Na cestu do Toulouse jsem se připravoval četbou odborné literatury. Tak jsem se dočetl, že „město Toulouse je veskrze prolhané a záludné, od prvopočátku svého založení, jak se tvrdí, bylo zřídka, či snad nikdy nebylo, prosto morové rány kacířství a prokleté nákazy, této kacířské zkaženosti, která přechází z otce na syna a rozlévá jed pověr a zkaženosti“. To znělo jako dobré doporučení, potíž byla snad jen v tom, že pocházelo ze začátku 13. století. Název onoho bedekru je Albigenská historie a sepsal ji latinsky kolem roku 1218 cisterciácký mnich Petr z kláštera ve Vaux-en-Cernay, účastník a kronikář křižácké výpravy proti albigenským, těm svérázným heretikům, jejichž centrem bylo toto nádherné jihofrancouzské město.

Za osm století se leccos změnilo, takže aktuálnost tohoto průvodce nebude vysoká. Nicméně pokud je zkaženost spojena s hodnotami příjemného bytí, kultivované zahálky a schopnostmi savoir vivre, tedy jak si užívat krás života a kochat se rafinovanostmi vyspělé městské civilizace, pak ano, pak se mi opravdu Toulouse jevilo jako ideálně zkažené. Zkažené, rozkošnické, hédonistické, takže ideální oběť nějaké další výpravy, nejspíš nyní z jiné strany, neboť fanatiků je vždycky dost a vždy je také dost těch, kteří jim otvírají dveře. Já totiž, když se ocitnu, není to zas tak často, ve Francii, v té sladké zemi, tak po celou dobu trnu, jak dlouho ta nádhera a sladkost ještě vydrží, jak dlouho se ta životu a jeho krásám, jemnostem i složitostem vstřícná civilizace udrží aspoň v té podobě, v jaké ji lze stále ještě nalézt. Myslím si totiž, že nejcennější nejen na Francii, ale na celé Evropě je její rozmanitost a pestrost, ale ta má původ a kořeny vždy lokální a historické, vždy je ta mnohost spojena s nějakou místní silou a tradicí, vždy je založena a uchovávána v genech generací vytvářených na místě a po staletí, tady na evropském západě po tisíciletí, udržovaných, kultivovaných, obohacovaných, ale vždy nějak originálních, původních, nepřivezených, ale vrostlých a vyrostlých z dané půdy. Tím spíš z půdy tak speciální, jako je ta francouzská.

Ta dala vzniknout městům jako Toulouse… Byl jsem tam poprvé a schválně jsem si to město neprohlížel na internetu, protože jsem chtěl být překvapen. Ale to, že se mu říká la ville rose, růžové město, mě neminulo. A opravdu to musím potvrdit. Skoro celé je totiž vybarvené do narůžovělé, načervenalé či narezlé barvy, někdy přímo rudé, té se v jižní Francii říká crépi, což je rezavě červená barva, vyrudlá působením mistralu. Typický a převládající materiál, z něhož je Toulouse je vystavěno, jsou malé červené cihly, tím poněkud připomíná města holandská nebo severoněmecká, ale zároveň je to všechno jaksi jižansky sytější a zemitější, přitom hravější a elegantnější.

Nejdřív vás ta nečekaná zabarvenost překvapí, pak se už noříte do nevtíravé nádhery ulic a uliček, malých i větších náměstí, přichystaných pro vysedávání, zevlování a slunci vystavování, všechno je v tom odstínu skořice nebo perníku udržováno v rovnováze mezi pečlivostí a ležérní svobodou. Pozoruhodná je jednota stylová. Člověk si znovu uvědomí, že pocit z krásného města není vytvářen nějakými izolovanými dominantami, ale vlídnou a nenucenou jednotou základního stylu, jenž je různě variován, dotvářen, udržován. Toulouský styl je duch jihu, který do sebe vsál formu severské cihlové gotiky. Nádherná katedrála svatého Štěpána – Cathédrale St.-Étienne vypadá jako velkolepá langusta vytažená na břeh, kde ji slunce vysušilo do krásy. Na druhé straně historického města stojí Convent des Jacobins, dominikánský klášter, který založil v roce 1215 sám svatý Dominik, odtud se psi Páně (Domini canos) s hořící fakulí v tlamě vydávali šířit a bránit víru do kraje zasaženého kacířstvím. Klášter je to nádherný, s dokonalým rajským dvorem, kde něžnost splývá s laskavostí: vůbec si myslím, že architektura vyvrcholila rajským dvorem s křížovou chodbou…

