tím i opravdovým zaujetím, autentickou fascinací, jedinečnými výkony ducha a intelektu. S Kafkou nebudeme nikdy zcela hotovi, což je ale právě to kafkovské kouzlo. Zvlášť mladý člověk, jenž se setká s Kafkou poprvé a opravdu ho začne číst, je často zasažen něčím, co ho hluboce osloví – třeba ne nutně na celý život, ale aspoň na tu rozhodující jeho část, kdy něco takového potřebuje nejvíc. Pokud se to přihodí, a pořád taková naděje existuje, má setkání s Kafkou podobu závratného pocitu ztotožnění a jaksi mimoracionálního porozumění, které je provázeno sžíravou touhou poznat a odhalit, proč na nás ty jiskřivě prosté, přitom tajemně významné věty a podivné, ba mysteriózní děje tak působí. Neexistuje přitom žádný návod a žádné pravidlo, jak na to, každý si ho může najít po svém.

Nejjednodušší doporučení je začít číst a číst tak, jako bychom nevěděli nic o tom všem, co se pod Kafkou za tu dobu vyhloubilo, jaké hory kolem vyrostly, do jakých houštin se propadl. Samozřejmě se to nepovede každému, a ne každý se s Kafkou potká: není to věc ani intelektu, natož charakteru, ani vzdělání není zárukou, znal jsem lidi zcela obyčejné, kteří Kafku četli a po svém mu rozuměli. Má to spíš něco společného s instinktem a jistým druhem nadání, podobným možná hudebnímu sluchu, který je rovněž mimo „dobro a zlo“. Každopádně platí, že těm, jimž se Kafka otevře, přináší četba jeho textů nejvyšší požitek, jaký může literatura poskytnout. Ten požitek se odehrává na několika rovinách, estetické, ideové a zajisté i filozoficko-teologické. Kafka tuto symbiózu naplňuje způsobem, jako by se vlastně o žádnou hloubku, symboličnost nebo tajemnost nesnažil, jako by se mu to všechno do slov a jazyka dostávalo spolu s dechem, rytmem srdce a pulzováním krve: je sugestivní právě ve své nepředstírané jednoduchosti vyslovující závratné obsahy, jež by nikoho jiného právě v té průzračné složitosti nenapadly. Nepotřebuje k tomu žádné zvláštní efekty, žádné experimenty, žádné složitosti: je to autor svým způsobem monotónní, tíživý a nesrozumitelný – ale je to monotónnost, tíživost a nesrozumitelnost vesmíru nebo hvězdného nebe, které se v celistvosti stále otvírá novým a hlubším pohledům.

Injekce zabírá

Díky biografii od Reinera Stacha si lze Kafkovy týdny a dny umírání představit v maximálním přiblížení. A přesto jen přibližně, přes clonu těch sto let. Kafkovy poslední týdny byly samá bolest, píše Stach a snaží se rekonstruovat poslední den, 3. června 1924. Byla u toho Dora a sotva vystudovaný doktor Robert Klopstock, o patnáct let mladší Kafkův oddaný přítel; seznámili se před čtyřmi lety v Tatrách. Kafka dýchal už v noci s velkými obtížemi, dostává nejdřív od personálu kafrovou injekci, na krk mu přikládají pytlík s ledem, nic nepomáhá, Kafka se dusí a trpí bolestí. Během dopoledne přikazuje posluhovačce, ať odejde z pokoje, pak vyzve Klopstocka, aby mu dal smrtelnou dávku morfia, jak mu to údajně Klopstock slíbil už před čtyřmi lety. Lékař odmítá, Kafka se toho agresivně dožaduje, píše Stach. Klopstock nakonec přistupuje na to, že mu dá injekci pantoponu, opiátu podobajícímu se morfiu. Kafka mu nevěří, stále se domáhá morfia, ale cítí, že injekce zabírá. Klopstock mu poskytne ještě jednu, Kafka upadá do spánku, po poledni do pokoje přichází Dora, usedá na postel, přidržuje Kafkovi u obličeje pár květin, Kafka ještě jednou zvedá hlavu…

V úmrtním listě je jako příčina úmrtí uvedeno „selhání srdce“. Dva dny nato je Kafkovo tělo dopraveno přes Vídeň do Prahy v zaletované kovové rakvi. Pochován je 11. června 1924 na Novém židovském hřbitově v Strašnicích.