Existuje představa, jak vypadá typický francouzský městský dům, tedy světlá omítka s černými liniemi a dřevěnými okenicemi a okny k podlaze. Domy v Toulouse jsou zdobeny krásnými litinovými balkony a zábradlím, které působí jako krajky na lemu podvazků. Jsou to domy v negližé a město Toulouse vyvolává pocit ženy, která se svléká. Tělesný charakter růžové barvy s litinovým lemováním spodního prádla způsobuje neustálé lehké vzrušení a napětí erotického druhu. To zesiluje vůně mandloní, které právě vyrašily do květu, a podpaží žen, které si letos poprvé sedly před kavárny. Jejich město je jako ony napudrováno všemi odstíny červené v široké škále té krvavé i něžné barvy. Jinak vypadá ráno, když se slunce teprve pomalu prodívá přes opar, jinak v poledne za plného jasu a vrcholí vpodvečer, kdy přechází do syté barvy čerstvého masa nebo začínajícího požáru. Tento atmosféricko-estetický úkaz je nejkrásnější zažít na nábřeží Garonny, té pomalu tekoucí řeky pod červenobéžovým mostem Pont Neuf, který má ve svém těle cosi jako průduchy, prázdné oční jamky, skrz něž vanou větry, což může být za horkého léta velmi užitečné. Tady, mezi náměstím svatého Petra (Place Saint-Pierre) a Place de la Daurade, je toulouská červeň nejpůsobivější, tady dostává ve spolupráci s podvečerním sluncem ještě zlatem žíhanou korunu. To slovo Daurade je totiž od latinského aurum, takže skutečně znamená zlato, neboť tam od prvního století stál pohanský chrám, který byl pozlacený, pak ho převzali Vizigóti, kteří z Tolosy učinili jedno z center svého ariánského království, než se sem rozšířila moc Francké říše, která tady pak zadržovala arabskou expanzi. Bazilika Notre Dame de la Daurade s černou madonou to všechno v nějaké podobě přečkala, za revoluce tady byl sklad tabáku a několikrát se i ta líná Garonna vylila z břehů a zaplavila nábřeží s platany, stromem, do něhož je lehké se zamilovat, protože to jsou stromy s obnaženou tkání, takže navozují dojem jakési zranitelnosti a tomu odpovídající touhy je chránit.

Ale mnich Petr také píše, že „Toulouse jako trest za zločin kacířství kdysi zakusilo zásah smrtící ruky, vyvrácení a zasloužené zpustošení, takže v samém středu města se rozprostíralo jakoby rozlehlé pole zorané radlicemi“. Hledal jsem to pole a mohlo by to být Place du Capitole, kterým člověk chodící po Toulouse projde několikrát během té cirkulace, je to střed města s pompézní klasicistní budovou Capitolu, radnice a magistrátu, senátu lidu okcitánského. Jeho znak, okcitánský kříž, croix occitane, je v obrysech vydlážděn na ploše náměstí, člověk může zkusit jít po jeho obvodu a u každého ostnu ramene kříže se zastavit, neboť ten kříž má dvanáct zlatých kuliček na hrotech, snad dvanáct apoštolů nebo dvanáct znamení zvěrokruhu, možná dvanáct synů Jákobových…

V březnu 2012 v Toulouse postřílel islamista tři židovské děti před židovsku školou, jen tak, jako vhodný cíl džihádu. Za revoluce v roce 1794 tu sekala hlavy gilotina a v roce 250 po Kristu tady přivázali k býkovi za nohy svatého Saturnina, který rušil pohanské věštby, a pak ho smýkali ulicí, která se jmenuje Rue du Taur, tedy Býčí ulice nebo Ulice býka, jedna z nejhezčích a nejstarobylejších ve městě. Snad by umučení horlivého křesťana mohlo souviset s kultem boha Mithry, kde hrál býk ústřední roli. Usmýkané tělo misionáře Saturnina bylo dovlečeno na místo, kde stála Mithrova svatyně, tam někde bylo pohozeno a snad pak pohřbeno a už za pár desítek let se tam začal stavět chrám, který mu byl zasvěcen, svatému Saturninovi, Basilique Saint-Sernin. A ve dvanáctém století to byla největší románská bazilika v Evropě, mohutně přikrčené, přitom monumentální dílo s nádhernou zvonicí, která vypadá jak vyřezávaná z červeného mramoru, její špičatá poklice mi sloužila jako orientační bod v tom městě, které je jako napudrované a voní, jako když se žena svleče do spodního prádla. A lehne si pod platany, kam k ní přijde býk.

https://www.jiripenas.cz/fotoblog/